6 As 57/2005 — Nejvyšší správní soud

6 As 57/2005- 228 - text č. j. 6 As 57/2005 - 259 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Brigity Chrastilové v právní věci žalobce: R. H., zastoupen JUDr. Ondřejem Tošnerem, advokátem, se sídlem Slavíkova 1568/23, Praha 2, proti žalovanému: Magistrát hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2, Praha 1, za účasti: H. V., a. s., se sídlem Plzeňská 16/3217, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2004, č. j. MHMP/4746/2004/OST/PO/Fr, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 118/2004 - 164 ze dne 20. 7. 2005, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 118/2004 - 164 ze dne 20. 7. 2005 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení. Odůvodnění: I. Vymezení věci Žalobce (dále jen „stěžovatel“) napadá kasační stížností rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 6 Ca 118/2004 - 164 ze dne 20. 7. 2005, jímž městský soud zamítl žalobu stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 11. 3. 2005, č. j. MHMP/4746/2004/OST/PO/Fr. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Úřadu městské části Praha 4, odboru stavebního a dopravy (dále jen „stavební úřad“), ze dne 29. 10. 2003, č. j. ÚMČP4 - 105390/02/OSD/MIR - 16358, o umístění stavby „A. M. II, A. M. III a A. M. s.“. II. Obsah kasační stížnosti Stěžovatel v kasační stížnosti namítl, že napadený rozsudek krajského soudu byl vydán v rozporu se zákonem z následujících důvodů: 1. Rozpor umisťované stavby s územně plánovací dokumentací Stěžovatel namítá, že navrhovaná stavba, jejíž umístění žalovaný v daném území povolil, je v rozporu se schválenou územně plánovací dokumentací, a to jak v její části závazné, tak směrné. Rozhodnutí žalovaného tak podle stěžovatele není v souladu s ustanovením § 37 odst. 1 a 2 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“). Důvod rozporu s územně plánovací dokumentací (její závaznou částí) stěžovatel spatřuje v tom, že navrhovaná stavba zasahuje do funkční plochy vymezené pro izolační zeleň, v níž budování staveb (až na některé zdůvodněné výjimky) není dovoleno. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že tuto námitku žalovaný i soud zamítli, a tvrdí, že na plochu vymezenou územním plánem pro izolační zeleň je umístěna stavba administrativní budovy (její části), tj. tato plocha již nemůže být dále v celém svém rozsahu využita pro izolační zeleň. Podle stěžovatele je nerozhodné, že stavba bude zakryta vrstvou zeminy se zelení, neboť se stále bude jednat o zeleň na stavbě, nikoli o území využité pro zeleň (názor soudu i žalovaného by podle stěžovatele vedl k absurdnímu závěru, že do území určených územním plánem pro zeleň je možno umístit jakoukoli stavbu, která bude zakryta ozeleněnou vrstvou zeminy). Vedle toho podle stěžovatele nelze odhlédnout ani od účelu izolační zeleně, u níž převažuje funkce nikoli estetická či ekologicko-stabilizační, ale ochranná. V případě izolační zeleně by se tedy mělo jednat o zeleň založenou na rostlém terénu, který umožní plný rozvoj kořenového systému a výživu rostlin. Tak tomu ovšem nemůže být v případě pouze 90 cm vrstvy zeminy. Podle stěžovatele jeho závěru přisvědčuje i skutečnost, že mj. z tabulky zápočtů ploch zeleně pro účely výpočtu koeficientu zeleně vyplývá, že zeleň, která není založena na rostlém terénu, nemůže být započítávána jako zeleň plnohodnotná (tj. 100 %). V případě zeleně s mocností vegetačního souvrství více než 0,9 m totiž činí zápočet pouhých 50 %. Umisťovaná stavba pak nesplňuje podle stěžovatele ani požadavek stavebního zákona na soulad s územně plánovací dokumentací v její části směrné, která předepisuje minimální podíl započitatelných ploch zeleně v území (koeficient zeleně). Stěžovatel namítá, že žalovaný provedl výpočet koeficientu zeleně chybně, resp. vycházel z nesprávného výpočtu uvedeného v projektové dokumentaci. Chyba výpočtu podle stěžovatele spočívá v tom, že jej (ačkoli v souhrnu musí odpovídat údaji za celou funkční plochu) nelze počítat pro území celé funkční plochy. Koeficient zeleně se stanovuje na základě podlažnosti, která však není zvláště v případě, kdy v území jsou ještě volné stavební parcely, známa. Podlažnost pro celou funkční plochu není možno spolehlivě určit a na základě tohoto stanovit "celkový" koeficient zeleně. Každou další navrhovanou stavbou se podlažnost mění, a tím se mění i koeficient zeleně, přičemž by tak byl pro každou navrhovanou stavbu jiný. Vycházet přitom ze stávajícího stavu není podle stěžovatele možné, neboť vyčerpání koeficientu zeleně by způsobilo nezastavitelnost zbylých stavebních parcel. Nelze též započítávat plochy zeleně na pozemcích jiných vlastníků, neboť jejich záměrem může být započítanou zeleň odstranit (např. při výstavbě na těchto pozemcích). Koeficient zeleně je tedy nutno stanovit pro plochu, na níž má být umístěna stavba, neboť pouze tam lze spolehlivě určit podlažnost. Souhrn jednotlivých parcel potom zároveň odpovídá koeficientu zeleně pro celou funkční plochu. Jiné řešení, tedy i to, jež bylo zvoleno žalovaným a potvrzeno krajským soudem, podle stěžovatele mj. nepřípustně zasahuje do práv vlastníků ostatních pozemků ve funkční ploše (v daném případě do práva stěžovatele), neboť zeleň na jejich pozemcích je započítávána pro účely splnění koeficientu zeleně jiného stavebníka, a může tak dojít k úplnému nebo částečnému znemožnění výstavby na pozemcích jiných vlastníků. Konkrétně stěžovatel namítá, že výpočet výše koeficientu zeleně je mylný, neboť vyjde-li z výše nastíněných premis a z toho, že koeficient zeleně se stanovuje na základě kódu míry využití území (v daném případě G) a podlažnosti, přičemž podlažnost se vypočítá jako podíl celková hrubé podlažní plochy a zastavěné plochy, činí podlažnost v daném případě 5,8 (přesně 5,796), nikoliv tedy 3,9, jak uvádí žalovaný. Chybně je v důsledku toho stanoven i koeficient zeleně (tedy 0,25). Ani tento podhodnocený koeficient však podle stěžovatele není splněn, neboť do celkové plochy zeleně jsou započítány plochy, které zelení nejsou (pro výpočet koeficientu zeleně jsou jako zeleň na rostlém terénu započítány pozemky parc. č. 484/4 a parc. č. 484/6, které jsou však ostatní plochou připravovanou k zastavění a v době výpočtu se na nich zeleň nenacházela, a dále celý pozemek parc. č. 628, ačkoli na jeho části je komunikace), dále jsou u navrhované stavby započítány stromy s velkou korunou ve zpevněném terénu, které však vzhledem k velikosti své vegetační plochy (minimálně 9 m²) nemohou být do navrhovaných ploch umístěny; i v případě, že by tyto stromy byly nově vysazeny, však může plocha zeleně stromů ve zpevněných plochách činit pouze 25 % započitatelné plochy zeleně na rostlém terénu. To však podle stěžovatele rovněž nebylo splněno. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že soud pro výše uvedené vady žalovaná rozhodnutí nezrušil a žalobu zamítl. Proto považuje napadený rozsudek za nezákonný, protože spočívá na nesprávném posouzení právní otázky soudem, a namítá rovněž, že řízení je zatíženo vadou spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud napadené rozhodnutí správního orgánu měl zrušit. Dovolává se přitom ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, (dále jen „s. ř. s.“). 2. Neúplnost návrhu na umístění stavby Stěžovatel namítá, že dokumentace stavby neobsahuje v rozporu s § 3 odst. 4 písm. i) vyhlášky č. 132/1998 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení stavebního zákona, rozsah a uspořádání staveniště v rozsahu nutném pro zabezpečení stavby. Tuto skutečnost podle stěžovatele přiznává i samotné rozhodnutí stavebního úřadu, jež žalovaný potvrdil, neboť dle podmínky č. 29 tohoto rozhodnutí stavební úřad předložení těchto podkladů požadoval teprve v řízení o povolení stavby. Stěžovatel namítá, že umístění staveniště a jeho rozsah měl být stavebnímu úřadu i v územním řízení znám, jinak nemohl rozhodnout na základě spolehlivě zjištěného stavu věci. Pokud krajský soud rozhodl v rozporu s touto námitkou, dopustil se podle stěžovatele nesprávného posouzení právní otázky (§ 103 odst. 1 písm. a/ s. ř. s.). 3. Průkaz pořízení dokumentace stavby oprávněnou osobou Stěžovatel namítá, že u části dokumentace stavby není zřejmé, zda ji zpracovávala oprávněná osoba. Odvolává se přitom na ustanovení § 46a stavebního zákona, podle něhož dokumentace stavby musí být zpracována osobou, jež má oprávnění k této činnosti (autorizovaná osoba). Autorizovaná osoba pak opatřuje dokumenty související s výkonem její činnosti vlastnoručním podpisem a otiskem razítka, jménem autorizované osoby, číslem, pod nímž je zapsána v seznamu autorizovaných osob. Dodatky dokumentace k umístění stavby z 11. 6. 2003 však nejsou takto autorizovány. V řízení tedy podle stěžovatele neb