5 Afs 145/2007 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 145/2007- 107 - text 5 Afs 145/2007 - 107 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: Cukrovary TTD, a. s., se sídlem Dobrovice, Palackého nám. 1, zast. JUDr. Janem Šťovíčkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Vinohradská 37, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Brně, se sídlem v Brně, nám. Svobody 4, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 31. 5. 2007, č. j. 29 Ca 111/2006 - 49, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Žalobce (dále jen „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 2. 2006, č. j. 1798/06/FŘ 150. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele proti rozhodnutí Finančního úřadu v Třebíči (dále jen „správce daně“) ze dne 14. 11. 2005, č. j. 103232/05/330940/2909, kterým správce daně zastavil řízení o námitkách stěžovatele, neboť tento není daňovým subjektem ani další osobou ve smyslu ustanovení § 73 odst. 8 za použití § 7 odst. 2 písm. d) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“). Stěžovatel uplatňuje kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). V kasační stížnosti stěžovatel namítá, že krajský soud stejně jako žalovaný, se v projednávané věci zabýval striktně otázkou, zda byly dány důvody pro zastavení řízení ve smyslu daňového řádu, aniž by se vůbec zabýval otázkou, zda byly v prvé řadě dány důvody pro zablokování finančních prostředků stěžovatele na účtu daňového dlužníka a jejich následné odepsání ve prospěch správce daně, tzn. vznik bezdůvodného obohacení na straně správce daně. V dané věci lze jednoznačně prokázat, že stěžovatel na účet společnosti F plus H, s. r. o., vůči níž neměl žádný finanční závazek, omylem poukázal platbu, která se však do dispozice společnosti F plus H, s. r. o. nedostala, neboť byla v rámci daňové exekuce vedené na její účet č. X z tohoto účtu odepsána a převedena správci daně jako plnění na nedoplatek daně od této společnosti. Je tedy zřejmé, že stěžovatel neplnil správci daně a správce daně žádné plnění přímo od stěžovatele nepřijal, nýbrž v jeho prospěch byly v rámci daňové exekuce převedeny prostředky z majetku stěžovatele, poskytnuté bez právního důvodu na účet společnosti F plus H, s. r. o. Nelze tedy dovodit, že by stěžovatel poskytl plnění správci daně, a to za společnost F plus H, s. r. o. k úhradě jejího dluhu. Na základě exekuce směřující proti společnosti F plus H, s. r. o. tedy správce daně získal finanční prostředky nikoliv z majetku této společnosti jakožto povinné osoby, ale z majetku stěžovatele, který vůči správci daně ani vůči společnosti F plus H, s. r. o. neměl žádný právní důvod k poskytnutí plnění. Tím, že při exekuci byly k uspokojení vymáhaného nároku použity prostředky z majetku jiné osoby než povinného (tj. dlužníka), dostal se oprávněnému (tj. věřiteli) majetkový prospěch z plnění, pro nějž od počátku neexistoval právní důvod. Platba daně by sice mohla být právním důvodem plnění ve vztahu mezi plátcem a příjemcem daně, nikoliv však ve vztahu mezi správcem daně a stěžovatelem, který nebyl plátcem daně ani daňovým dlužníkem a který také sám správci daně žádné plnění k úhradě daně za sebe ani za jiného neposkytl. Mezi tím, na jehož úkor byl majetkový prospěch získán (srov. § 456 obč. zák.), a tím, kdo jej získal, tak vznikl závazek z bezdůvodného obohacení (srov. § 489 obč. zák.). Pokud, jak uvedl ve svém rozhodnutí krajský soud, exekuční příkaz a zákonem povolený opravný prostředek slouží k zajištění a splnění daňové povinnosti daňového dlužníka, který tuto dobrovolně nesplnil, pak v daném případě exekuční příkaz posloužil sice ke splnění daňové povinnosti daňového dlužníka, nikoliv však z jeho majetku, nýbrž z majetku stěžovatele, přičemž pro takové plnění od počátku neexistoval právní důvod, a dotčený správce daně měl takové plnění jako bezdůvodné obohacení stěžovateli vydat. Dle názoru stěžovatele tedy jak postup správce daně, tak postup žalovaného, a v neposlední řadě krajského soudu, je zcela v rozporu jednak s principem dobré správy a jednak s ustanovením § 2 daňového řádu, které stanoví, že při správě daní a poplatků jednají správci daně v řízení o daních v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními předpisy, chrání zájmy státu a dbají přitom na zachování práv a právem chráněných zájmů daňových subjektů a ostatních osob zúčastněných na daňovém řízení; v neposlední řadě je zcela v rozporu i s § 3 odst. 2 občanského zákoníku, dle kterého fyzické a právnické osoby, státní orgány a orgány místní samosprávy dbají mj. o to, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů. Pokud jde o výklad pojmu „princip dobré správy“, který by měl být dotčeným správním orgánům znám, odkazuje stěžovatel na četné judikáty Nejvyššího správního soudu a taktéž Ústavního soudu České republiky a zdůrazňuje, že jeho uplatňování náleží mezi hlavní znaky demokratického právního státu. Co se týká porušení § 2 daňového řádu, toto stěžovatel spatřuje v tom, že pokud na straně správce daně vzniklo bezdůvodné obohacení, což ani sám správce daně ani účastník řízení a potažmo ani krajský soud nevylučuje, tento měl, resp. byl povinen jej v souladu s § 451 občanského zákoníku, vydat a pokud tak neučinil, nemohl jednat v souladu s citovaným ustanovením daňového řádu, které ukládá správci daně při správě daní a poplatků, tzn. v daňovém řízení, jednat v souladu se zákony a jinými obecně závaznými právními přepisy. V tomto ohledu pak nemůže obstát právní názor žalovaného, se kterým se ve svém rozhodnutí ztotožnil i krajský soud, že pokud správce daně postupoval v souladu s daňovým řádem, nemohl být jeho postup současně v rozporu s jinými právními předpisy, tzn. být protiprávní a proto nemohlo dojít ani k porušení tzv. zásady zákonnosti daňového řízení. Stěžovatel je pak toho názoru, že pokud mezi ním jakožto osobou, na jejíž úkor byl získán majetkový prospěch a správcem daně jako osobou, která tento majetkový prospěch získala, vznikl závazek z bezdůvodného obohacení a tedy občanskoprávní vztah, pak správce daně měl v rámci své povinnosti stanovené v § 3 odst. 2 občanského zákoníku. dbát na to, aby nedošlo v prvé řadě k ohrožení a následně k porušení práv stěžovatele z předmětného občanskoprávního vztahu a měl tedy toto bezdůvodné obohacení stěžovateli vydat. Jak správce daně, tak žalovaný a následně i krajský soud pak svým postupem, resp. svým nezákonným rozhodnutím, porušili právo stěžovatele domáhat se v rámci předmětného řízení vydání tohoto bezdůvodného obohacení. V tomto ohledu nemůže obstát právní názor krajského soudu, že otázku vzniku bezdůvodného obohacení stěžovatel nemohl úspěšně uplatňovat v daňovém řízení v rámci svých námitek proti exekučnímu příkazu, ale že měl využít jiných procesněprávních institutů v jiném řízení, případně občanskoprávním řízení. Stěžovatel s ohledem na výše uvedené skutečnosti byl osobou zúčastněnou na řízení ve smyslu § 7 odst. 2 písm. d) daňového řádu a nebyl proto dán důvod pro zastavení řízení dle § 27 odst. 1 písm. c) daňového řádu. Stěžovatel navrhl napadený rozsudek zrušit a věc vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil dne 8. 1. 2007. Pokud stěžovatel tvrdí, že je osobou zúčastněnou na daňovém řízení ve smyslu § 7 odst. 2 písm. d) daňového řádu, pak žalovaný odkazuje na své vyjádření obsažené v odůvodnění rozhodnutí o odvolání. Žalovaný zastává názor, že na straně správce daně nemohlo v daném případě dojít ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor stěžovatele. K tomu odkázal zejména na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 10. 11. 2004, sp. zn. 35 Odo 80 1/2002, v němž soud dospěl k závěru, že pokud finanční úřad při provádění exekuce vůči daňovému dlužníkovi postihl peněžní prostředky na účtu tohoto dlužníka, jež byly předtím na tento účet připsány omylem z účtu žalobce (osoby odlišné od daňového dlužníka), postupoval v souladu s občanským soudním řádem a v důsledku tohoto postupu se na úkor žalobce bezdůvodně neobohatil. Žalovaný k tomu doplnil s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Co 1774/99, uveřejněný pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, že Nejvyšší soud ČR podrobně rozebral postavení majitele účtu u peněžního ústavu při nařízení výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z tohoto účtu a jednoznačně uzavřel, že „účet zřizuje peněžní ústav pro jeho majitele zpravidla na základě smlouvy o běžném účtu (srov. § 708 až § 715 obch. zák.)“. Obchodní zákoník používá v § 708 a násl. termín „majitel účtu“, i