4 Ads 21/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 21/2007- 77 - text č. j. 4 Ads 21/2007 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobkyně: D. N., zast. JUDr. Hanou Poláškovou Wincorovou, advokátkou, se sídlem Olomouc, Erbenova 2, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Praha 2, Na Poříčním právu 376/1, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 30. 11. 2006, č. j. 12 Ca 102/2005 – 37, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 23. 6. 2005, č. j. 2005/34343-442, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Úřadu práce v Olomouci (dále jen „prvostupňový správní orgán”) ze dne 25. 5. 2005, č. j. OLA-20/2005-pz, ve kterém navrhovala, aby žalovaný změnil výrok II. rozhodnutí prvostupňového správního orgánu tak, že řízení zastaví, příp. uloženou pokutu sníží. Prvostupňový správní orgán v uvedeném rozhodnutí výrokem I. zastavil podle § 30 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), správní řízení zahájené se žalobkyní ve věci zaviněného porušení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., o zaměstnanosti, jehož se měla dopustit tím, že plnění běžných úkolů vyplývajících z předmětu její činnosti nezajišťovala svými zaměstnanci, které k tomu účelu měla zaměstnávat v pracovních vztazích podle zákoníku práce a výrokem II. uložil žalobkyni podle § 9 odst. 1 zákona č. 9/1991 Sb., o zaměstnanosti a působnosti orgánů České republiky na úseku zaměstnanosti pokutu ve výši 100 000 Kč za zaviněné porušení § 232 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, tím, že nezajišťovala plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru a dohody o provedení práce neuzavírala jen výjimečně. V odůvodnění svého rozhodnutí žalovaný uvedl, že námitky žalobkyně uvedené v odvolání nemohl akceptovat. Podle § 232 odst. 1 zákoníku práce jsou zaměstnavatelé povinni zajišťovat plnění svých úkolů především zaměstnanci v pracovním poměru. Jen výjimečně mohou k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami také dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr (dohodu o provedení práce, dohodu o pracovní činnosti). Žalovaný dále konstatoval, že v daném případě však bylo provedenou kontrolou úřadu práce nepochybně prokázáno, že žalobkyně jako zaměstnavatel postupovala v rozporu s tímto právním ustanovením, když žádné stálé zaměstnance v pracovním poměru neměla a výkon předmětu své činnosti vykonávala zcela na základě dohod o provedení práce. Žalovaný se ztotožnil s názorem prvostupňového správního orgánu, že uzavírání dohod o provedení práce má být pro zaměstnavatele pouze formou doplňkovou a výjimečnou, o kterou se v daném případě však prokazatelně nejednalo. Z předložených dokladů je podle žalovaného prokázáno, že dohody o provedení práce byly uzavírány na období celého roku a jednalo se tak o opakující se činnost, nikoliv o provádění jednotlivého ojedinělého úkolu, jak by tomu mělo u dohody o provedení práce být. Skutečnost, že žalobkyně provedla určitou nápravu, o které se zmiňuje ve svém odvolání (od 1. 6. 2005 zaměstnala 3 zaměstnance) nezbavuje žalobkyni odpovědnosti za její nesprávný postup v předcházejícím období, za který jí byla pokuta uložena. Žalovaný neakceptoval ani námitky žalobkyně týkající se výše uložené pokuty a konstatoval, že prvostupňový správní orgán při svém rozhodování správně vycházel ze zákonem stanovených podmínek, když vzhledem k závažnosti a rozsahu zjištěného porušení povinnosti vyplývající z ust. § 232 zákoníku práce i s přihlédnutím ke všem okolnostem daného případu byla pokuta podle názoru žalovaného stanovena v přiměřené výši. Proti rozhodnutí žalovaného podala žalobkyně žalobu, v níž uvedla, že závěry žalovaného i prvostupňového správního orgánu ohledně údajného porušení § 232 odst. 1 zákoníku práce považuje za zcela chybné a nemůže se s nimi ztotožnit. Se závěrem, že nedošlo k porušení § 1 odst. 6 zákona č. 1/1991 Sb., se žalobkyně ztotožnila. Žalobkyně trvá na tom, že se žádného porušení § 232 odst. 1 zákoníku práce nedopustila v důsledku čehož je uložení pokuty nezákonné. Potvrdila, že v kontrolovaném období od 1. 1. 2004 do 30. 9. 2004 žádné zaměstnance v pracovním poměru neměla, naproti tomu uzavřela 274 dohod o provedení práce s různými fyzickými osobami. K porušení § 232 odst. 1 zákoníku práce však tímto nedošlo a ani dojít nemohlo, a to zejména vzhledem k charakteru činnosti, kterou pro ni tyto osoby vykonávaly. Žalobkyně se domnívá, že v jejím případě byly dány podmínky stanovené v § 232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce, za kterých je uzavírání dohod o provedení práce přípustné. Není rozhodné, zda měla v daném období i nějaké zaměstnance v pracovním poměru či nikoliv, neboť v případě, že jsou naplněny podmínky pro uzavření dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr, žádný právní předpis neukládá, aby kromě takovýchto dohod měla uzavřenu i nějakou pracovní smlouvu. Podstata výjimečného uzavírání dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr totiž spočívá v charakteru činnosti, které se týkají, ne v poměru uzavřených dohod a pracovních smluv. Podle žalobkyně je zřejmé, že správní orgány obou stupňů nepochopily v čem výjimečnost a doplňkovost těchto dohod ve vztahu k pracovním smlouvám spočívá. Správní orgány obou stupňů se i přes stále opakující se námitky žalobkyně nezabývaly otázkou, zda jsou podmínky § 232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce naplněny či nikoliv, a nezákonnost dovodily čistě ze vzájemného poměru dohod a pracovních smluv. Žalovaný porušil § 32 odst. 1 a § 59 odst. 1 správního řádu, když přesně a úplně nezjišťoval skutkový stav věci nutný k řádnému rozhodnutí. Žalobkyně dále popsala, jakým způsobem v rámci své podnikatelské činnosti provádí distribuci letáků a dospěla k závěru, že není reálně možné, aby tato činnost byla zajišťována výhradně či případně z podstatné části osobami v pracovním poměru, když dostatečně spolehlivé osoby by o ní vzhledem k nízkým výdělkům a nízkým pracovním úvazkům ani neměly zájem. Žalobkyně dále namítla, že prvostupňový správní orgán považoval za porušení § 232 odst. 1 zákoníku práce skutečnost, že dohody byly uzavírány na období celého roku (což se však podle žalobkyně týká jen některých z nich, ne všech), z čehož dovozoval, že takto byla vykonávána opakovaná činnost, nikoliv ojedinělý jednotlivý úkon, což je podle něj nepřípustné. Toto omezení však podle žalobkyně ze zákoníku práce ani jiných pracovněprávních předpisů nevyplývá. Jediné omezení, které zákon v případě dohod o provedení práce stanoví, je omezení časového rozsahu práce, což je maximálně 100 hodin za rok. Žalobkyně poukázala na to, že tento limit splňuje. Navíc se domnívá, že roznos letáků v určitém časovém období, na který je dohoda uzavřena, je přesným vymezením pracovního úkolu. Prvostupňový správní orgán pak nepřihlédl ani k řádně prokázanému faktu, že ačkoliv některé dohody byly skutečně uzavřeny na celý rok, nikdy na základě nich distributoři nevykonávali předmětnou činnost každý měsíc, ale dělo se tak podle jejich časových možností a podle potřeb žalobkyně. Vzhledem k okolnostem případu považuje žalobkyně uloženou pokutu za nepřiměřeně vysokou, když případné porušení pracovněprávních předpisů nepokládá zejména s ohledem na sporný výklad, zda v daném případě jsou či nejsou naplněny podmínky § 232 odst. 1 písm. a) a b) zákoníku práce za natolik závažné, aby výši pokuty odůvodňovalo. Žalobkyně poukázala na to, že se jednalo o její první postih za porušení pracovněprávních předpisů, a dále na to, že správnímu orgánu vyšla vstříc a zaměstnala tři zaměstnance, i když to pro ni znamenalo značné provozní obtíže. Navrhla, aby soud rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení a pro případ, že tak neučiní, aby uloženou pokutu v zákonem dovolených mezích snížil. Žalovaný ve vyjádření k žalobě konstatoval, že trvá na správnosti svého rozhodnutí, i rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Podle § 232 odst. 1 zákoníku práce mohou zaměstnavatelé k plnění svých úkolů nebo k zabezpečení svých potřeb uzavírat s fyzickými osobami dohody o pracích konaných mimo pracovní poměr jen výjimečně. Z tohoto důvodu žalovaný nesouhlasí s námitkami uvedenými v žalobě. Skutkový stav byl řádně prokázán, žalovaný se proto v celém rozsahu ztotožňuje se závěry prvostupňového správního orgánu. Rovněž výše pokuty byla stanovena v souladu se zákonem a s přihlédnutím ke všem okolnostem posuzovaného případu. Žalovaný proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Žalobkyně v replice k vyjádření žalovaného uvedla, že na podané žalobě trvá v plném rozsahu a námitky žalovaného obsažené v jeho vyjádření považuje za nedůvodné. Z vyjádření žalovaného je zřejmé, že porušení § 232 odst. 1 zákoníku práce