6 Ads 154/2007 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 154/2007- 54 - text 6 Ads 154/2007 - 61 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právní věci žalobce: J. V., proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, za účasti zúčastněné osoby V. V., proti rozhodnutí žalovaného ze dne 23. 3. 2007, č. j. KUJI 1987/2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, č. j. 41 Cad 61/2007 - 26, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2007, č. j. 41 Cad 61/2007 - 26, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Brně, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 23. 3. 2007, č. j. KUJI 1987/2007, sp. zn. OSVZ 459/2007 OSVZ. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl žalobcovo odvolání proti rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice, odboru sociálního ze dne 7. 2. 2007, č. j. 3845/2007, jímž byla zamítnuta žalobcova žádost o přiznání dávky sociální péče podle zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, a § 7 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti. Krajský soud rozhodnutí žalovaného zrušil s tím, že výhry v loteriích, sázkách a jiných podobných hrách a výhry z reklamních soutěží nejsou příjmem zahrnovaným do rozhodného příjmu pro účely zákona o životním minimu a městský úřad tedy nebyl oprávněn informace o žalobcově výhře požadovat. Stěžovatel proti tomu v kasační stížnosti uplatňuje důvody podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně namítá, že krajský soud pochybil, pokud nesprávně posoudil, že pro rozhodování o dávce sociální péče jsou rozhodné pouze žalobcovy příjmy a nikoli také jeho celkové sociální a majetkové poměry. Poukazuje přitom na § 3 odst. 2 zákona o sociální potřebnosti, který zcela dopadá na danou situaci a žalobce podle něho nelze považovat za sociálně potřebného. I když stěžovatel připustí, že žalobcova výhra není příjmem podle zákona o životním minimu, nelze pominout, že finanční prostředky z této výhry vyplácené v měsíčních splátkách ve výši 11 000 Kč vytvářejí rodině žalobce takové zázemí, které jí umožňuje zajišťovat základní životní potřeby nezávisle na dávkách sociální péče. Stěžovatel zdůrazňuje, že z potvrzení společnosti Ahold Czech republic, a. s. je nepochybné, že žalobce od února 1998 dostává každý měsíc částku 11 000 Kč jako „rentu z výhry“, kterou bude dostávat doživotně. Správní orgány k této skutečnosti musejí přihlížet, dokud žalobce neprokáže, že mu již výhra vyplácena není. Podle stěžovatele tak na skutečnosti, že žalobce nesplnil podmínku sociální potřebnosti, nic nemění ani to, že vyplácená výhra nespadá pod příjmy pro účely zákona o životním minimu. Navrhuje proto, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že stěžovatel „odmítá pochopit smysl pojmu rozhodná skutečnost“. Podle jeho názoru jsou totiž rozhodnou skutečností pouze ty druhy příjmů, které jsou uvedeny v § 6 zákona o životním minimu. Pouze k těmto příjmům se pak vztahuje ohlašovací povinnost ve smyslu § 7 zákona o sociální potřebnosti. Žalobce poukazuje na to, že mu byla správními orgány uložena „povinnost prokazovat skutečnosti, které jsou předmětem zákonem uložené povinnosti mlčenlivosti“ (§ 46b zákona č. 202/1990 Sb.). Tyto skutečnosti pak správní orgány neoprávněně zjišťovaly a zpracovávaly bez žalobcova souhlasu. Žalobce má za to, že informace o výhercích a jejich výhrách nejsou citlivými údaji a stěžovatel je tak není oprávněn zpracovávat. Žalobce dále poukazuje na to, že stěžovatel svoji kasační stížnost opírá jen o důvody, které neuplatnil v řízení o žalobě, a kasační stížnost je tak nepřípustná. Posuzování žalobcových sociálních a majetkových důvodů totiž nebylo v řízení o žalobě řešeno. Upozorňuje také na to, že kasační stížnost podal odbor sekretariátu ředitele žalovaného, zatímco napadené správní rozhodnutí vydal odbor sociálních věcí a zdravotnictví. Nejprve se Nejvyšší správní soud musel zabývat přípustností kasační stížnosti, kterou žalobce označil s poukazem na § 104 odst. 4 s. ř. s. za nepřípustnou. Podle citovaného ustanovení není kasační stížnost přípustná, opírá-li se o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Jak již Nejvyšší správní soud uvedl v rozsudku ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 Azs 329//2004 - 48, nepřípustnost důvodů uplatněných v řízení před soudem I. stupně a nemožnost uplatnění skutkových novot je třeba vztáhnout k důvodům a skutečnostem uplatněným ve lhůtě uvedené v § 72 odst. 1 s. ř. s. Stejně tak v rozsudku ze dne 2. 8. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104 vyslovil, že zákaz uvádět v řízení o kasační stížnosti nové právní důvody, které nebyly uplatněny v řízení před krajským soudem, dopadá pouze na takového stěžovatele, který byl v řízení před krajským soudem žalobcem. Žalovaný správní orgán, který podává kasační stížnost, může argumentovat jakýmikoli právními důvody, a to bez ohledu na to, jakou procesní obranu uplatnil ve vyjádření k žalobě a zda takové vyjádření vůbec podal. (Oba citované rozsudky dostupné na www.nssoud.cz). Žalobcem označený důvod nepřípustnosti kasační stížnosti tak u žalovaného vůbec nepřichází v úvahu, nehledě na to, že ve skutečnosti argumentaci, na níž stojí kasační stížnost, v řízení před krajským soudem uplatnil, a to při jednání konaném dne 12. 9. 2007. Pochybení neshledal Nejvyšší správní soud ani v tom, že ve správním řízení rozhodoval jiný odbor žalovaného, než ten, jehož pracovník je podepsán pod kasační stížností. Kdo je v řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu žalovaným stanoví § 69 s. ř. s. („Žalovaným je správní orgán, který rozhodl v posledním stupni, nebo správní orgán, na který jeho působnost přešla“). Žalovaným a možným stěžovatelem (§ 105 odst. 1 s. ř. s.) je tak příslušný správní orgán (Krajský úřad kraje Vysočina) a nikoli jeho jednotlivý odbor či oddělení, jak se zřejmě domnívá žalobce. Je pak plně v kompetenci tohoto správního orgánu, resp. jeho vedoucího, které svoje zaměstnance za sebe nechá v soudním řízení jednat (§ 21b odst. 1 o. s. ř., za použití § 46 s. ř. s.); v případě řízení o kasační stížnosti samozřejmě za splnění podmínek stanovených v § 105 odst. 2 s. ř. s. Ať to bude příslušný pracovník přímo z odboru, který vydal správní rozhodnutí, nebo odboru zcela odlišného, např. specializovaného právě na soudní řízení, stále se jedná o kasační stížnost podanou žalovaným správním orgánem. Nejvyšší správní soud proto posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2, 3 s. ř. s.). Stěžovatel uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Ze spisu k tomu vyplynulo, že dne 15. 9. 2006 požádal žalobce o poskytnutí dávky sociální péče k zajištění výživy a ostatních základních osobních potřeb a k zajištění nezbytných nákladů na domácnost ve výši stanovené zákonem o životním minimu. V prohlášení o majetku v kolonce č. 6 („finanční prostředky“) přitom neuvedl nic. Usnesením ze dne 5. 10. 2006 vyzval městský úřad žalobce, aby doložil smlouvu o důchodu uzavřenou se společností Ahold Czech republic, a. s. dne 19. 1. 1998, jakož i přiznání k dani z příjmů fyzických osob za rok 2005, a to podle § 7 odst. 1 zákona o sociální potřebnosti. Proti tomu podal žalobce odvolání, kde uvedl, že žádnou smlouvu neuzavřel a i kdyby ano, tak ji nepředloží, neboť se jedná o písemnost osobní povahy. K požadavku na předložení daňového přiznání pak uvedl, že rozhodnou skutečností je pouze příjem za posledních 6 měsíců před podáním žádosti o dávku, a přiznání k dani za rok 2005 je tak nepodstatné. Na základě tohoto odvolání bylo žalovaným usnesení městského úřadu změněno tak, že byla žalobci uložena povinnost předložit do 8 dnů smlouvu případně jinou listinu, na jejímž základě mu je poskytována společností Ahold Czech republic, a. s. měsíčně peněžitá částka 11 000 Kč. Žalobce byl také upozorněn, že pokud tak neučiní, může být jeho žádost o dávku zamítnuta. Rozhodnutím ze dne 7. 2. 2007 se také tak stalo, neboť žalobce požadovanou listinu nedoložil. Proti zamítavému rozhodnutí městského úřadu podal odvolání, kde uvedl, že žádný takový příjem nemá a ani spis neobsahuje žádný důkaz, že by nějaký příjem pobíral. Rozhodnutím ze dne 27. 3. 2007 bylo žalobcovo odvolání žalovaným zamítnuto a napadené rozhodnutí městského úřadu potvrzeno. V odůvodnění pak žalovaný poukázal mj. na § 4 odst. 3 zákona o sociáln