1 As 98/2008 — Nejvyšší správní soud

1 As 98/2008- 148 - text 1 As 98/2008 - 159 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce O. Z., zastoupeného Mgr. Annou Větrovskou, advokátkou se sídlem Štěpánská 57/630, 110 00 Praha 1, proti žalované Policii České republiky, Správě hlavního města Prahy, se sídlem Kongresová 1666/2, 140 21 Praha 4, proti rozhodnutí žalované ze dne 20. 2. 2006, č. j. PSP-138/OKS-ČJ-100-2006, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008, č. j. 9 Ca 100/2006 - 46, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2008, č. j. 9 Ca 100/2006 - 46, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Dne 30. 12. 2003 podal žalobce u bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 (od 1. 1. 2004 jeho působnost přešla na nově zřízené Obvodní ředitelství Policie ČR Praha II, dále též „správní orgán prvního stupně“) žádost o poskytnutí informace o obsahu celého spisu skupiny kontroly a stížností bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 č. j. OR 5-43/SKS-ST-2003, týkajícího se vyřizování stížnosti na protiprávní chování policisty služby kriminální policie a vyšetřování ppor. Ing. M. K. Jelikož žalobce ve lhůtě 15 dnů neobdržel žádné rozhodnutí o žádosti, nastala dle jeho mínění fikce, že bylo vydáno zamítavé rozhodnutí podle § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím (ve znění do účinnosti novely provedené zákonem č. 61/2006 Sb.). Po uplynutí 15 denní lhůty obdržel žalobce rovněž písemné zamítavé rozhodnutí správního orgánu prvního stupně. Proti oběma rozhodnutím – fiktivnímu i reálnému – podal žalobce odvolání, které žalovaná rozhodnutím ze dne 28. 1. 2004, č. j. PSP-60/OKS-ČJ-32-2004, zamítla s tím, že za jediné rozhodnutí považovala pouze rozhodnutí reálné a nikoliv fiktivní. Podle žalobce proto žalovaná o odvolání proti fiktivnímu rozhodnutí správního orgánu prvního stupně nerozhodla v zákonem stanovené lhůtě, čímž došlo k další fikci vydání rozhodnutí o odvolání, jímž bylo odvolání zamítnuto a fiktivní rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrzeno. Žalobce následně podal proti reálnému i fiktivnímu rozhodnutí žalované žaloby k Městskému soudu v Praze. V případě žaloby proti reálnému rozhodnutí žalované bylo toto zrušeno městským soudem rozsudkem ze dne 31. 10. 2005, č. j. 5 Ca 27/2004 - 42 a věc byla vrácena žalované k dalšímu řízení. Pokud jde o žalobu proti fiktivnímu rozhodnutí žalované, ta byla usnesením městského soudu ze dne 28. 11. 2005, č. j. 7 Ca 27/2004 - 54, odmítnuta s tím, že rozhodnutí správního orgánu prvního stupně sice bylo žalobci doručeno až po uplynutí 15 denní zákonné lhůty, avšak vydáno bylo před jejím uplynutím, a proto ke vzniku fiktivního rozhodnutí vůbec nedošlo, což zakládá neodstranitelnou podmínku řízení. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 15/2006 - 73, usnesení městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Vyslovil přitom názor, že rozhodnutí ve smyslu § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. je „vydáno“, jestliže je v zákonné lhůtě doručeno žadateli o informaci jeho písemné vyhotovení. Podle tvrzení žalobce následně Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 3. 2008, č. j. 7 Ca 151/2007 - 98 zrušil fiktivní rozhodnutí žalované, jakož i reálná rozhodnutí správního orgánu prvního stupně a žalované. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 25. 4. 2008. Správní orgán prvního stupně vydal ve věci nové rozhodnutí dne 24. 1. 2006, č. j. OR II74/SKS-2006, jímž částečně nevyhověl žádosti žalobce o informace v rozsahu listů č. 17, 19, 20, 21, 22, 23 a 25 požadovaného správního spisu. K odvolání žalobce změnila žalovaná rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že se žádosti o poskytnutí informací nevyhovuje pouze v části týkající se listů č. 17 (služební hodnocení ppor. Ing. M. K.) na základě § 11 odst. 1 písm. a) zákona č. 106/1999 Sb. a č. 25 (kopie z knihy návštěv bývalého Obvodního ředitelství Policie ČR Praha 5 v období od 10.30 hodin dne 13. 3. 2003 do 11.35 hodin dne 14. 3. 2003) na základě § 2 odst. 3 zákona č. 106/1999 Sb. ve spojení s § 4 písm. a) zákona č. 101/2000 Sb., o ochraně osobních údajů a o změně některých zákonů. Proti tomuto rozhodnutí žalované podal žalobce žalobu k Městskému soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 19. 2. 2008, č. j. 9 Ca 100/2006 - 46, zamítl. Žalobce brojil proti rozhodnutí městského soudu včasnou kasační stížností. Po obsáhlé rekapitulaci skutkového stavu a podání jednotlivých stran žalobce předně považoval za nesprávné soudem provedené posouzení tvrzení žalobce, že ve věci již bylo rozhodnuto fiktivním rozhodnutím, a proto je žalobou napadené rozhodnutí žalované nicotné. K poznámce soudu o „vedení procesně zavádějící polemiky“ žalobce konstatoval, že tato je následkem nejednotné soudní praxe pokud jde o výklad § 15 odst. 4 zákona č. 106/1999 Sb. Žalobce zastává názor, že rozhodnutí je ve smyslu § 15 odst. 4 věta první zákona č. 106/1999 Sb. „vydáno“, jestliže je v zákonné lhůtě doručeno žadateli o informaci jeho písemné vyhotovení. Odkazuje k tomu na judikaturu Nejvyššího správního soudu (rozsudky ze dne 14. 12. 2004, č. j. 5 A 16/2002 - 43, a ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 15/2006 - 73), na rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 26. 5. 1995, č. j. 6 A 180/93 - 38, rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 7. 2004, č. j. 22 Ca 296/2003 - 38 a na rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 22. 10. 2003, č. j. 30 Ca 56/2003. Považuje-li městský soud žalobcovy námitky uvedené již v žalobě za absurdní nebo za zavádějící polemiku, představuje to dle názoru žalobce libovůli a pohrdání občanem, který jedná v důvěře v rozhodnutí vrcholných institucí (k tomu žalobce uvádí usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 12. 2007, sp. zn. 21 Cdo 2858/2007). Městský soud však k dovolané judikatuře vrcholných soudních orgánů nepřihlédl a svůj postup zdůvodnil pouze odkazem na rozhodnutí jiné, s těmito rozhodnutími neslučitelné. Žalobce připomíná, že mezi základní znaky právního státu patří i právo na to, aby soudy ve skutkově a právně obdobných věcech rozhodovaly shodně a nikoliv odlišně, což potvrzuje žalobcem blíže specifikovaná rozhodovací činnost Ústavního soudu. Rovněž odkazuje na § 12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (s. ř. s.) a na úkol Nejvyššího správního soudu zajišťovat jednotu a zákonnost rozhodování soudů, z čehož dovozuje nutnost závaznosti právních názorů zdejšího soudu. Za rozporné s platným právem považuje žalobce i způsob, jakým se městský soud vypořádal s dalšími jeho žalobními námitkami. Pokud jde o odepření poskytnutí informace na č. l. 25 požadovaného stížnostního spisu (kopie z knihy návštěv), žalobce zdůrazňuje, že v případě jména, příjmení a čísla průkazu totožnosti jednotlivých návštěvníků se nejedná o osobní údaje. Tento názor potvrdilo i Ministerstvo vnitra v dopise ze dne 17. 6. 2008, ve kterém s výslovným odkazem na stanovisko Úřadu pro ochranu osobních údajů č. j. 938/01/OLP uvedlo, že „v případě zaznamenávání jména, příjmení a čísla osobního dokladu návštěvníka se nejedná o osobní údaj ve smyslu zákona č. 101/2000 Sb.“ Podle § 3 odst. 1 zákona č. 283/1991 Sb. je policie podřízena Ministerstvu vnitra, a proto by toto stanovisko Ministerstva vnitra měla respektovat. Městský soud v této souvislosti došel k absurdnímu závěru, že ohledně poskytnutí informací na tomto listu spisu není vůbec dána působnost povinného subjektu. Podle žalobce je nemyslitelné, aby povinný subjekt ohledně celého spisu, který sám vytvořil, který má v držení a který se týká věci veřejné, byl podle § 2 zákona č. 106/1999 Sb. povinným subjektem u některých listin obsažených ve spise, zatímco u jiných listin obsažených v témže spise by povinným subjektem nebyl. Postup městského soudu v tomto případě porušil základní principy přezkumu správních rozhodnutí – správní soud nemůže vyhledávat další důvody rozhodnutí správního orgánu a dotvářet tak důvody jeho rozhodnutí. Navíc podle § 14 odst. 3 písm. b) zákona č. 106/1999 Sb. v rozhodném znění povinný subjekt v případě, že požadované informace se nevztahují k jeho působnosti, žádost odloží a tuto skutečnost sdělí do tří dnů žadateli. Takto ale žalovaná v průběhu správního řízení nepostupovala. Proto nemohla ex post v řízení před soudem namítat nedostatek působnosti, a tím spíš nemohl tuto otázku z vlastní iniciativy nastolovat správní soud. V případě č. l. 17 stížnostního spisu, na němž je obsaženo služební hodnocení ppor. Ing. M. K., žalobce s odkazem na nález ústavního soudu ze dne 11. 11. 2005, sp. zn. I. ÚS 453/03 konstatoval, že věcí veřejnou jsou veškeré agendy státních institucí, jakož i činnost osob působících ve veřejném životě, tj. např. činnost politiků místních i celostátních, úředníků, soudců, popř. kandidátů či čekatelů na tyto funkce. Podle