9 Afs 49/2007 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 49/2007- 77 - text 9 Afs 49/2007 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci stěžovatele G., a.s., zastoupeného Mgr. Radkem Coufalem, advokátem se sídlem v Brně, Lidická 5a, za účasti Celního ředitelství Olomouc, se sídlem v Olomouci, Blanická 19, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. 8. 2006, č. j. 22 Ca 470/2004 - 44, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á p r á v o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Stěžovatel kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Celního ředitelství Olomouc (dále jen „žalovaný“) ze dne 21. 6. 2004, č. j. 1901/04 - 21. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutím Celního úřadu Zlín (dále jen „celní úřad“), č. j. 3666-1/03 až 3666-114/03 ze dne 20. 1. 2004, platebním výměrům na clo a poplatky vyměřovaným při dovozu zboží č. 88/2003 až 201/2003, jimiž celní úřad vyměřil celní dluh ve smyslu ustanovení § 242 odst. 1 zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „celní zákon“), ze zboží, které vstoupilo do svobodného celního pásma v průběhu roku 2000 a bylo zde umístěno stěžovatelem. Celní úřad dospěl k závěru, že zboží bylo užito za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Stěžovatel označil za důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Krajský soud dle jeho názoru pochybil, pokud z obsahu spisu neshledal, že stěžovatel byl zbaven povinnosti navrhovat zboží k jeho propuštění do režimu aktivního zušlechťovacího styku podáním celního prohlášení, neboť celní úřad v podmínkách provozu svobodného celního pásma stanovil, že ke zde umístěnému zboží toto prohlášení být podáváno nemusí. Dále s krajským soudem nesouhlasí ani v tom směru, že by dotčené zboží nemohlo být propuštěno do režimu aktivního zušlechťovacího styku za podmínky, že stěžovatel následně elektronicky dodá údaje o zboží celnímu úřadu, když celní úřad elektronickou komunikaci sám stanovil. V poslední kasační námitce stěžovatel uvádí, že pokud mu celní orgány nevytkly porušování celních předpisů při předchozích opakovaných kontrolách svobodného celního pásma, je zřejmé, že souhlasily s převedením zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku. Rovněž tuto právní otázku krajský soud dle stěžovatele posoudil nesprávně. Žalovaný soudu oznámil, že se k podané kasační stížnosti vyjadřovat nebude, neboť z ní nevzešly žádné nové námitky. Ze správního spisu žalovaného Nejvyšší správní soud zjistil následující relevantní skutečnosti rozhodné pro posouzení důvodnosti kasační stížnosti: Rozhodnutím Federálního ministerstva zahraničního obchodu, Ústřední celní správy, ze dne 12. 9. 1991, zn. 2459/10-1722/91, byl k žádosti stěžovatele (vystupujícího tehdy pod obchodní firmou Z., a.s. Z.) udělen souhlas ke zřízení obchodního a průmyslového celního pásma. Tento souhlas byl rozhodnutím Federálního ministerstva financí, Ústřední celní správy, ze dne 5. 11. 1992, zn. 2543/10-2618/92, územně rozšířen. Ke konkretizaci rozhodnutí došlo vydáním Statutu svobodného celního pásma a Provozních řádů svobodného celního pásma vztahujících se k jednotlivým závodům a na podkladě zmíněných rozhodnutí dále celní úřad dne 25. 6. 1993 vydal podmínky pro provoz svobodného celního pásma, které upravil rozhodnutím z 18. 6. 1996. V tomto svobodném celním pásmu stěžovatele provedl celní úřad kontrolu zaměřenou na dodržování podmínek stanovených pro provoz svobodného celního pásma. Kontrolou bylo zjištěno, že zboží podléhající dovoznímu clu bylo spotřebováno za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy, konkrétně že bylo spotřebováno v průběhu zpracovatelských operací probíhajících v prostorách svobodného celního pásma, aniž by bylo propuštěno do příslušného celního režimu. Vzhledem k tomu, že stěžovatel v dalším řízení neprokázal, že s předmětným zbožím bylo naloženo zákonným způsobem (v dohodnuté lhůtě nereagoval na výzvu celního úřadu a nesdělil jím požadované informace), vydal celní úřad výše uvedené platební výměry, jimiž vyměřil celní dluh ve smyslu ustanovení § 242 celního zákona. V odůvodnění těchto platebních výměrů konstatoval, že se zbožím umístěným ve svobodném celním pásmu nebylo naloženo způsobem dle § 224 odst. 1 písm. a) až g) celního zákona, tj. bylo použito, resp. spotřebováno, v rozporu s podmínkami stanovenými celními předpisy, a na zboží tak vznikl celní dluh. Stěžovatel nijak nerozporoval zjištění celního úřadu, že zboží bylo ve svobodném celním pásmu použito nebo spotřebováno při výrobě, která se uskutečňovala formou aktivního zušlechťovacího styku, nicméně namítá, že se tak stalo v souladu s povolením vydaným k provozování svobodného celního pásma a s vědomím celního úřadu, který sám stanovil podmínky pro aktivní zušlechťovací styk. Celní ředitelství v Olomouci jakožto odvolací orgán odvolání podané stěžovatelem proti platebním výměrům zamítl s odůvodněním, že samotné povolení výrobní činnosti ve svobodném celním pásmu není dostačující k tomu, aby bylo možno si učinit závěr o tom, že zboží zde umístněné bylo užito způsobem povoleným celními orgány. Provádění povolené výrobní činnosti za podmínek stanovených celními předpisy předpokládá povolení příslušného režimu celním úřadem a dále navržení dotčeného zboží do příslušného režimu a jeho propuštění ze strany celního úřadu. V rozporu s tímto právním názorem však stěžovatel zboží použité k výrobní činnosti (nebo při této činnosti spotřebované) k propuštění do celního režimu nenavrhl a celní úřad vyměřil celní dluh oprávněně. V žalobě podané ke krajskému soudu stěžovatel namítal, že podle rozhodnutí celního úřadu, kterými byly stanoveny podmínky provozu svobodného celního pásma, nemuselo být ke zboží zde umístěnému podáváno celní prohlášení, a proto nemusel předkládat ani celní prohlášení s návrhem na propuštění zboží do režimu aktivního zušlechťovacího styku. Dále tvrdil, že informační styk s celním úřadem probíhal v souladu se zmíněnými rozhodnutími pouze elektronickou formou. Krajský soud tuto žalobu neshledal důvodnou. V odůvodnění svého rozhodnutí zdůraznil, že za zásadní považuje posouzení otázky, zda došlo ke spotřebě nebo použití předmětného zboží ve svobodném celním pásmu za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Z obsahu správních spisů zjistil, že žalobce jím citovanými rozhodnutími stanovujícími podmínky provozu svobodného celního pásma nebyl zbaven povinnosti navrhovat zboží k jeho propuštění do režimu aktivního zušlechťovacího styku podáním celního prohlášení. Celní úřad v rozhodnutích totiž stanovil zjednodušený postup pouze pro zboží vstupující do svobodného celního pásma, což se změny celního režimu nijak netýkalo. Na podporu svého právního názoru citoval také bod 11 rozhodnutí z 25. 6. 1993, kde je výslovně stanoveno, že má-li být zboží dočasně propuštěno mimo svobodné celní pásmo (např. do režimu aktivního zušlechťovacího styku), musí na ně být podáno celní prohlášení. Pokud sám stěžovatel připustil, že tak nečinil, nelze se ztotožnit s jeho závěrem, že podmínky stanovené celními předpisy nijak neporušil. Dále krajský soud konstatoval, že zpracování údajů pomocí výpočetní techniky se vztahovalo na evidenci zboží, na jejímž základě do příslušného celního režimu být propuštěno nemohlo, a závěrem se neztotožnil se stěžovatelem ani v tom ohledu, že pro posouzení celé věci by mohlo být relevantní, že celní orgány stěžovateli dříve žádné pochybení nevytkly. Kasační stížnost je podle § 102 a násl. s. ř. s. přípustná. Stěžovatel formálně opírá kasační stížnost o důvody dle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tj. o nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vadu řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisech a dále že je s nimi v rozporu. Obsahově námitky tomuto určení odpovídají. Rozsahem a důvody kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. vázán. Nejvyšší správní soud po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Celní zákon ve znění platném pro projednávanou věc v § 242 odst. 1 stanovil, že celní dluh při dovozu zboží podléhajícího dovoznímu clu vzniká spotřebou nebo použitím ve svobodném celním pásmu nebo svobodném celním skladu za jiných podmínek, než které jsou stanoveny celními předpisy. Svobodná celní pásma pak definoval v ustanovení § 217 odst. 1 písm. a) jako části celního území nebo stavby umístěné na tomto území, oddělené