2 Afs 190/2006 — Nejvyšší správní soud

5 Ans 8/2007- 55 - text 5 Ans 8/2007 - 59 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Ludmily Valentové a JUDr. Jakuba Camrdy v právní věci žalobkyně: Mgr. H. U., zast. JUDr. Michalem Čelechovským, advokátem se sídlem Osek u Rokycan 47, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 3. 2007, č. j. 9 Ca 72/2007 - 20, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Stěžovatel j e p o v i n e n zaplatit žalobkyni náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti v celkové výši 2400 Kč k rukám jejího zástupce JUDr. Michala Čelechovského do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále „stěžovatel“) se kasační stížností domáhá zrušení výše označeného usnesení Městského soudu v Praze (dále „městský soud“), kterým bylo zastaveno řízení, v němž se žalobkyně domáhala žalobou na nečinnost vydání rozhodnutí ve věci přehodnocení významu zápisu, kterým byla žalobkyně zaevidována jako kandidátka tajné spolupráce a jako agent v materiálech Státní bezpečnosti a vyřazení zápisů z Národního archivního dědictví. Městský soud pro zpětvzetí podání, které žalobkyně dne 8. 3. 2007 učinila, zastavil řízení a uložil stěžovateli nahradit žalobkyni náklady řízení ve výši 7200 Kč. Stěžovatel především upozorňuje na to, že městský soud pochybil, když zaměnil účastníky řízení, tedy žalovanou Českou republiku za Ministerstvo vnitra. Z žalobního návrhu, jakož i z jeho zpětvzetí je zřejmé, že žaloba směřuje proti České republice, zast. její organizační složkou Ministerstvem vnitra; v napadeném usnesení je však jako žalovaný uvedeno Ministerstvo vnitra. Stěžovatel proto považuje rozhodnutí městského soudu za nepřezkoumatelné, když vůči němu zastavil řízení, které ve vztahu k němu nebylo vedeno; uplatňuje kasační důvod ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. d) a e) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.). Stěžovatel se rovněž domnívá, že městský soud pochybil, když v souladu s ust. § 60 odst. 3 s. ř. s. rozhodl o právu žalobkyně na náhradu nákladů řízení, aniž by zkoumal, zda samotné pozdější chování žalovaného bylo chováním kvalifikovaným, tedy takovým, za nímž lze spatřovat vyhovění žalobkyni ve směru žalobního návrhu a zda samotná žaloba na ochranu proti nečinnosti byla přípustná. Stěžovatel má za to, že je proto dán důvod kasační stížnosti rovněž podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., neboť již samotná žaloba podaná žalobkyní byla podle zákona nepřípustná a jako taková měla být odmítnuta. Městský soud se proto dopustil nezákonnosti, neodmítl-li žalobu pro nepřípustnost. V odůvodnění napadeného usnesení je uvedeno, že o nákladech řízení bylo rozhodnuto pro pozdější chování žalovaného, tj. vydání rozhodnutí č. j. AS-357/Ř-2007 ze dne 22. 2. 2007, kterým Ministerstvo vnitra rozhodlo, že předmětné archiválie nelze vyřadit z evidence Národního archivního dědictví. K tomu lze poznamenat, že rozhodnutí nebylo vydáno žalovanou ČR, ale Ministerstvem vnitra a samotný proces přehodnocování významu archiválií není správním řízením. Rozhodnutí, č. j. VS-101 RK/3-2007 ze dne 13. 8. 2007 bylo ministrem vnitra výše uvedené rozhodnutí zrušeno a řízení zastaveno, neboť postup, kterým dochází k vyřazování archiválií z Národního archivního dědictví není správním řízením ve smyslu ust. § 9 správního řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že žaloba na ochranu proti nečinnosti je přípustná pouze v takovém případě, kdy má žalovaný správní orgán povinnost vydat rozhodnutí ve věci samé či osvědčení. Vyřazování archiválií, které provádí Ministerstvo vnitra v souladu s ust. § 174 odst. 2 zák. č. 499/2004 Sb., není rozhodnutím vydaným ve správním řízení a správní řád na postup nedopadá. Žalobkyně nemá žádné subjektivní právo domáhat se přehodnocení významu uložených archiválií a stěžovatel nemá žádnou tomu odpovídající povinnost. Vzhledem k výše uvedenému, nemohla být žalobkyně ve sporu úspěšná a nelze jí přiznat náklady řízení. Stěžovatel namítá, že neměl možnost se k návrhu žalobkyně vyjádřit a o proběhnuvším řízení se dozvěděl až z napadeného usnesení městského soudu; v tom spatřuje jinou vadu řízení ve smyslu ust. § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. Stěžovatel, s ohledem na výše uvedené důvody navrhuje, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení městského soudu zrušil a současně žalobu odmítl. Žalobkyně v písemném vyjádření především namítla, že kasační stížnost je dle § 104 s. ř. s. nepřípustná, neboť směřuje pouze do výroku o nákladech řízení. Nejvyšší správní soud se nejprve musel vypořádat s námitkou vznesenou žalobkyní stran tvrzené nepřípustnosti dle § 104 odst. 2 s. ř. s., neboť kasační stížnost směřuje pouze proti výroku o nákladech řízení. Uvedené ustanovení skutečně zakládá nepřípustnost jakékoli námitky směřující do výroku o nákladech řízení. Pokud by stěžovatel v kasační stížnosti uplatnil pouze takovou námitku, pak by jeho kasační stížnost byla dle § 104 odst. 2 s. ř. s. označena jako nepřípustná a následně odmítnuta. V daném případě však stěžovatel namítal též nezákonnost postupu městského soudu, když tento namísto odmítnutí návrhu pro nepřípustnost nepostupoval dle § 46 odst. 1 s. ř. s., ale aplikoval postup dle § 47 písm. a) s. ř. s. a řízení zastavil. Takto formulovaná námitka má všechny náležitosti dle § 103 odst. 1 s. ř. s., svým obsahem odpovídá důvodu uvedenému pod písm. e) tohoto ustanovení, tj. nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení, a Nejvyšší správní soud proto musel věcně posoudit, zda je důvodná či nikoli. Na tento závěr nemůže mít vliv nepřípustnost ostatních námitek. Obsahuje-li kasační stížnost alespoň jednu námitku odpovídající důvodům uvedeným v § 103 odst. 1 s. ř. s. a věcnému přezkumu nebrání jiné zákonem stanovené překážky řízení (např. opožděnost kasační stížnosti, nezastoupení advokátem atd.), Nejvyšší správní soud o ní rozhodne rozsudkem dle § 110 odst. 1 s. ř. s., bez ohledu na kvantitu či kvalitu ostatních námitek, které jsou dle s. ř. s. nepřípustné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu stížních bodů a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitkám stěžovatele stran nezákonnosti postupu městského soudu. Stěžovatel se domnívá, že žaloba měla být odmítnuta pro nepřípustnost a žalobkyni by tak nevzniklo právo na náhradu nákladů řízení; nesouhlasí s postupem městského soudu, který v souladu s ustanovením § 47 písm. a) s. ř. s. rozhodl o zastavení řízení na základě zpětvzetí návrhu navrhovatelem. Podle citovaného ustanovení s. ř. s. soud řízení usnesením zastaví, vzali-li navrhovatel svůj návrh zpět. Městský soud v Praze tedy plně reflektoval jak § 47 písm. a) s. ř. s., tak také dispoziční zásadu, která vedle zásady koncentrace řízení ovládá celé správní soudnictví. Navrhovatel může disponovat řízením nebo jeho předmětem a může tedy i vzít svůj návrh zcela nebo zčásti zpět, dokud o něm soud nerozhodl (§ 37 odst. 4 s. ř. s.). Pokud tak učiní, musí soud rozhodnout, že řízení zastavuje a v tu chvíli již není rozhodné, zda se jednalo o návrh přípustný či nepřípustný. Z tohoto důvodu proto také zdejší soud nezkoumal, zda se v projednávané věci jednalo o návrh přípustný, resp. důvodný, když odpověď na tento problém není určující pro daný případ. Lze tedy shrnout, že zpětvzetí návrhu a následné zastavení řízení, které je vyjádřením zmíněné dispoziční zásady, konzumuje podaný návrh jako celek a jakékoli další okolnosti, které by mohly znamenat nepřípustnost návrhu a vést k jeho následnému odmítnutí, jsou irelevantní. Z tohoto závěru zákon činí pouze jedinou výjimku pro případ, že návrh na zahájení řízení podalo více osob a zpětvzetí učinila pouze jedna [§ 47 písm. a) in fine s. ř. s.]; tato výjimka však na daný případ nedopadá, neboť návrh na zahájení řízení podala pouze jedna osoba. Vezme-li tudíž žalobce žalobu zpět, nemůže jako stížnostní námitka obstát skutečnost, že podaná žaloba byla nepřípustná a že z tohoto titulu ji měl soud odmítnout. Opačný závěr, který uplatňuje stěžovatel s tím, že institut zastavení řízení se v soudním řízení správním uplatní pouze v případě, že soud nezjistí překážku řízení nebo jiný důvod pro odmítnutí žaloby podle § 46 s. ř. s., by vedl k negaci dispoziční zásady, v souladu s níž je tento typ řízení koncipován. Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že napadeným usnesením se městský soud nedopustil ani nezákonnosti ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. Vzhledem k výše uvedenému Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že městský soud postupoval v souladu se zákonem, když po účinném zpětvzetí žaloby v plném rozsahu řízení zastavil a nezabýval se případnými důvody pro odmítnutí žaloby. Další námitka stěžovatele směřuje proti výroku o náhradě nákladů řízení. Ve správním soudnictví zákonodárce ustanovením § 1