5 Afs 178/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 178/2006- 81 - text č. j. 5 Afs 178/2006 - 81 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové a JUDr. Václava Novotného v právní věci žalobce: K., a. s., zast. JUDr. Jaroslavem Polanským, advokátem se sídlem v Praze 5, Elišky Peškové 15, proti žalovanému Celnímu ředitelství Praha, Washingtonova 7, Praha, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. září 2006, č. j. 8 Ca 165/2005 – 43, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 26. 9. 2006, č. j. 8 Ca 165/2005 - 43, zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 25. 2. 2005, č. j. 13480/04-21-10. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí Celního úřadu Beroun ze dne 15. 4. 2004, č. j. R/400010/2004, kterým bylo žalobci uloženo zaplatit zaručenou částku celního dluhu za dlužníka T., spol. s r. o. v celkové výši 248 765,02 Kč. Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadl výše uvedený rozsudek včas kasační stížností. V kasační stížnosti stěžovatel namítl nezákonnost rozsudku městského soudu. Dle stěžovatele se městský soud dopustil nesprávného právního posouzení právní otázky související s výkladem institutu ručení podle celního zákona a globálního zajištění celního dluhu. Stěžovatel dále uvádí: Právní podstatou sporu je otázka výkladu obsahu záruční listiny, kterou vystavil stěžovatel dne 29. 3. 1996, a právních předpisů, které se na tuto celní záruku vztahují. Tato záruční listina byla vystavena pro jiné operace než režim tranzitu (systém globální záruky), a to ve prospěch Celního úřadu Beroun. Uvedenou záruční listinou se stěžovatel zavázal za společnost T., spol. s r. o. (jako celního deklaranta) zaplatit celní dluh, který by nebyl splněn v zákonné lhůtě, až do konečné částky uvedené v záruční listině. Záruka byla poskytnuta až po nejvyšší částku 300 000 Kč a je nesporné, že tato částka byla již stěžovatelem zaplacena k výzvě Celního úřadu Beroun č. j. PR - 1090/97 ze dne 2. 6. 1997. Stěžovatel se zaručil podle citované záruční listiny až po nejvyšší částku 300 000 Kč (kterou považoval podle textu záruční listiny za částku konečnou), a přesto mu bylo uloženo zaplatit celkem padesáti pěti rozhodnutími Celního úřadu Beroun částku v celkové výši 12 499 645 Kč, což mnohonásobně převyšuje sumu uvedenou v záruční listině jako „nejvyšší částka“. Zatímco stěžovatel má za to, že zaplacením částky 300 000 Kč bylo ručení ze záruční listiny ze dne 29. 3. 1996 zcela vyčerpáno a ručitelský závazek stěžovatele zanikl splněním, žalovaný zastává mnohem širší výklad této celní záruky (a příslušných ustanovení celního zákona) a v rozporu se zněním záruční listiny účelově dovozuje, že účastník řízení ručí do výše 300 000 Kč, nikoliv za souhrn všech celních dluhů, avšak jednotlivě za každý celní dluh, přičemž částka 300 000 Kč se aplikuje pouze ve vztahu ke každému dílčímu dluhu individuálně. Výsledkem potom je, že po stěžovateli požadují celní orgány zaplatit částku mnohonásobně převyšující částku uvedenou v záruční listině jako částku nejvyšší. Stejný názor zaujal soud prvního stupně v napadeném rozhodnutí. Stěžovatel má za to, že v případě globálního zajištění celního dluhu jde o institut veřejného práva. Celní orgán dává vrchnostensky najevo, že akceptuje osobu ručitele a výši konkrétní částky, na kterou se vztahuje ručitelova vůle. Mezi ručitelem a celním orgánem musí být najisto postavena zaručená výše celního dluhu. Vůle stěžovatele se vztahovala pouze na celkovou maximální částku 300 000 Kč jako částku konečnou i pro případ více dluhů celního deklaranta, jehož dluhy byly celní zárukou zajišťovány nejvýše do této celkové částky. Z předmětné celní záruky (přijaté příslušným celním úřadem) totiž nelze dovozovat nic jiného, než že ručitelský závazek stěžovatele činí maximálně částku 300 000 Kč. Stěžovatel má za to, že pokud by měl být výklad účastníka řízení (a v tomto případě i právní názor senátu 8 Ca Městského soudu v Praze) správný, tj. záruka stěžovatele by se vztahovala na neurčitý počet celních dluhů téhož dlužníka vždy do výše uvedené v záruční listině, pak by to znamenalo neurčitost celkové výše poskytovaného ručení, a takto sjednaný závazek by musel být nutně neplatný právě pro neurčitost a byl by v rozporu se zásadami institutu ručení vůbec. Stěžovatel zastává názor, že z pojmu globálního zajištění zřetelně vyplývá, že se vztahuje na více možných dluhů celního deklaranta, k zajištění jehož dluhů je celní záruka vystavena (proto „globální“), avšak s tím, že tento souhrn dílčích dluhů je omezen nejvyšší částkou, za kterou se ručení poskytuje, jež je uvedena v záruční listině, a která činí v tomto případě 300 000 Kč. Vedle toho stěžovatel zdůrazňuje, že výklad účastníka řízení (potažmo soudu prvního stupně) by vedl v praxi k absurdním dopadům i z jiného důvodu. Stěžovatel je bankou. Je jeho povinností vytvářet rezervy a opravné položky pro případ, že by musel z titulu ručení plnit. Při výkladu provedeného účastníkem řízení a soudem prvního stupně by toto nebylo možné, protože by nešlo stanovit celkovou možnou expozici stěžovatele z titulu poskytnutého ručení. V dané věci nelze dále přehlédnout, že se jedná o otázku výkladu veřejnoprávní normy. Za takové situace by měla být veřejnoprávní norma v případě nejasností vykládána ve prospěch subjektu soukromého práva a nikoliv naopak, jak to učinil účastník řízení a soud prvního stupně. Jak správně uvedl městský soud v rozhodnutí sp. zn. 38 Ca 87/99 ze dne 26. 10. 1999 (uveřejněno v časopise Soudní judikatura 2000/2, str. 124) je extenzivní výklad ve veřejném právu, pokud jde o ustanovení o povinnostech fyzických a právnických osob, zcela nepřípustný. Navíc z předmětných ustanovení celního zákona a prováděcích předpisů ve znění platném v rozhodné době ani nevyplývá, že by mělo jít o ručení za každý jednotlivý celní dluh. K argumentaci účastníka řízení rozsudkem Nejvyššího správního soudu č. j. 5 Afs 206/2004 - 71 ze dne 23. 9. 2005 pak stěžovatel sděluje, že mu je známa určitá nejednotnost a rozkolísanost v rozhodování předmětné právní otázky různými soudy v České republice a dává proto předsedovi senátu Nejvyššího správního soudu v úvahu postup podle ustanovení § 17 s. ř. s., když městský soud, a to všechny jeho senáty, které tuto věc posuzovaly, se doposud v naprosté většině případů (rozhodnutí senátů 5 Ca, 6 Ca, 9 Ca, 10 Ca, 11 Ca Městského soudu v Praze) ztotožnily s právní argumentací stěžovatele a naproti tomu senát 7 Afs Nejvyššího správního soudu se již v několika případech přiklonil k argumentaci zastávané celními orgány (viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 47/2006 - 69 ze dne 13. 4. 2006 nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 7 Afs 42/2006 - 65 ze dne 13. 4. 2006). Právní názory vyslovené senátem 7 Afs Nejvyššího správního soudu a senátem 8 Ca městského soudu považuje stěžovatel za právně velmi sporné. Stěžovatel upozorňuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 12. 2005, č. j. 6 As 30/2005 - 44, kde byla rovněž řešena otázka výše ručení z celní záruky, a to poněkud odlišně, než je tomu v případě vedeném u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 Afs 47/2006 nebo sp. zn. 7 Afs 42/2006. V odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 30/2005 - 44 ze dne 7. 12. 2005 se doslova uvádí: „Společný a nerozdílný závazek dlužníka a ručitele vůči celnímu úřadu vzniká pouze do výše uvedené v záruční listině (§ 260 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona).“. Přes určité rozdíly ve skutkovém stavu, na který dopadl citovaný judikát Nejvyššího správního soudu č. j. 6 As 30/2005 - 44 a skutkovým stavem v projednávaném případě, má stěžovatel za to, že je pro daný případ citovaná právní věta použitelná. Je v ní totiž výslovně obsažena myšlenka o tom, že výše závazku ručitele z celní záruky je omezená právě částkou uvedenou v záruční listině, což je výklad, který od počátku zastává stěžovatel. V této souvislosti nelze opakovaně nepoukázat na publikovanou soudní judikaturu z doby před zřízením Nejvyššího správního soudu, která se bezprostředně týká projednávané problematiky a o které se stěžovatel zmiňuje již ve svém odvolání proti platebnímu výměru celního orgánu prvního stupně. Předně jde o publikované rozhodnutí Městského soudu v Praze sp. zn. 38 Ca 87/99 ze dne 26. 10. 1999 (uveřejněno v časopise Soudní judikatura č. 2000/2, str. 124), kde je uvedena následující právní věta: „Globálním zajištěním celního dluhu ve smyslu § 256 celního zákona (zákona ČNR č. 13/1993 Sb.) jsou zajišťovány v součtu všechny celní dluhy dlužníka, které vzniknou po dobu trvání globálního zajištění, až do celkové částky uvedené v záruční listině.“ Obdobný právní názor byl vyjádřen i v rozhodnutí Krajského soudu v Hra