5 Azs 125/2004 — Nejvyšší správní soud

7 A 144/2000- 122 - text č. j. 7 A 144/2000 - 122 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Václava Novotného a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci žalobkyně J. J., zastoupené JUDr. Gabrielem Brenkou, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 21, proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví, Praha 6, A. Čermáka 2a, za účasti a. s. R. J. zast. JUDr. Danou Berkovou, advokátkou se sídlem v Uherském Brodě, Rolnická 2190, o žalobě žalobkyně proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2000, č. j. O – 4056 – 54, takto: I. Rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2000, č. j. O – 4056 – 54, s e z r u š u j e a věc s e mu v r a c í k dalšímu řízení. II. Žalovaný j e p o v i n e n nahradit žalobkyni na nákladech řízení 4800 Kč do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jejího zástupce JUDr. Gabriela Brenky, advokáta se sídlem v Praze 1, Václavské nám. č. 21. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně podala dne 25. 7. 2000 u Vrchního soudu v Praze žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2000, č. j. O – 4056 – 54 a ze dne 18. 3. 1999, č. j. O – 4456. Učinila tak za účinnosti části páté občanského soudního řádu v jejím znění do 31. 12. 2002 upravující správní soudnictví. Vrchní soud v Praze ve věci nerozhodl do 31. 12. 2002 a věc podle ustanovení § 132 zákona č. 150/2002 Sb. převzal k dokončení Nejvyšší správní soud, který v ní postupuje podle třetí části hlavy druhé dílu prvního zákona č. 150/2002 Sb. (§ 130 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb.). Den 1. 1. 2003 nabyl účinnosti zákon č. 150/2002 Sb. – soudní řád správní – upravující pravomoc a příslušnost soudů jednajících a rozhodujících ve správním soudnictví a postup soudů, účastníků řízení a dalších osob ve správním soudnictví. Podle jeho § 2 ve správním soudnictví poskytují soudy ochranu veřejných subjektivním právům fyzických i právnických osob způsobem stanoveným tímto zákonem a za podmínek stanovených tímto nebo zvláštním zákonem a rozhodují v dalších věcech, v nichž tak stanoví tento zákon. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 26. 6. 2003, č. j. 7 A 144/2000 - 63 žalobu žalobkyně odmítl, protože dospěl k závěru, že práva k ochranným známkám náleží k právům k duševnímu vlastnictví a jako taková je třeba je považovat za práva soukromá. Žalobkyni současně poučil, že může do 1 měsíce od právní moci citovaného usnesení podat v této věci žalobu podle části páté o. s. ř. v jejím znění od 1. 1. 2003 k příslušnému okresnímu (obvodnímu) soudu. To žalobkyně učinila u Obvodního soudu pro Prahu 6 a věc u tohoto soudu byla vedena pod sp. zn. 8 C 121/2003. Citovaný soud nesouhlasil s tím, že je soudem věcně příslušným pro projednání věci a předložil věc k rozhodnutí věcné příslušnosti zvláštnímu senátu zřízenému podle zákona č. 131/2002 Sb. Zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb. rozhodl usnesením ze dne 4. 2. 2005, sp. zn. Konf 66/2004 tak, že příslušný vydat rozhodnutí o žalobě proti rozhodnutí předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 5. 2000, sp. zn. O-4056, ve věci výmazu kombinované ochranné známky „S. B. J. B. R. J.“, zapsané v rejstříku ochranných známek pod č. 117183, je soud ve správním soudnictví a usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2003, č. j. 7 A 144/2000 - 63 zrušil. O věci tedy dále jedná Nejvyšší správní soud. Nejvyšší správní soud poučil a. s. R. J., R. 472, V. (majitele napadené ochranné známky) o probíhajícím řízení ve smyslu ustanovení § 34 odst. 2 s. ř. s., přičemž tento subjekt Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že uplatňuje práva osoby zúčastněné na řízení. V žalobě ze dne 24. 7. 2000 podané proti žalovanému Úřadu průmyslového vlastnictví se žalobkyně domáhá zrušení rozhodnutí žalovaného Předsedy Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 26. 5. 2000, č. j. O-4056-54, kterým byl zamítnut rozklad žalobkyně proti rozhodnutí správního orgánu prvního stupně ze dne 18. 3. 1999, č. j. O-4056 a toto rozhodnutí bylo potvrzeno, a domáhá se i zrušení rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Žalobkyně namítá, že napadenými rozhodnutími byla zkrácena na svých právech. Především se domnívá, že o jejím návrhu na výmaz ochranné známky nebylo provedeno žádné dokazování. Dne 25. 1. 2000 se konalo o jejím rozkladu jednání odborné komise, které je třeba podle § 21 správního řádu považovat za ústní jednání, avšak při tomto jednání nebylo provedeno žádné dokazování, čímž jí byla odňata možnost k písemnostem nacházejícím se ve spisové dokumentaci žalovaného, jakož i k jiným písemnostem se vyjádřit. Žalovaný tak porušil základní principy § 34 správního řádu o dokazování. Z ústního jednání vyhotovil žalovaný protokol, který se nachází v jeho spisové dokumentaci a je z něho zřejmé, že nesplňuje zákonné předpoklady uvedené v § 22 správního řádu. I tento protokol potvrzuje, že na citovaném ústním jednání nebylo provedeno žádné dokazování. Závěr žalovaného, že původní zápis ochranné známky byl proveden v souladu s tehdy platným českým právem, to je zákonem č. 19/1890 ř. z. ve znění zákona č. 27/1933 Sb. z. a n. žalobkyně nezpochybňuje. Tvrdí však, že po protiprávním a dokonce i podle tehdejších předpisů protiústavním znárodnění lihovarů R. J., který byl majetkem J. J., se tato ochranná známka stala klamavou, protože slovy „R. J.“ se mělo zachovat zdání, že znárodněná firma je pokračovatelem tradic, technologických postupů a oprávněným vlastníkem dalších nehmotných statků, které ve svém celku zaručují předchozí vysokou kvalitu vyráběných lihovin. Poslední soukromý vlastník lihovarů J. J. se se svojí manželkou, tj. žalobkyní legálně vystěhoval v roce 1949. Úmysl klamat spotřebitele se po jeho vystěhování stal ještě více evidentní, protože se státním podnikem, který převzal jeho znárodněný majetek neměl nic do činění a nemohl mít vliv na technologické postupy a jinou průmyslovou činnost, která byla pro zachování vysoké kvality vyráběných produktů určující. Žalobkyně citovala ustanovení § 2 písm. b/ zákona č. 8/1952 Sb., podle něhož ochrannými známkami nemohly být značky, které mohly klamat odběratele. Podle § 11 odst. 1 písm. a/ citovaného zákona známka, která byla zapsána jako nepřípustná, měla být z rejstříku právního předchůdce žalovaného vymazána, ale nestalo se tak. Povinnost výmazu se vztahovala i na ty ochranné známky, které se v důsledku různých změn staly klamavými až po jejich zápisu. Podle názoru žalobkyně ochranná známka klamala spotřebitele (odběratele) i za účinnosti zákona č. 174/1988 Sb. a zákona č. 137/1995 Sb. V § 42 odst. 2 posléze citovaného zákona bylo přijato obdobné intertemporální pravidlo jako u zákona č. 174/1988 Sb., avšak s doplněním, že vznik vztahů z ochranných známek a nároky z nich vzniklé se posuzují podle předpisů platných v době jeho vzniku. Výmaz známky je možné provést také podle zákona č. 137/1995 Sb., po přihlédnutí k jeho intertemporálním pravidlům, i když původní zápis byl proveden v souladu se zákonem, který byl v účinnosti v době provedení zápisu, ale doslal se do rozporu s § 2 odst. 1 zákona č 137/1995 Sb. Podle písm. f/ citovaného ustanovení a zákona evidentně odporuje dobrým mravům, aby majitel užíval ochrannou známku se jménem R. J., pokud jediný vztah k tomuto původnímu zakladateli proslulého lihovaru je založen nejen na protiprávním, ale dokonce protiústavním znárodnění tohoto lihovaru. Podle písm. g/ citovaného ustanovení a zákona ochranná známka klame veřejnost o povaze i jakosti výrobku, když jméno R. J. má – podobně jako v minulosti – evidentně uvést veřejnost v omyl a vyvolat v ní asociaci s původním majitelem tohoto lihovaru. Pokud by se akceptoval právní názor, že používání ochranné známky je v souladu s právními předpisy i přes protiprávní a protiústavní znárodnění původního soukromého majitele, pak by to znamenalo, že protiprávnímu rozhodnutí o znárodnění by se přisuzovaly stejné právní důsledky jako rozhodnutím vydaným v souladu s právními předpisy, čímž by se vlastně smazal rozdíl mezi rozhodnutími státních orgánů vydaných po právu a těmi, které byly vydány protiprávně. Další používání ochranné známky po znárodnění se mohlo uskutečnit jen po vyslovení souhlasu J. J., který se mohl ochrany svého jména domáhat buď podle § 43 Všeobecného občanského zákoníku, nebo od 1. 1. 1950 podle § 22 tehdy platného občanského zákoníku, případně od 1. 4. 1964 podle zákona č. 40/1964 Sb. Právo na ochranu jména se podle výše citovaných právních předpisů nepromlčovalo. I když se ho J. J. nikdy soudně nedomáhal, neznamená to, že nemělo být respektováno. J. J. však nikdo nekontaktoval, a to ani státní orgány, ani právnické osoby. Ze spisového materiálu žalovaného vyplývá, že S. k., koncernový podnik, U. H. podaly dne 13. 10. 1993 návrh na převod ochranné známky na S. k., státní podnik. Dne 13. 10. 1993 byl podán i návrh S. k. U. H., státní podnik na státní podnik R. J. Ani k jednomu z návrhů není připojena písemná plná moc. Lze pochybovat, zda S. k., koncernový podnik, vůb