7 As 61/2006 — Nejvyšší správní soud

7 As 61/2006- 124 - text č. j. 7 As 61/2006 - 124 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Lenky Matyášové v právní věci stěžovatele Univerzity Jana Evangelisty Purkyně, se sídlem v Ústí nad Labem, Hoření 13, za účasti 1) ELA Litvínov, spol. s r. o., se sídlem v Litvínově, Janově, Hornická 337, zastoupené JUDr. Josefem Bajcurou, advokátem se sídlem v Praze 2, Karlovo nám. 30, 2) Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7 a osob zúčastněných na řízení Ravel, spol. s r. o., se sídlem v Ústí nad Labem, Textilní 191/1, v řízení o kasační stížnosti proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 2. 2005, č. j. 29 Ca 245/2003 – 64, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Stěžovatel j e p o v i n e n zaplatit účastníkovi řízení ELA Litvínov, spol. s. r. o., na náhradě nákladů řízení částku 2558,50 Kč, a to ve lhůtě do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce JUDr. Josefa Bajcury, advokáta. III. Osoba zúčastněná na řízení n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 28. 2. 2005, č. j. 29 Ca 245/2003 - 64 zrušil řízení rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „předseda Úřadu“) ze dne 22. 5. 2003, č. j. 3R6/03-Ku, kterým byl zamítnut rozklad společnosti ELA Litvínov, spol. s r. o. (dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „Úřad“) ze dne 20. 12. 2002, č. j. S 113-R/02-810/140/Ná o zamítnutí návrhu uchazeče a potvrzení rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky ze dne 4. 9. 2002. Současně krajský soud zrušil i toto rozhodnutí ze dne 20. 12. 2002, č. j. S 113-R/02-810/140/Ná. Krajský soud posoudil jako důvodné žalobní námitky účastníka řízení týkající se především porušení ustanovení § 56 odst. 2 a 5 zákona č. 199/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o zadávaní veřejných zakázek“), které ostatně i předseda Úřadu kvalifikoval jako závažné porušení zákona. Toto pochybení spočívalo v tom, že statutární orgán stěžovatele vůbec neprojednal řádně podané námitky účastníka podané proti rozhodnutí o výběru nejvhodnější nabídky. Předseda Úřadu sice podle názoru krajského soudu dospěl ke správnému závěru, že tímto postupem došlo k závažnému porušení ustanovení § 56 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, ale pokud se podanými námitkami účastníka řízení, a to včetně námitek uvedených v návrhu na přezkoumání rozhodnutí stěžovatele, zabýval předseda Úřadu, porušil tímto zásadu dvojinstančnosti správního řízení. Krajský soud také uznal důvodnou žalobní námitku, že i smlouva o dílo byla uzavřena s vybraným uchazečem v rozporu se zákonem, zejména s ustanovením § 57 odst. 4 zákona o zadávání veřejných zakázek, která je tak ve smyslu ustanovení § 70 citovaného zákona neplatná. Dodal však, že Úřad již nemá povinnost takovou absolutně neplatnou smlouvu ještě znovu prohlašovat za neplatnou. Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že při postupech podle zákona o zadávání veřejných zakázek nelze uplatňovat zásadu dvojinstančnosti řízení, protože zákon o zadávání veřejných zakázek není procesní normou a nelze na něj vztáhnout zásady správního či soudního řízení. Zásada dvojinstančnosti řízení se uplatňuje až při přezkumném řízení u orgánu dohledu, které je správním řízením a projevuje se tím, že proti rozhodnutí orgánu I. stupně je možné podat rozklad. Krajský soud pominul skutečnost, že se Úřad jako orgán I. stupně podrobně zabýval všemi námitkami účastníka řízení a poskytl mu tak dvojí ochranu proti nezákonnosti. Jako neopodstatněné považuje také tvrzení předsedy Úřadu (správně účastníka řízení), podle kterého z logiky věci vyplývá, že předcházela-li výběru uchazečů nezákonnost, je pak i tento výběr nezákonný. Nesouhlasí ani s názorem, že zjistí-li orgán dohledu v rámci přezkumné činnosti porušení zákona, nemůže zvolit jiný postup než ten, že napadené rozhodnutí zruší. Při takovém postupu by orgán dohledu musel zrušit jakékoliv rozhodnutí zadavatele veřejné obchodní soutěže, a to i kvůli zcela drobnému formálnímu pochybení. Krajský soud se navíc ani nezabýval žalobními námitkami, které směřovaly k posouzení porušení postupu zadavatele veřejné obchodní soutěže předsedou Úřadu a Úřadem. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti vyslovil nesouhlas s námitkami stěžovatele. Pokud se v rozsudku hovoří o dvojinstančnosti řízení, nejde o procesní výraz, ale o rozdělení daného řízení na dva samostatné celky. První stadium, tzv. předsprávní, v němž mohl rektor vyhovět či nevyhovět uchazečově námitce, které nemůže být nikým nahrazeno a druhé stadium, kterým je řízení u orgánu dohledu, jenž má přezkoumávat činnost zadavatele. Postup pro projednání námitek je zcela přesně upraven v ustanovení § 53 zákona o zadávání veřejných zakázek a tímto ustanovením je třeba se řídit. Je proto irelevantní námitka stěžovatele, že se orgán I. stupně podrobně zabýval všemi námitkami účastníka řízení a poskytnul mu tak dvojí ochranu proti nezákonnosti a krajský soud tuto skutečnost pominul. V této věci byla odejmuta možnost přezkoumat námitky zákonným způsobem, a jde tedy o podstatné porušení zákona. Rozhodnutí nemůže být opřeno o libovůli, a proto byla zrušující rozhodnutí vydána důvodně. Opodstatnění nemá ani nesouhlasný názor stěžovatele se zrušením rozhodnutí. Nelze tolerovat případy, pokud by bylo v každém rozhodováno jinak, např. podle toho „jak málo nebo moc bylo právo porušeno“. Účastník řízení proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu, při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.), přičemž sám neshledal vady uvedené v odst. 3 citovaného ustanovení, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejvyšší správní soud neshledal opodstatněnou námitku stěžovatele o nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku pro nedostatek důvodů, kterou spatřuje v tom, že se krajský soud nezabýval žalobními námitkami, jež se týkaly posouzení postupu stěžovatele jako zadavatele veřejné obchodní soutěže předsedou Úřadu a Úřadem, pokud jde o porušení ustanovení § 11 odst. 1, § 37 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek. Porušení těchto ustanovení namítal účastník řízení v žalobě a v jejím doplnění pak již ustanovení § 11 zákona o zadávání veřejných zakázek pouze zmínil a uvedl, že pokud orgán dohledu nad dodržováním zákona zjistil porušení zákona, měl napadené rozhodnutí zrušit v souladu s ustanovením § 59 písm. a) zákona o zadávání veřejných zakázek. K ustanovení § 37 odst. 1 a § 38 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek však již v doplnění žaloby nic neuvedl. Krajský soud se zabýval porušením zákona o zadávání veřejných zakázek stěžovatelem jako zadavatelem veřejné obchodní soutěže a uvedl, že stěžovatel porušil citovaný zákon tím, že nepřezkoumal námitky účastníka řízení v souladu s ustanovením § 56 odst. 1 a 2 citovaného zákona a v rozporu s ustanovením § 56 odst. 5 zákona o zadávání veřejných zakázek pak uzavřel smlouvu s jiným uchazečem. V projednávané věci především nelze přehlédnout mezi účastníky nespornou skutečnost, že o námitkách jednoho z uchazečů (účastníka řízení) proti rozhodnutí zadavatele (stěžovatele) nebylo statutárním orgánem zadavatele vůbec rozhodnuto. Krajský soud zcela správně konstatoval, že takový postup je v rozporu s ustanovením § 56 odst. 1 zákona o zadávání veřejných zakázek, který kogentně ukládá povinnost včas podané námitky přezkoumat. Od výsledku tohoto přezkumu se pak odvíjí další postup, a to buď způsobem vyplývajícím z ustanovení § 56 odst. 1, věty druhé zákona o zadávání veřejných zakázek (jsou-li námitky vyhodnoceny jako důvodné), či uvědoměním uchazeče o nevyhovění námitkám, za podmínek uvedených v ustanovení § 56 odst. 2 citovaného zákona. V řízení o přezkoumání úkonů zadavatele vedeném orgánem dohledu podle části čtvrté hlavy třetí zákona o zadávání veřejných zakázek, rozlišuje tento zákon situace, kdy je podán návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky (§ 59 citovaného zákona) od situací, kdy je návrh podán v ostatních případech (§ 60 citovaného zákona). V prvém případě citovaný zákon stanoví, že „Je-li podán návrh na přezkoumání rozhodnutí zadavatele o výběru nejvhodnější nabídky, orgán dohledu po jeho přezkoumání a) rozhodnutí zadavatele zruší, shledá-li porušení tohoto zákona, a zadavateli uloží provést nový výběr, popřípadě zadání veřejné zakázky zruší, nebo b) návr