2 As 93/2008 — Nejvyšší správní soud

2 As 93/2008- 115 - text 2 As 93/2008 - 128 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce: PROFI CREDIT Czech, a. s. (dříve Profireal, a. s.), se sídlem Pernštýnské nám. 80, Pardubice, zastoupeného JUDr. Ervínem Perthenem, advokátem se sídlem Velké náměstí 135/19, Hradec Králové, proti žalovanému: Česká obchodní inspekce, ústřední inspektorát, se sídlem Štěpánská 15, Praha 2, proti rozhodnutí ústředního ředitele žalovaného ze dne 15. 1. 2007, č. j. 9923/2600/05/2006/2007/Be/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2008, č. j. 7 Ca 76/2007 – 61, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 9. 2008, č. j. 7 Ca 76/2007 – 61, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou včas se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora označeného rozsudku městského soudu, jímž byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí ústředního ředitele žalovaného ze dne 15. 1. 2007. Tímto rozhodnutím bylo změněno rozhodnutí ředitele Královéhradeckého a Pardubického inspektorátu České obchodní inspekce (dále též „správní orgán prvního stupně“ nebo „správní orgán“) ze dne 9. 10. 2006, č. j. R 64 0037 2606.1 tak, že stěžovatel naplnil skutkovou podstatu § 9 odst. 1 písm. d) zákona č. 64/1986 Sb., o České obchodní inspekci, tím že v konkrétně uvedených úvěrových smlouvách porušil podmínky stanovené § 4 odst. 2 písm. a), c) a d) zákona č. 321/2001 Sb., o některých podmínkách sjednávání spotřebitelského úvěru a o změně zákona č. 64/1986 Sb., (dále též zákon o spotřebitelském úvěru), protože ve spotřebitelských smlouvách nebyla hodnota roční procentní sazby nákladů na spotřebitelský úvěr (dále též „RPSN“) vypočtena způsobem stanoveným v příloze k citovanému zákonu, spotřebitel nebyl řádně seznámen s hodnotou RPSN, smlouvy neobsahovaly v den jejich uzavření přesné časové rozvržení splátek ani stanovení platby smluvní odměny z hlediska její výše ode dne uzavření smlouvy do dne, kdy se nedílnou součástí smlouvy stalo tzv. oznámení věřitele. Za to byla stěžovateli uložena pokuta ve výši 700 000 Kč a stanovena povinnost zaplatit paušální částku nákladů řízení ve výši 1000 Kč. Proti tomu stěžovatel v kasační stížnosti uplatňuje důvody uvedené v § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“). Konkrétně pak uvádí, že v žalobě vymezil deset žalobních bodů, s nimiž se městský soud vypořádal nesprávně a nedostatečně a některými se nezabýval vůbec. Stěžovatel namítá, že žalovaný ani městský soud neprovedli jím navržené důkazy výslechem jeho externích spolupracovníků, které měly prokázat tvrzení, že předmětné úvěrové smlouvy nebyly uzavírány se spotřebiteli ve smyslu § 2 písm. b) zákona o spotřebitelském úvěru, neboť klienti jednali v rámci své obchodní nebo jiné podnikatelské činnosti. Navíc smlouvy spadají pod výluku v § 1 odst. 2 písm. a) citovaného zákona, jelikož se vztahovaly k úvěrům na koupi, výstavbu nebo údržbu nemovitostí. Na těchto návrzích trvá stěžovatel i nadále. Dále nesouhlasí se závěry městského soudu a žalovaného o aplikovatelnosti zákona o spotřebitelském úvěru na projednávanou věc. Žalovaný svůj závěr opírá o nepravdivé tvrzení správního orgánu prvního stupně, podle něhož sám stěžovatel předmětné smlouvy předložil při kontrole, jako smlouvy, které pod režim zmíněného zákona spadají. V textu smluv se také na tento zákon přímo odkazuje. Stěžovatel s tím nesouhlasí a uvádí, že i kdyby tomu tak bylo, samotné předložení smluv při kontrole nemůže znamenat, že se na ně aplikuje zákon o spotřebitelském úvěru. Při posouzení této otázky je podle stěžovatele třeba vycházet výhradně z § 1 a § 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Pokud pak městský soud uvádí, že podstatným skutkovým zjištěním jsou předmětné smlouvy, z jejichž textu je třeba zjistit, zda na ně má být zákon o spotřebitelském úvěru aplikován, tak to nemůže stěžovatel akceptovat. Účel úvěru ani údaj o tom, zda smlouvu klient sjednává jako podnikatel, nejsou obligatorními obsahovými náležitostmi smlouvy o úvěru podle obchodního zákoníku. Podle stěžovatele tak nelze z textu smlouvy zjistit, zda se pod režim zákona o spotřebitelském úvěru vejde či nikoli. Vždy je třeba vycházet z konkrétních skutkových okolností. Stěžovatel zdůrazňuje, že ve správním trestání musí správní orgán dostatečným způsobem prokázat naplnění skutkové podstaty deliktu. Stěžovatel také poukazuje na to, že tzv. smlouvy druhé kategorie (č. 9-15) nepodléhají režimu zákona o spotřebitelském úvěru již svoji povahou. Dokument nazvaný „Žádost o poskytnutí revolvingového úvěru/smlouva o revolvingovém úvěru“ totiž nepředstavuje smlouvu. Dokument je vyplňován samotným klientem, byť za pomoci úvěrového poradce. Je to klient, který určuje obsah dokumentu – zejména pak maximální výši úvěru. Ani jeho podpisem se tato žádost nestává smlouvou. Nelze tak požadovat, aby již na tomto dokumentu byly uvedeny údaje podle § 4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Na písemném oznámení o schválení úvěru pak všechny údaje podle citovaného ustanovení již byly, přestože se o smlouvy podléhající režimu zákona o spotřebitelském úvěru nejednalo. Definitivní určení výše úvěru pak záleželo na stěžovateli, který o tom rozhodl po posouzení bonity klienta. Stěžovatel dále upozorňuje na § 5 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru, podle něhož v případech, kdy nelze stanovit RPSN, musí být ve smlouvě uvedeny jen údaje podle tohoto ustanovení. Stěžovatel má za to, že jak úvěrové smlouvy první, tak druhé kategorie, pod toto omezení spadají. U smluv první kategorie totiž není při jejich uzavírání znám přesný termín výplaty úvěru a u smluv druhé kategorie není v době sepisu žádosti známa ani přesná výše úvěru. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem žalovaného, že při stanovení termínu výplaty úvěru je třeba postupovat podle evropské směrnice (tj. že se jedná o den, kdy mohl být úvěr nejdříve vyplacen, tedy následující den po uzavření smlouvy). Není možné se totiž vůči stěžovateli dovolávat směrnice, která nebyla provedena do českého právního řádu. Rovněž s touto námitkou se městský soud nedostatečně vypořádal. Žalovaný ani městský soud pak vůbec neodůvodnili (kromě argumentace účelem a smyslem zákona), proč je za den poskytnutí úvěru považován právě následující den po uzavření smlouvy. Rozsudek městského soudu je tedy nepřezkoumatelný; k tomu poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 1. 2006, č. j. 2 Afs 100/2005 - 106. Stěžovatel nesouhlasí ani s tím, že by neinformoval klienty o skutečnostech uvedených v § 4 odst. 2 zákona o spotřebitelském úvěru. Jednak byly tyto skutečnosti uvedeny v příslušných smlouvách, pokud se jednalo o smlouvy a nikoli jen o žádosti o poskytnutí úvěru, jednak stěžovatel o těchto skutečnostech vždy klienty informoval i ústně před sepisem smlouvy prvé kategorie nebo žádosti u smluv druhé kategorie (v tomto případě byla informace pouze rámcová a vztahovala se k maximální výši požadovaného úvěru). I kdyby tedy smlouvy druhé kategorie podléhaly režimu zákona o spotřebitelském úvěru, byl by škodlivý následek stěžovatelova jednání výrazně nižší právě proto, že byli klienti informováni alespoň ústně. Žalovaný pak výši uložené pokuty odůvodnil značnou neinformovaností klientů. Tento škodlivý následek však nijak neprokázal, ačkoli na něm leží důkazní břemeno ohledně splnění podmínek spáchání deliktu. Stěžovatel k prokázání svého tvrzení navrhoval výslechy úvěrových poradců, které provedeny nebyly a na tomto návrhu setrvává i nadále. Pokud žalovaný uvedl, že škodlivý následek stěžovatelova jednání spočívající v neinformovanosti klientů byl jednoznačně prokázán, aniž by k tomu provedl jakýkoli důkaz, je postup žalovaného nepřezkoumatelný. K tomu poukazuje na již v žalobě zmíněné rozhodnutí Krajského soudu v Hradci Králové sp. zn. 30 Ca 6/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí ve věcech správních pod č. 504/1999. Stěžovatel také brojí proti závěru městského soudu o tom, že dokazování bylo úplné. Domnívá se totiž, že od počátku řízení existovala důvodná pochybnost o účelu poskytnutých prostředků i o povaze klientů a o jejich informovanosti. Žalovaný i městský soud pak při posuzování těchto skutečností vycházeli pouze ze znění smluv a žádostí o úvěr. Podle stěžovatele to je však nedostatečné a měl být proveden důkaz výslechy jeho úvěrových poradců. Městský soud se také zcela nedostatečně vypořádal s žalobním bodem v němž stěžovatel tvrdil, že žalovaný převzal závěry kontrolního protokolu a vůbec neprováděl navrhované dokazování. Podle stěžovatele městský soud také porušil zásadu rovnosti stran v řízení, neboť bez jakýchkoli důkazů uvěřil tvrzení žalovaného, že jeho metoda výpočtu RPSN použitá u kontrolovaných smluv prvé kategorie je v souladu se zákonem, zatímco metoda p