9 As 69/2007 — Nejvyšší správní soud

9 As 69/2007- 86 - text 9 As 69/2007 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci stěžovatele J. S., zastoupeného JUDr. Liborem Šlaufem, advokátem se sídlem v Praze 1, Národní 6, za účasti Krajského úřadu Jihočeského kraje, se sídlem v Českých Budějovicích, U zimního stadionu 1952/2, a osob zúčastněných na řízení 1) H. s. J., zastoupeného JUDr. Vojtěchem Filipem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Čéčova 11, 2) H. s. O., zastoupeného JUDr. Václavem Kalinou, advokátem se sídlem v Písku, Heydukova 101/2, a 3) Povodí Vltavy, státního podniku, se sídlem v Praze 5, Holečkova 8, v řízení o kasační stížnosti podané proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 5. 2007, č. j. 10 Ca 56/2007 – 50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu Jihočeského kraje (dále jen „krajský úřad nebo odvolací orgán“) ze dne 26. 2. 2007, č. j. KUJCK 1854/2007 OZZL/Bř-RO5, jímž bylo rozhodnutí Městského úřadu Písek, odboru životního prostředí a „VLHZ“, se sídlem v Písku, Budovcova 207 (dále jen „správní orgán prvního stupně“), ze dne 22. 11. 2006, č. j. ŽP/MUPI/2006/17069/Ad, „o neuvedení S. honitby O. do souladu se zákonem“ změněno tak, že bod II. výroku rozhodnutí byl vypuštěn a označení bodu III. výroku bylo změněno na označení II., s tím, že ostatní části rozhodnutí zůstaly nezměněny. Po změně rozhodnutí ze strany odvolacího orgánu tedy zůstal v platnosti výrok I. správního rozhodnutí prvního stupně, podle něhož se dle ustanovení § 69 odst. 1 zákona č. 449/2001 Sb., o myslivosti, v platném znění (dále jen „zákon o myslivosti“), s odkazem na ustanovení § 17 odst. 5 a § 2 písm. g) téhož zákona, „S. honitba O.“, uznaná rozhodnutím Okresního úřadu Písek, referátem životního prostředí, ze dne 30. 3. 1993, č. j. Mysl. 057/93-Kt, o celkové výměře 9 417 ha, neuvádí do souladu se zákonem o myslivosti, neboť návrh na uvedení této honitby do souladu s citovaným zákonem je v přímém rozporu se zněním jeho ustanovení § 17 odst. 5 a § 2 písm. g), tj. předmětná honitba nesplňuje podmínku souvislosti pro některé pozemky do ní začleněné, jenž tvoří překážku v pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím. Ve vypuštěném bodě II. výrokové části rozhodnutí správní orgán prvního stupně původně konstatoval, že S. honitba O. zanikne dnem právní moci rozhodnutí o uznání nových honiteb, které v důsledku jednání držitele této honitby vzniknou. Bod III. výroku rozhodnutí, jenž byl změněn na označení II., pak stanovil, že do nabytí právní moci rozhodnutí o uznání nových honiteb ze zaniklé honitby S. užívá tuto honitbu dle ustanovení § 29 odst. 4 zákona o myslivosti její dosavadní uživatel, v daném případě J. S., bytem v S. č. p. 83, Z., okres R.. Krajský soud dospěl v napadeném rozsudku k závěru, že žaloba nebyla důvodná zejména proto, že do honitby stěžovatele je začleněna i vodní nádrž Orlík, která představuje pozemkový pruh přerušující souvislost honebních pozemků a tvoří překážku v pohybu zvěře. Soud neuznal za důvodnou námitku stěžovatele, že ustanovení § 2 písm. g) a § 17 odst. 5 zákona o myslivosti se vztahuje pouze na technické dílo, tedy stavbu přehradní hráze, nikoli na vodní plochu. Shledal tuto námitku neopodstatněnou, když na základě dikce ustanovení § 2 písm. e) a g) tohoto zákona dovodil nutnost posuzovat přehradu jako celek včetně pozemků tvořících vodní plochu, jež byla vytvořena stavbou – vodohospodářským dílem, v důsledku čehož přehradu podle názoru soudu vůbec nelze začlenit mezi honební pozemky. Přehrada i nádrž tvoří dle názoru soudu vodní dílo, které je vodohospodářskou stavbou, a pozemky stavbou dotčené jsou pozemky stavebními evidovanými v katastrálním operátu jako pozemky zastavěné. Krajský soud přitom zároveň v odůvodnění rozsudku vyjádřil své přesvědčení, že takový výklad není extenzivním výkladem pojmu přehrada, který by byl v rozporu s vodohospodářskými předpisy, jež při úpravě technických požadavků rozlišují jednotlivé součásti vodních děl. Podle ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti navíc i honební pozemky jinak vyhovující pojmu souvislosti nelze začlenit do jedné honitby, pokud tvoří překážku pohybu zvěře nebo jsou pro ni nebezpečím, přičemž zákon jako příklad uvádí mj. i přehradu. Proto krajský soud sdílí názor krajského úřadu, že vodní plocha vytvořená přehradní nádrží představuje zcela jistě překážku pohybu zvěře a je pro ni nebezpečím. Jako nedůvodnou posoudil krajský soud i námitku stěžovatele týkající se nesprávného výroku II. rozhodnutí odvolacího orgánu (tj. původního bodu III. rozhodnutí správního orgánu prvního stupně), v němž správní orgány v obou stupních označily honitbu stěžovatele za zaniklou, i když z jeho strany byla splněna podmínka uvedená v § 69 odst. 1 zákona o myslivosti tím, že stěžovatel podal příslušnou žádost o uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti. Z citovaného ustanovení vyplývá povinnost držitelů honiteb uznaných podle dřívějších předpisů podat do 31. 12. 2002 návrh na uvedení honitby do souladu se zákonem o myslivosti (dále jen „do souladu se zákonem“), s tím, že jinak předmětná honitba zaniká k datu 31. 3. 2003. Podle názoru krajského soudu stěžovatel sice tuto povinnost splnil, nicméně jeho honitba do souladu se zákonem uvedena nebyla, a proto zanikla ke dni právní moci rozhodnutí správního orgánu (ve druhém stupni), jímž byl tento nesoulad se zákonem konstatován, tzn. konkrétně ke dni 19. 3. 2007. Podmínky pro uznání honitby předepsané zákonem nebyly splněny, proto výrok rozhodnutí odpovídá § 69 odst. 1 zákona o myslivosti, a správní orgán za této situace nemohl rozhodovat o přičlenění vodní plochy k předmětné honitbě, jak to namítá v žalobě stěžovatel, neboť se nejednalo o řízení o přičlenění dle § 30 zákona o myslivosti, ale o řízení zcela jiné (o uznání stávající honitby podle nového zákona č. 449/2001 Sb.). K další námitce stěžovatele, že správní orgán zcela nesprávně považoval za účastníky správního řízení všechny držitele přilehlých honiteb, ačkoliv nebylo podle jeho názoru jasné, jak se řízení o uznání jeho honitby dotýká práv a povinností držitelů sousedních cizích honiteb za situace, kdy šlo o honitbu založenou vlastníkem pozemků začleněných do honitby, soud uvedl, že dle § 27 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, v platném znění (dále jen „správní řád“), jsou účastníky řízení též další osoby, pokud mohou být rozhodnutím přímo dotčeny ve svých právech nebo povinnostech. Vzhledem k tomu, že v rámci řízení o uznání honitby dle § 69 odst. 1 zákona o myslivosti dochází k uznání honitby eventuelně v jiných hranicích, čímž práva držitelů sousedních honiteb mohou být dotčena, jsou tito držitelé vždy účastníky řízení o uznání sousední honitby. Pro toto účastenství je zcela nepodstatná okolnost, že honitba stěžovatele je honitbou vlastní. Zcela nedůvodně se stěžovatel dovolává také ustanovení § 46 správního řádu, neboť jak prvostupňové rozhodnutí, tak i napadené rozhodnutí odvolacího orgánu bylo podle názoru krajského soudu vydáno v souladu se zákony a ostatními právními předpisy. Okolnost, že podle zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „katastrální zákon“), se přehrady evidují v katastru nemovitostí, nemůže zvrátit právní závěr, ke kterému krajský soud ve svém rozhodnutí dospěl, a nemá na něj vliv ani dikce ustanovení § 20 odst. 1 a § 50 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vodní zákon“). Krajský soud proto uzavřel, že napadené rozhodnutí bylo vydáno v souladu se zákonem o myslivosti, správním řádem i vodním zákonem, a konstatoval, že ze strany stěžovatele namítané porušení právních předpisů zjištěno nebylo. Žalobu proto podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a shledává tedy pochybení soudu v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to konkrétně ve výkladu pojmu „přehrada“ ve vztahu k ustanovení § 17 odst. 5 zákona o myslivosti. Z obsahu kasační stížnosti pak vyplývá, že stěžovatel byť ne výslovně uplatňuje také námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., a to vady řízení spočívající v tom, že správní orgán v posuzovaném případě při rozhodování nevycházel ze spolehlivě zjištěného stavu věci, a skutková podstata, z níž správní orgán vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je