2 As 64/2006 — Nejvyšší správní soud

2 As 64/2006- 134 - text č. j. 2 As 64/2006 - 142 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem Za Brumlovkou 266/2, Praha 4, zastoupeného JUDr. Karlem Muzikářem, advokátem se sídlem Křižovnické nám. 1/193, Praha 1, proti žalovanému: Český telekomunikační úřad, se sídlem Sokolovská 219, Praha 9, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006, č. j. 8 Ca 158/2005 – 60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2006, č. j. 8 Ca 158/2005 – 60 byla odmítnuta žaloba podaná žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti cenovému rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu (dále jen „telekomunikační úřad“) dne 27. 10. 2002 č. 08/PROP/2002, kterým byl stanoven způsob výpočtu ceny za propojení veřejných telekomunikačních sítí pro službu koncového volání do veřejných pevných telekomunikačních sítí. S odkazem na ustanovení § 142 odst. 2 zákona č. 127/2005 Sb., ve zněních pozdějších předpisů, městský soud konstatoval, že napadené rozhodnutí pozbylo platnosti dne 2. 5. 2006, a proto zanikla jedna ze základních podmínek řízení, a to existence platného a účinného rozhodnutí, které je napadeno žalobou. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu uvedeného v ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d) a e) s. ř. s., v níž vyjádřil nesouhlas s právním názorem krajského soudu, že napadené cenové rozhodnutí v mezidobí pozbylo na základě přechodného ustanovení o elektronických komunikacích platnosti, což zakládá neodstranitelný nedostatek podmínky řízení. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se lze žalobou domáhat zrušení nebo vyslovení nicotnosti rozhodnutí nestanoví-li tento nebo zvláštní zákona jinak. Podle stěžovatele žádné ustanovení s. ř. s. nestanoví, že žalobu není možné projednat, jestliže v mezidobí zanikla platnost, resp. účinnost, napadeného rozhodnutí. Takovou podmínku není možné zařadit ani pod jiné podmínky řízení podle § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s., což potvrzuje i odborná literatura. Tvrzení městského soudu, že platnost a účinnost napadeného rozhodnutí je jednou ze základních podmínek řízení, je v přímém rozporu se základním cílem správního soudnictví, kterým je ochrana před zásahy do veřejných subjektivních práv osob, k nimž dochází mimo jiné nezákonným správním rozhodováním. Předmětným cenovým rozhodnutím bylo do veřejných subjektivních práv zasahováno po celou dobu jeho účinnosti, tj. od 1. 11. 2002 do 1. 5. 2006, a to v podobě nezákonné cenové regulace tímto rozhodnutím zavedené. Tyto nezákonné zásahy do právní sféry stěžovatele, které vznikly za doby účinnosti předmětného rozhodnutí, a jejichž důsledky přetrvávají až dodnes, nebyly v důsledku ukončení platnosti, resp. účinnosti, cenového rozhodnutí odstraněny, pouze od tohoto okamžiku nově nevznikají. Podle stěžovatele je naprosto mylné tvrzení, z něhož se městský soud zřejmě snaží dovodit nemožnost dalšího projednávání žaloby, že totiž rozhodnutí soudu o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu, kterým se napadené rozhodnutí zrušuje, má účinky ex nunc. Takový výklad zákona by podle stěžovatele vedl k absurdnímu závěru, že veškeré účinky vzniklé z nezákonného správního rozhodnutí až do právní moci zrušovacího rozsudku správního soudu mají být zachovány. Přední teoretik správního práva D. Hendrych v souvislosti se zrušením nezákonných správních aktů ve správním soudnictví uvádí: „Při nedostatku pozitivní úpravy a judikatury lze dosud hájit spíše názor, že ke zrušení aktu dochází v uvedených případech od samého počátku, tj. od okamžiku, kdy nabyl platnosti (ex tunc). Právní poměry založené nezákonným správním aktem pozbývají jeho zrušením svého právního základu„ (Hendrych D. a kol.: Správní právo. Obecná část. 5 vyd. Praha, C. H. Beck 2003, str. 144 a 145). Deklarace nezákonnosti cenového rozhodnutí a jeho následné zrušení správním soudem má pro stěžovatele zásadní význam z hlediska jeho případného dalšího postupu směřujícího k náhradě škody způsobené právě v důsledku nezákonnosti tohoto cenového rozhodnutí. Městský soud svým rozhodnutím o odmítnutí žaloby podle stěžovatele porušil ústavně zaručené právo na ochranu před nezákonným rozhodováním orgánů veřejné správy, což ve svém důsledku vede i k porušení práva na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím státního orgánu. Stěžovatel dále namítal, že napadené usnesení je nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost spočívající ve zcela nesprávném a zmatečném označení přezkoumávaného správního rozhodnutí. Městský soud uvedl v záhlaví, jakož i v odůvodnění svého rozhodnutí, že rozhodl ve věci cenového rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu č. 01/PROP/2002, ačkoli se stěžovatel v žalobě domáhal přezkumu zcela jiného cenového rozhodnutí č. 08/PROP/2002. Obsah napadeného usnesení tak vůbec neodpovídá předmětu soudního řízení, ve kterém bylo toto usnesení vydáno. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil usnesení městského soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Telekomunikační úřad ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že napadené usnesení není nepřezkoumatelné, neboť městský soud vydáním usnesení ze dne 16. 6. 2006 č. j. 8 Ca 158/2005 - 64 opravil chyby v počtech napadaného rozhodnutí. Podle názoru telekomunikačního úřadu opírá stěžovatel své námitky o spekulativní domněnku, že cenové rozhodnutí je individuálním správním aktem. Ze zavedené judikatury Nejvyššího správního soudu a Ústavního soudu je jednoznačně jasné, že cenové rozhodnutí není individuálním správním rozhodnutím a nevztahuje se na ně správní řád. Například ve svém rozhodnutí ze dne 18. 5. 2005, č. j. 2 As 4/2004 - 138 uvádí Nejvyšší správní soud, že cenové rozhodnutí nesplňuje všeobecnou definici rozhodnutí, neboť není individuálním správním aktem, ale právním předpisem sui genesis, který je nepřezkoumatelný soudy. Cenovým rozhodnutím chybí z pojmově určujících znaků individuálního správního aktu konkrétnost (specifikace) subjektů, jimž je cenové rozhodnutí určeno. O skutečnosti, že v napadeném cenovém rozhodnutí chybí potřebná specifikace subjektů, jímž je určeno, svědčí vymezení osob povinných dodržovat závazně stanovený „způsob výpočtu cen za propojení veřejných pevných telekomunikačních sítí pro zprostředkování přístupu ke službám se zvláštním tarifem“ tak, že se jedná o „provozovatele pevné telekomunikační sítě, ve které byl započat hovor, provozovatele pevné veřejné telefonní sítě, do které je hovor směrován, a který poskytuje službu se zvláštním tarifem nebo který je ve smluvním vztahu s poskytovatelem služby se zvláštním tarifem“. Tento okruh osob, jímž bylo cenové rozhodnutí č. 08/PROP/2002 určeno, byl předem neurčitelný. Dále telekomunikační úřad odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2005 č. j. 6 As 38/2004 – 77 a usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2002 sp. zn. IV. ÚS 50/02, kde Ústavní soud uvedl, necenová rozhodnutí splňují formální i materiální znaky právního předpisu, a že jsou regulativní, právně závazná, obecná a vynutitelná právní mocí. Podle telekomunikačního úřadu napadené cenové rozhodnutí není vůbec způsobilé soudního přezkumu. Telekomunikační úřad také poukázal na to, že postupoval při jeho tvorbě přesně podle příslušných zákonů a cenovou regulaci prováděl jako orgán k tomu kompetentní (zákon č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění pozdějších předpisů a § 2b odst. 2 zákona č. 265/19991 Sb. o působnosti orgánů České republiky). Důsledky zrušení cenových rozhodnutí nastávají spíše ex nunc, neboť musí být důsledně chráněna právní jistota dotčených subjektů. Proto navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Stěžovatel v replice k vyjádření telekomunikačního úřadu zpochybnil existenci zavedené judikatury k posuzované právní otázce. Podle jeho názoru ve skutečnosti Nejvyšší správní soud vydal ve věci žalob stěžovatele proti cenovým rozhodnutím pouze jediné rozhodnutí, a to č. j. 2 As 4/2004 – 138, na které telekomunikační úřad účelově odkazuje jako na „příklad“ zavedené judikatury. Toto rozhodnutí bylo navíc vydáno překvapivě, aniž by předtím stěžovateli bylo dáno na vědomí, že Nejvyšší správní soud zvažuje právní otázku, zda jím přezkoumávané cenové rozhodnutí je aktem normativní či individuální povahy. Stěžovateli tak nebyla dána příležitost jakkoliv se vyjádřit k zamýšleným důvodům zamítnutí kasační stížnosti. Z těchto důvodů stěžovatel napadl rozhodnutí č. j. 2 As 4/2004 – 138 ústavní stížností. Podle jeho názoru předmětným cenovým rozhodnutím byl zcela konkrétním specifickým způsobem dotčen na svých právech právě stěžovatel. Proto nesdílí názor telekomunikačního úřadu o nekonkrétnosti subjektů, kterým je toto cenové rozhodnutí určeno. Odk