8 Afs 158/2006 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 158/2006- 113 - text 5 Afs 158/2006 - 113 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Matyášové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy a JUDr. Ludmily Valentové v právní věci žalobce: Ing. J. G., zastoupený prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem Botičská 4, Praha 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Plzni, se sídlem Hálkova 14, Plzeň, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2006, č. j. 57 Ca 19/2004 - 59, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 18. 1. 2006, č. j. 57 Ca 19/2004 - 59, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004, č. j. 5757/04-140, žalovaný změnil platební výměr Finančního úřadu v Domažlicích ze dne 10. 11. 2000, č. j. 50642/00/118960/0650, na daň z nemovitostí na rok 2000 tak, že stanovil daň z nemovitostí v celkové výši 16 748 Kč (původně 16 056 Kč). Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004, č. j. 6480/04-140, žalovaný změnil rozhodnutí Finančního úřadu v Domažlicích ze dne 15. 5. 2002, č. j. 29615/02/118960/3082, o odvolání žalobce proti platebnímu výměru téhož správce daně ze dne 9. 11. 2001, č. j. 52599/01/118980/0650, na daň z nemovitostí na rok 2001 tak, že stanovil daň z nemovitostí v celkové výši 18 035 Kč (původně 18 569 Kč). Rozhodnutím ze dne 2. 7. 2004, č. j. 1744/04-140, dále žalovaný změnil platební výměr Finančního úřadu v Domažlicích ze dne 13. 11. 2003, č. j. 57104/03/118960/2154, na daň z nemovitostí na rok 2003 tak, že stanovil daň z nemovitostí v celkové výši 19 765 Kč (původně 20 446 Kč). Žalobce napadl všechna tři uvedená rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského soudu v Plzni, přičemž namítal jejich nezákonnost, a to ze tří hlavních důvodů: Žalobce jednak nesouhlasil s postupem žalovaného, který odmítl, že by se na žalobce vztahovalo osvobození od daně ze staveb dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění relevantním pro daná zdaňovací období (dále jen „zákon o dani z nemovitostí“). Žalovaný tak učinil s poukazem na § 9 odst. 5 (resp. pro zdaňovací období let 2001 a 2003 § 9 odst. 6) téhož zákona, dle kterého byl daňový subjekt povinen nárok na toto osvobození uplatnit v daňovém přiznání, což žalobce v daňových přiznáních za uvedená období neučinil. Osvobození dle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o dani z nemovitostí se vztahuje jen na obytné budovy. Žalobce však v době, kdy měl toto osvobození uplatnit, vycházel z toho, že obytná budova v jeho vlastnictví vůbec nepodléhá dani ze staveb, neboť se již nejedná o stavbu, ale o zbytek stavby. Sám žalovaný přitom vycházel z toho, že stavba se zdaňuje jako stavba jiná podle § 11 odst. 1 písm. e) zákona o dani z nemovitostí. Skutečnost, že je stavba obytnou budovou, byla autoritativně zjištěna až rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 58 Ca 26/2003, vyšla tedy najevo až po uplynutí veškerých lhůt pro podání daňových přiznání a žalobce neměl možnost osvobození vůbec uplatnit. To odporuje zásadě, kterou lze obecně formulovat tak, že pokud zákon váže určité zvýhodnění na úkon, který ten, komu má být zvýhodnění ku prospěchu, nemůže provést vzhledem k tomu, že o něm v době, kdy měl být tento úkon proveden, nikoliv vlastní vinou nevěděl, má mu být umožněno toto právo uplatnit dodatečně. V daném případě se jeví jako nepřijatelné žádat po žalobci, aby se ve složitých daňových otázkách orientoval lépe než specializovaný orgán státu. Tomu, aby bylo daňové přiznání správně podáno, slouží institut vytýkacího řízení. Dále žalobce namítal, že ve všech napadených rozhodnutích došlo k porušení § 11 odst. 1 písm. a) zákona o dani z nemovitostí, podle něhož základní sazba daně činí u příslušenství k obytným domům 1 Kč za m2 zastavěné plochy z výměry přesahující 16 m2. Žalovaný učinil závěr, že budovu stáje nelze s odkazem na § 121 odst. 1 občanského zákoníku považovat za příslušenství obytného domu, neboť žalobce tvrdil, že budovy stáje jsou zdevastované a že je neužívá. Podle žalobce však neužívání samo o sobě ještě nevylučuje, aby byla budova stájí příslušenstvím k obytné budově, neboť občanský zákoník požaduje pouze to, aby příslušenství bylo určeno k trvalému užívání s věcí hlavní, nikoliv však nutně, aby takto bylo i reálně užíváno. Žalobce dále uvedl, že právní praxe dospěla k závěru, že příslušenstvím stavby mohou být také stodoly či chlévy, a těžko najít rozumný důvod, proč stejný režim odmítat budově stájí. Konečně třetí důvod, pro který je třeba považovat rozhodnutí žalovaného za nezákonné, žalobce namítal pouze ve vztahu k rozhodnutí, kterým byla vyměřena daň z nemovitostí za rok 2003. Žalobce tu dovozuje porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod, podle kterého lze daně a poplatky ukládat pouze na základě zákona. Z nálezu pléna Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2001, publikovaného pod č. 43/2001 Sb., vyplývá, že zákonná úprava musí určovat náležitosti poplatkového stavu, tzv. prvky poplatku, kterým jsou mimo jiné i základ a sazba poplatku. Žalobce má za to, že závěry dovozované pro poplatky lze analogicky aplikovat i na případ daní. Základ daně z pozemků ovlivňuje dle § 5 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí u orné půdy, chmelnic, vinic, zahrad, ovocných sadů a trvalých travních porostů cena této půdy na m2, která je stanovena pro jednotlivá katastrální území podle § 17 zákona o dani z nemovitostí pouze vyhláškou Ministerstva zemědělství. Žalobce považuje tuto skutečnost za odporující požadavku, aby sazba daně byla stanovena zákonem. Druhým důvodem kritiky je skutečnost, že ceny pozemků v jednotlivých katastrálních územích mají být odvozeny z bonitovaných půdně ekologických jednotek (BPEJ). Jednotlivé vyhlášky vydané podle § 17 zákona o dani z nemovitostí však vycházejí ze základní ceny odvozené z BPEJ určené podle § 11 odst. 1 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku výnosovým způsobem. Vychází se tedy z vyhlášky Ministerstva financí č. 540/2002 Sb. provádějící tento zákon. Výnosnost půdy jednotlivých katastrálních území však není nikde evidována a pro změny výše ceny půdy tak neexistuje objektivní kritérium a jsou určovány ministerstvem „od zeleného stolu“. Přitom došlo v příslušných katastrálních územích k neodůvodněnému navýšení ceny. Navíc se při výpočtu ceny pro k. ú. Nové Dvory u Močerad podle vyhlášky č. 463/2002 Sb. vycházelo z výměry, kterou ve skutečnosti nemá (219 ha). Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 18. 1. 2006, č. j. 57 Ca 19/2004 - 59, žalobu zamítl, přičemž své rozhodnutí odůvodnil následujícím způsobem: Pokud jde o námitku žalobce týkající se osvobození od daně ze staveb, konstatoval krajský soud, že osvobození od daně je možné obecně definovat jako vymezení části předmětu daně, kterou není daňový subjekt povinen zahrnout do základu daně a daň z ní zaplatit. Rozsah osvobození od daně pro tu kterou daň zákonodárce uvádí v jednotlivých daňových zákonech a osvobození váže na splnění konkrétních podmínek. Poplatníkovi vzniká veřejné subjektivní právo na určité osvobození od daně pouze tehdy, splní-li veškeré zákonné předpoklady, s nimiž právní norma vznik osvobození od daně spojuje. Uplatnění nároku na osvobození od daně ze staveb v daňovém přiznání je jednou z hmotně právních podmínek vzniku nároku na osvobození od daně ze staveb podle § 9 odst. 1 písm. h) zákona o dani z nemovitostí. Na tomto závěru nemůže nic změnit ani poukaz na rozhodnutí Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 58 Ca 26/2003, neboť předmětný rozsudek nezjišťoval, o jakou stavbu se v tomto konkrétním případě jedná, nýbrž v souvislosti s námitkou o vadném zařazení stavby pro účely daně z nemovitostí interpretoval § 11 zákona o dani z nemovitostí pro případy, kdy stavba je zanedbaná a fakticky neužívaná. Žalobce si musel být vědom toho, že stavbu musí zařadit do jedné z taxativně vymezených kategorií § 11 odst. 1 zákona o dani z nemovitostí. Vadná interpretace aplikovaná správcem daně v konkrétní věci neopravňuje správce daně k poskytnutí možnosti uplatnit nárok na osvobození dodatečně, způsobem, který zákon nestanoví. U žalobní námitky, že budova stájí je příslušenstvím obytného domu, vycházel Krajský soud v Plzni ze svého předchozího rozsudku ze dne 26. 3. 2004, sp. zn. 58 Ca 26/2003. Právní závěr, že stavba stáje v posuzované věci není příslušenstvím obytného domu, žalovaný v přezkoumávaných rozhodnutích shodně zdůvodňoval nejen skutečností, že žalobce obě věci společně reálně neužívá, nýbrž také tím, že sám žalobce tvrdí, že uvedené stavby jsou zcela zdevastovány a vzhledem k tomu nelze vůbec hovořit o tom, že by ze strany žalobce došlo k určení, že budova stáje má být s obytným domem trvale užívána. Žádná žalobcem vyhotovená listina založená ve správních spisech nedokumentuje projev vůle žalobce do budoucna trvale a společně užívat obytnou budovu a stáj. Žalobce naopak projevil snahu navodit dojem, že stavby vzhledem ke špatnému stavebn