— Nejvyšší správní soud

3 Ans 4/2007- 225 - text 3 Ans 4/2007 - 225 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: JUDr. Z. V, zastoupeného JUDr. Janem Bébrem, advokátem se sídlem v Praze 5, Ostrovského 3 – Ženské domovy, proti žalovanému: Policejní prezident Policie ČR, se sídlem v Praze 7, Strojnická 27, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 186, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 4. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 186, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. II. Odměna soudem ustanoveného advokáta JUDr. Jana Bébra s e u r č u j e částkou 5712 Kč. Tato částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí. O d ů v o d n ě n í : Žalobce brojí včas podanou kasační stížností proti v záhlaví uvedenému rozsudku Městského soudu v Praze, jímž byla zamítnuta jeho žaloba na ochranu proti nečinnosti žalovaného správního orgánu, kterou se žalobce domáhal uložení povinnosti žalovanému vydat rozhodnutí v řízení o náhradě škody a určení neplatnosti právních úkonů, a to poté, co se žalobami v rámci soudnictví ve věcech občanskoprávních domáhal přiznání nároků ze služebního poměru policisty. Obvodní soud pro Prahu 5 usnesením ze dne 29. 10. 1999, č.j. 4 C 219/99 – 53, řízení zastavil s odůvodněním, že věc nespadá do pravomoci soudů, a rozhodl o postoupení věci Ministerstvu vnitra. Stěžoval proti tomuto usnesení podal odvolání k Městskému soudu v Praze, jenž usnesení prvostupňového soudu potvrdil (usnesení ze dne 20. 12. 1999, č.j. 16 Co 561/99 - 83). O stěžovatelem podaném dovolání rozhodl Nejvyšší soud dne 27. 9. 2001, č.j. 21 Cdo 1705/2000 - 115, tak, že se dovolání žalobce zamítá a v odůvodnění uvedl, že souhlasí se závěrem Obvodního soudu pro Prahu 5 v tom, že právní poměr, z něhož žalobce dovozuje své nároky, nevyplývá ze vztahů uvedených v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), a není tedy dána pravomoc soudu k rozhodnutí o podaném návrhu, naopak je dána pravomoc Ministerstva vnitra a v rozsahu jím stanoveném pravomoc dalších funkcionářů. Žalobce se následně svým podáním ze dne 10. 10. 2001 obrátil na ministra vnitra s návrhem na zahájení řízení o náhradu škody a určení neplatnosti právních úkonů. Ministr vnitra reagoval na tento návrh dopisem ze dne 29. 1. 2002, doručeným žalobci 1. 2. 2002, kterým byl návrh na zahájení řízení odmítnut s tím, že k provedení tohoto řízení není žádný důvod, že požadavky žalobce jsou irelevantní a že na další podání obdobného obsahu ve stejných věcech již nebude reagováno. Dne 1. 1. 2003 žalobce podal žalobu, jíž se domáhal ochrany proti nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci náhrady škody a určení neplatnosti právních úkonů. Podáním ze dne 1. 6. 2005 žalobu doplnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 11. 2004, č.j. 3 Ans 2/2004 - 60, a zpřesnil označení žalovaného tak, že žalovaným správním orgánem je ministr vnitra a současně konkretizoval výrok požadovaného rozsudku, jenž následně ještě upravil dne 12. 10. 2005. Žalovaný byl podle žalobce povinen vydat rozhodnutí ve věci náhrady škody vzniklé žalobci řádným neproplacením služebního příjmu za výkon služby a za službu konanou nad stanovenou pracovní dobu, neproplacením náhrad za vyúčtované služební cesty a za lékařskou zprávu v částce 333 297 Kč s příslušenstvím. Žalobce se dále domáhal určení neplatnosti právního úkonu služebního hodnocení žalobce schváleného ředitelem Policie ČR, Okresního ředitelství Praha – západ ze dne 14. 11. 1994 ve lhůtě dvou týdnů od nabytí právní moci rozsudku, jakož i toho, aby bylo ministru vnitra uloženo, pokud soud zjistí, že ve věci náhrady škody a určení neplatnosti právních úkonů není ministr oprávněn rozhodnout z důvodu delegace své pravomoci interním normativním aktem podle § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie ČR, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 186/1992 Sb.“), na jiného služebního funkcionáře, podání neprodleně postoupit příslušnému služebnímu funkcionáři a uvědomit o tom účastníka řízení. Závěrem ještě navrhl, aby soud v případě, že dojde k závěru, že tyto povinnosti ministru vnitra nemůže uložit, neboť mu v tom brání zákon č. 186/1992 Sb. z důvodu, že jako bývalý policista nemůže být účastníkem řízení a z tohoto důvodu se nemůže domáhat svých práv u jiného orgánu, řízení přerušil a věc předložil Ústavnímu soudu. O podané žalobě bylo Městským soudem v Praze rozhodnuto rozsudkem ze dne 13. 10. 2005, č.j. 11 Ca 2/2003 – 108, tak, že žaloba na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra byla zamítnuta (s odůvodněním, že Ministerstvo vnitra není orgánem, který rozhoduje ve věcech služebního poměru a má povinnost vydat rozhodnutí, neboť podle § 2 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb. ve věcech služebního poměru jedná a rozhoduje podle tohoto zákona ministr vnitra a v rozsahu jím stanoveném další služební funkcionáři), žaloba na ochranu proti nečinnosti ministra vnitra byla odmítnuta (s odůvodněním, že žaloba byla podána opožděně), žaloba na určení neplatnosti právního úkonu služebního hodnocení schváleného ředitelem Policie ČR, Okresního ředitelství Praha – západ ze dne 14. 11. 1994 byla odmítnuta (s odůvodněním, že soudu rozhodnout o určení neplatnosti právního úkonu nepřísluší), žaloba na uložení povinnosti žalovanému postoupit podání žalobce ve věci náhrady škody a určení neplatnosti právních úkonů příslušnému služebnímu funkcionáři a uvědomit o tom účastníka řízení byla odmítnuta (s odůvodněním, že uložení žalobcem požadované povinnosti nespadá do pravomoci soudu). Důvod pro přerušení řízení a předložení věci Ústavnímu soudu Městským soudem v Praze nebyl shledán, když soud vycházel z toho, že za služebně právní vztahy je nutno považovat i takové, které časově a věcně souvisejí se služebním poměrem i v případech, kdy služební poměr byl skončen. Ke kasační stížnosti žalobce byl shora uvedený rozsudek Městského soudu v Praze (ze dne 13. 10. 2005, č.j. 11 Ca 2/2003 – 108) rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 10. 2006, č.j. 8 Ans 2/2006 – 154, zrušen ve výroku o zamítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti Ministerstva vnitra ve věci náhrady škody, ve výroku o odmítnutí žaloby na ochranu proti nečinnosti ministra vnitra ve věci náhrady škody a ve výroku o náhradě nákladů řízení a v tomto rozsahu byla věc vrácena Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení s tím, že v rozsahu zbývajících výroků se kasační stížnost zamítá. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že za situace, kdy žalobce podle výsledků původního civilního řízení v žalobě označil jako žalovaného Ministerstvo vnitra následně tento údaj sám korigoval tak, že za žalovaného označil ministra vnitra, nešlo o změnu žalovaného, nýbrž o zjevnou opravu nepřesnosti v označení účastníka řízení, jež měla být soudu patrná. Procesní postup Městského soudu v Praze, kdy soud posoudil žalobu a podání žalobce ze dne 1. 6. 2005 jako dvě žaloby, označil Nejvyšší správní soud za přehnaný procesní formalizmus, jenž ve svém důsledku může znamenat odepření práva na spravedlivý proces. Při novém jednání u Městského soudu v Praze, které se konalo dne 13. 2. 2007, žalobce navrhl změnu žalovaného ministra vnitra na policejního prezidenta, z důvodu nabytí účinnosti nového služebního zákona – zákona č. 361/2003 Sb., o služebním poměru příslušníků bezpečnostních sborů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 361/2003 Sb.“). Usnesením ze dne 14. 2. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 169, soud návrhu žalobce, aby na místo dosavadního žalovaného ministra vnitra vstoupil do řízení policejní prezident, vyhověl s tím, že na místo ministra vnitra bude jednáno jako se žalovaným s policejním prezidentem. Podle § 2 odst. 1 zákona č. 361/2003 Sb. jedná a rozhoduje jménem státu ve věcech služebního poměru příslušníků ředitel bezpečnostních sborů, není-li stanoveno jinak, tj. policejní prezident, jenž stojí v čele Policie ČR. Uvedenou změnu právní úpravy posoudil soud jako právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují přechod nebo převod práva nebo povinnosti účastníka řízení, a proto soud podle § 107a o. s. ř. ve spojení s § 64 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), předmětnému návrhu žalobce vyhověl. Městský soud v Praze se v odůvodnění nového rozsudku ze dne 24. 4. 2007, č.j. 11 Ca 361/2006 – 186, zabýval otázkou, zda policejní prezident je povinen o návrhu žalobce (se kterým se původně obrátil na Obvodní soud pro Prahu 5 a kterým se domáhal toho, aby bylo rozhodnuto o jím uplatněném nároku na náhradu škody a aby bylo rozhodnuto o určení neplatnosti právního úkonu – služebního hodnocení) rozhodnout, když z obsahu spisového materiálu vyplývá, že