3 Ads 132/2007 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 132/2007- 43 - text 3 Ads 132/2007 - 47 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Marie Součkové v právní věci žalobce: A. W., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem se sídlem Praha 5, Symfonická 1496/9, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Praha 5, Křížová 25, o přezkoumání rozhodnutí žalované ze dne 4. 7. 2006, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 8. 2007, č. j. 22 Ca 64/2007 - 22, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalované s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadl žalobce v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Ostravě, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 7. 2006, č. X. Tímto rozhodnutím žalovaná zamítla žádost žalobce o poskytnutí jednorázové peněžní částky podle zákona č. 261/2001 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů a o změně zákona č. 39/2000 Sb., o poskytnutí jednorázové peněžní částky příslušníkům československých zahraničních armád a spojeneckých armád v letech 1939 až 1945 (dále jen „zákon č. 261/2001 Sb.“). Krajský soud vycházel z následujícího skutkového stavu: Žalobce uplatnil nárok na poskytnutí jednorázové peněžní částky žádostí doručenou žalované dne 3. 10. 2001. V žádosti uvedl, že nárok uplatňuje jako politický vězeň vězněný mezi 25. 2. 1948 a 1. 1. 1990 a nárok uplatnil za dobu neoprávněného věznění, která byla prokázána v rámci řízení o úpravu důchodu podle zákona o soudní rehabilitaci, popř. zákona o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu. Žalobce neuvedl, že by uplatňoval nárok také za dobu neoprávněného věznění, která dosud prokázána nebyla, ačkoliv v tiskopise žádosti bylo na takové případy pamatováno. V podané žádosti žalobce nijak nespecifikoval dobu, za kterou nárok uplatňuje. V průběhu správního řízení bylo prokázáno, že žalobce byl v době od 12. 12. 1953 do 7. 1. 1954 ve vazbě a od 8. 1. 1954 do 1. 12. 1957 ve výkonu trestu odnětí svobody. Na základě této skutečnosti vydala žalovaná dne 9. 4. 2002 rozhodnutí čj. X, kterým žalobci přiznala jednorázovou peněžní částku 155 000 Kč z důvodu jeho věznění z politických důvodů v době od 12. 12. 1953 do 1. 12. 1957. Svými podáními ze dne 10. 5. 2002 a 30. 5. 2002 upozornil žalobce žalovanou na dobu věznění v letech 1952 až 1953, kdy byl odsouzen Vojenským soudem v Plzni k trestu odnětí svobody v délce trvání 20 měsíců. Ve vězení byl z toho 8 měsíců, neboť byl amnestován. Na základě předložených dokumentů vydala žalovaná dne 11. 11. 2002 rozhodnutí čj. X, kterým žalobci přiznala jednorázovou peněžní částku 8000 Kč a celková jednorázová peněžní částka tak činila dohromady 163 000 Kč. Dne 11. 4. 2006 bylo žalované doručeno podání žalobcova právního zástupce, podle něhož byl žalobce trestně stíhán pro trestné činy uvedené v § 4 zákona č. 119/1990 Sb., o soudní rehabilitaci, celkem třikrát. První dva případy z let 1952 a 1954 byly rehabilitovány již na počátku 90. let. Jednorázová částka podle zákona č. 261/2001 Sb. byla přiznána za tyto dva případy. K tomu žalobce doplnil, že rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 4 TZ 14/2006, byl rehabilitován třetí případ týkající se vazby žalobce v roce 1964. V tomto případě žalobce nebyl odsouzen, a proto bylo nutno věc řešit cestou stížnosti pro porušení zákona. Zrušení rozsudku cestou stížnosti pro porušení zákona má přitom stejné důsledky jako rehabilitační rozhodnutí. Žalobce se proto domáhal změny dávky jednorázové částky s přihlédnutím k rozsudku Nejvyššího soudu. O takto uplatněném nároku rozhodla žalovaná napadeným rozhodnutím ze dne 4. 7. 2006, jímž žádost žalobce zamítla. V odůvodnění žalovaná uvedla, že ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. bylo třeba nárok na její poskytnutí uplatnit písemnou žádostí u příslušného orgánu státní správy nejpozději dne 31. 12. 2002. Žalobce žádost podal až dne 11. 4. 2006, tedy po uplynutí zákonné lhůty, která je lhůtou prekluzivní. Jejím marným uplynutím tudíž právo na poskytnutí peněžní částky zaniklo. K této skutečnosti byla žalovaná povinna přihlédnout z úřední povinnosti. Zkoumáním, zda byly splněny další podmínky pro vznik nároku, se žalovaná pro nadbytečnost nezabývala. V žalobě podané proti rozhodnutí žalované žalobce namítal, že žádost uplatnil v zákonném termínu dne 3. 10. 2001. Podání ze dne 10. 4. 2006 pak původní žádost pouze rozšiřovalo, a to na základě nových skutečností vyplývajících z rozsudku Nejvyššího soudu, které žalobce nemohl dříve uplatnit. Žalobce je proto toho názoru, že původní rozhodnutí z roku 2002 mají být přehodnocena a jednorázová částka přepočtena. Krajský soud žalobu zamítl jako nedůvodnou. Ve své žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky ze dne 3. 10. 2001 žalobce uvedl, že uplatňuje nárok na poskytnutí jednorázové částky v souvislosti s dobou neoprávněného věznění, která již byla prokázána. V době podání žádosti byla prokázána doba jeho věznění od 12. 12. 1953 do 1. 12. 1957, od 31. 8. 1952 do 9. 9. 1952 a od 20. 9. 1952 do 11. 5. 1953. Za toto věznění byla žalobci vyplacena jednorázová částka v celkové výši 163 000 Kč, a to na základě dvou rozhodnutí žalované ze dne 9. 4. 2002 a ze dne 11. 11. 2002. Z podání žalobce ze dne 11. 4. 2006 je pak zřejmé, že třetí případ věznění nebyl ke dni podání původní žádosti dosud rehabilitován, neboť k rehabilitaci došlo až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2006. Žalobci přitom nic nebránilo, aby v původně podané žádosti ze dne 3. 10. 2001 uplatnil nárok za dobu neoprávněného věznění, která dosud nebyla prokázána. V tiskopise žádosti o poskytnutí jednorázové peněžní částky v oddílu B „politický vězeň“ je na takový případ pamatováno pod písmenem b). Krajský soud dospěl ke stejnému závěru jako žalovaná, že podání žalobce ze dne 11. 4. 2006 nemůže být doplněním původní žádosti, ale je novou žádostí uplatněnou za trestní případ, který byl rehabilitován až v roce 2006 a že tato žádost byla podána po uplynutí zákonné prekluzivní lhůty stanovené v § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. ke dni 31. 12. 2002. Podle krajského soudu proto žalovaná postupovala správně, pokud napadeným rozhodnutím nárok žalobce jako prekludovaný zamítla. Pro úplnost krajský soud dodal, že dle jeho názoru i doplnění původní žádosti, má-li vyvolat cílené právní důsledky, musí být učiněno v rámci prekluzivní lhůty, zvláště když jde o tak zásadní náležitosti jako je vymezení doby, za kterou je nárok uplatňován. Krajský soud zdůraznil, že žalobci nic nebránilo v tom, aby ve lhůtě do 31. 12. 2002, byť i doplněním původní žádosti, uplatnil nárok také ve vztahu k období, po které byl vězněn v roce 1964 a k němuž uplatnil soudní rehabilitaci, bez ohledu na to, že o ní nebylo dosud rozhodnuto. Jelikož tak žalobce neučinil, jeho právo na poskytnutí jednorázové peněžní částky ve vztahu k době věznění od 24. 1. 1964 do 17. 2. 1964 uplynutím zákonné prekluzivní lhůty zaniklo. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále též „stěžovatel“) kasační stížností z důvodu vymezeného v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Má za to, že na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. má nárok i za období nezákonného věznění v době od 24. 1. 1964 do 17. 2. 1964 a že na jeho podání ze dne 11. 4. 2006 lze pohlížet jako na rozšíření a upřesnění předchozí žádosti ze dne 3. 10. 2001. Stěžovatel odkázal na nálezy Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. I. ÚS 605/03, ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. I. ÚS 565/03, a ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. I. ÚS 712/05 o nutnosti posuzovat právní předpisy podle jejich účelu a smyslu, zvláště pak jde-li o předpisy k odstranění křivd vzniklých v minulém režimu; resp. nálezy Ústavního soudu ze dne 12. 3. 2001, sp. zn. II. ÚS 187/2000, a ze dne 1. 12. 2005, sp. zn. II. ÚS 290/05 v obdobném duchu. Stěžovatel je na podkladě uvedené judikatury Ústavního soudu toho názoru, že při dobré vůli lze na jeho podání ze dne 11. 4. 2006 pohlížet jako na rozšíření původní žádosti, a stěžovateli tak jednorázovou částku přiznat i za výše uvedené období. Pro případ, že by Nejvyšší správní soud přesto dospěl k závěru, že podání ze dne 11. 4. 2006 je nezbytné považovat za podání podané po uplynutí prekluzivní lhůty, navrhl stěžovatel, aby Nejvyšší správní soud předložil věc Ústavnímu soudu s návrhem na vyslovení rozporu slov „nejpozději do 31. prosince 2002, jinak nárok zaniká“ v § 3 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. s článkem 1 a článkem 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a na jejich zrušení ve vztahu k osobám, které uplatňují nárok na jednorázovou částku podle zákona č. 261/2001 Sb. na základě s