4 Ads 86/2007 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 86/2007- 68 - text č. j. 4 Ads 86/2007 - 73 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. K., zast. JUDr. Janem Vanke, advokátem, se sídlem Teplice, Baarova 1594/16, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o plný invalidní důchod, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2006, č. j. 42 Cad 78/2006 – 30, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 8. 2006, č. j. 42 Cad 78/2006 – 30, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalované České správy sociálního zabezpečení ze dne 10. 2. 2006, č. j. X, byl žalobci podle ust. § 56 odst. 1 písm. a) zákona č. 155/1995 Sb. od 2. 4. 2006 odňat plný invalidní důchod při pracovním úrazu. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že podle posudku Okresní správy sociálního zabezpečení v Teplicích ze dne 23. 1. 2006, žalobce není plně invalidní, neboť z důvodu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu poklesla jeho schopnost soustavné výdělečné činnosti o 35 %, a je již proto nadále pouze částečně invalidní. O nároku na částečný invalidní důchod bude rozhodnuto dodatečně. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že dne 7. 2. 1983 byla u něho zjištěna nemoc z povolání, a to chronická profesní radiální epikondilita oboustranně, přičemž byla potvrzena souvislost invalidity uznané podle § 29 odst. 2 písm. c) zák. č. 100/1988 Sb. s touto nemocí z povolání. Plný invalidní důchod mu byl přiznán podle § 25 zák. č. 121/1975 Sb. od 7. 2. 1983 a po průběžných valorizacích od 1. 1. 2006 činil 11 791 Kč měsíčně. Žalobce namítal, že jeho zdravotní stav se nezlepšil, avšak lékař OSSZ mu neobjasnil, které skutečnosti a poznatky ho vedly k tomu, že tak radikálním způsobem překvalifikoval jeho zdravotní postižení. Zvláště podle názoru žalobce chybělo vysvětlení, co odlišuje jeho zdravotní stav (více než 20 roků od zjištění nemoci z povolání) od stavu, ve kterém se před mnoha lety nacházel, a co vůbec mohlo způsobit tak výrazné zlepšení. Zejména pak namítal, že v jeho případě mělo být postupováno podle § 78 zák. č. 155/1995 Sb. (který v žalobě citoval), neboť plný invalidní důchod mu byl přiznán v roce 1983 pro invaliditu způsobenou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pro který mohl vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu dosavadního zaměstnání, přičemž ke dni 31. 12. 1995 při důchodovém věku 55 let (§ 74) dosáhl věku 51 roků, 8 měsíců a 9 dnů, tedy méně než „aspoň 10 let“ pro možné odnětí důchodu. Dovozoval, že plný invalidní důchod mu mohl být odňat jen za podmínek stanovených předpisy platnými před 1. 1. 1996. Vyslovil přesvědčení, že důchod mu byl odňat v rozporu se zákonem. Navrhoval, aby rozhodnutí žalované bylo zrušeno. Krajský soud v Ústí nad Labem po provedeném jednání rozsudkem ze dne 18. 8. 2006, č. j. 42 Cad 78/2006 – 30, žalobu zamítl a rozhodl, že se nikomu nepřiznává náhrada nákladů řízení. V odůvodnění rozsudku uvedl, že vyžádal posudek od posudkové komise Ministerstva práce a sociálních věcí ČR, z něhož vyplynulo, že žalobce v rozhodné době byl jen částečně invalidní, neboť pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti činil podle přílohy č. 2 k vyhlášce č. 284/1995 Sb., kapitoly XV, oddílu H, pol. 13 písm. b) celkem 35 %. Dospěl k závěru, že posudek je hodnověrný a přesvědčivý a jeho závěry nezpochybnil ani žádný z účastníků řízení. Při posuzování věci proto z uvedeného posudku soud vycházel, a to za situace, kdy účastníci řízení neiniciovali doplnění důkazního řízení. Poukázal na obsahovou shodnost posudku posudkové komise s posudkem OSSZ a konstatoval, že i po formální stránce posudek vyhovoval všem požadavkům vymezeným ve správním řádu. Uzavřel, že nezbylo, než žalobu pro nedůvodnost zamítnout. Proti tomuto rozsudku podal včas kasační stížnost žalobce (dále též jen stěžovatel), a to z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Namítal především, že rozhodující skutečností, jež ho vedla k podání žaloby, byla aplikace § 78 zák. č. 155/1995 Sb. na jeho případ, která mu zajišťuje ochranu proti odnětí plného invalidního důchodu, což však žalovaná nebrala v úvahu. Zdůrazňoval, že plný invalidní důchod mu byl přiznán podle § 25 zák. č. 121/11975 Sb. pro tzv. stavovskou invaliditu, která přetrvávala i podle § 29 odst. 2 písm. c) zák. č. 100/1988 Sb. Dále se zabýval výkladem pojmů „nepřiměřeného zaměstnání“ a poukazoval v této souvislosti na rozsudek NS ČSFR ze dne 4. 10. 1990, sp. zn. Czf 2/90, publikovaný pod číslem 1/1990 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek. Uvedl dále, že zákon č. 155/1995 Sb., účinný od 1. 1. 1996, sice institut stavovské invalidity nepřevzal, ale ustanovením § 78 tohoto zákona byla bývalým stavovským důchodcům přiznána výhoda a ochrana v posuzování jejich nároků podle předpisů platných do 31. 12. 1995. Dovolával se tedy toho, že v dané věci měla jak žalovaná, tak i soud postupovat podle § 78 zák. č. 155/1995 Sb. Okrajově namítal, že ani důvody, pro něž mu byl odňat plný důchod, nesprávně podle zákona č. 155/1995 Sb., nebyly vysvětleny a objasněny. Navrhoval, aby byl napadený rozsudek zrušen s pokynem na zrušení napadeného rozhodnutí žalované, neboť jím byl odňat plný invalidní důchod v rozporu se zákonem. V doplnění kasační stížnosti stěžovatel namítal, že soud vůbec nepřihlédl k ust. § 78 zák. č. 155/1995 Sb., ač na něm trval, a nesplnil tak povinnost danou v ust. § 132 o. s. ř., které stanoví mimo jiné, že soud musí pečlivě přihlížet ke všemu, co vyšlo za řízení najevo včetně toho, co uvedli účastníci. Dále namítal, že soud nadbytečně zatížil posudkovou komisi MPSV požadavkem na další posudek o jeho zdravotním stavu, bez ohledu na to, že otázka zdravotního stavu je pro aplikaci § 78 bezvýznamná, protože rozhodujícími hledisky je okolnost, že jde o stavovský invalidní důchod přiznaný před 1. lednem 1996 a že důchod byl přiznán pro invaliditu způsobenou dlouhodobě nepříznivým zdravotním stavem, pro který mohl vykonávat soustavné zaměstnání, avšak jen zcela nepřiměřené jeho dřívějším schopnostem a společenskému významu jeho dosavadních zaměstnání. Konstatoval, že soud použil pro posouzení žaloby právní předpis, který nabyl účinnosti až dnem 1. 1. 1996 (§ 10 vyhl. č. 284/1995 Sb. – pokles schopnosti soustavné výdělečné činnosti - § 5 a 6). Došlo tedy k nesprávnému rozhodnutí, které nebralo ohled na to, že důchod bylo možné odejmout jen za podmínek stanovených předpisy platnými před 1. lednem 1996. Poukazoval dále na to, že v jiné věci se shodným skutkovým základem soud rozhodl tak, že žalobci vyhověl (věc Rudolfa Lince), což vzbuzuje právní nejistotu. Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 4. 2007, č. j. 42 Cad 78/2006 – 50, ustanovil stěžovateli pro řízení o kasační stížnosti zástupce JUDr. Jana Vanke, advokáta, se sídlem v Teplicích, Baarova 1594/16. Žalovaná ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že již při postoupení žaloby přezkumnému soudnímu řízení dne 20. 4. 2006 navrhla vyhotovení posudku posudkové komise MPSV ČR o zdravotním stavu žalobce – stěžovatele při dodržení ustanovení § 78 zák. č. 155/1995 Sb. v platném znění. Napadeným rozhodnutím ze dne 10. 2. 2006 byl totiž stěžovateli odejmut plný invalidní důchod původně přiznaný pro plnou invaliditu podle § 25 odst. 3 písm. c) zák. č. 121/1975 Sb. v souvislosti s chorobou z povolání. Vzhledem ke stručnému odůvodnění rozsudku se nelze vyjádřit, zda se Krajský soud v Ústí nad Labem problematikou odnětí „stavovské invalidity“ zabýval, či nikoliv. Žalovaná se domnívá, že kasační stížnost stěžovatele je důvodná. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v ustanovení § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná. Z obsahu kasační stížnosti plyne, že ji stěžovatel podává z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat pouze z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Nejvyšší správní soud se nejprve musel zabývat námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu pro nedostatek důvodů spočívající v tom, že se krajský soud nezabýval námitkou uvedenou v žalobě, konkrétně tvrzením stěžovatele o tom, že v jeho případě bylo třeba při odnětí plného invalidního důchodu postupovat podle § 78 zák. č. 155/1995 Sb. Pokud by byla tato námitka důvodná, již tato okolnost by musel