4 Ads 132/2008 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 132/2008- 98 - text 4 Ads 132/2008 - 98 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Dagmar Nygrínové v právní věci žalobce: A. L., zast. Mgr. Dagmar Rezkovou Dřímalovou, advokátkou, se sídlem Muchova 9/223, Praha 6, proti žalovanému: Ministerstvo obrany, se sídlem nám. Svobody 471, Praha 6, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, č. j. 7 Ca 202/2006 - 62, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále též „s. ř. s.“) se žalovaný (dále též jen „stěžovatel“) domáhal, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 5. 5. 2008, č. j. 7 Ca 202/2006 - 62, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 360737/05/-R/2006-7542 (dále též „napadené rozhodnutí“), a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení. Městský soud shledal napadené rozhodnutí nezákonným, neboť žalovaný nesprávně hodnotil podklady pro rozhodnutí. Stěžovatel totiž ve svém napadeném rozhodnutí zamítl rozklad žalobce a potvrdil jako věcně správné rozhodnutí ředitele Odboru mimorezortní spolupráce Ministerstva obrany ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 360737/05 /2006-7542, o nevydání osvědčení o jeho účasti na národním boji za osvobození podle § 8 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození (dále jen „zák. č. 255/1946 Sb.“), v kategorii československý politický vězeň v době od roku 1944 do roku 1945. Podle stěžovatele nebylo prokázáno, že by byl žalobce ve smyslu § 2 odst. 1 bod 5 zák. č. 255/1946 Sb. omezen na osobní svobodě alespoň po dobu 3 měsíců z důvodu rasové perzekuce ani že následkem omezení osobní svobody utrpěl újmu na zdraví nebo na těle vážnějšího rázu nebo zemřel. Dne 1. 12. 2005 požádal žalobce o vydání osvědčení podle § 8 odst. 2 zák. č. 255/1946 Sb. o účasti na národním boji za osvobození (dále jen „osvědčení“). Odbor mimorezortní spolupráce Ministerstva obrany o této žádosti rozhodl rozhodnutím ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 360737/05 /2006-7542, tak, že toto osvědčení žalobci nevydal, neboť žalobce nesplnil podmínky § 1 odst. 1 bod 1. písm. g) a § 2 odst. 1 bod 5. zák. č. 255/1946 Sb. nezbytné pro kategorii československý politický vězeň v době od roku 1944 do roku 1945. V odůvodnění rozhodnutí zrekapituloval průběh řízení a žalobcova podání a shledal, že žalobce neprokázal svá tvrzení o splnění podmínek pro vydání osvědčení, když v žádosti o vydání osvědčení neuvedl úplný a přesný popis své činnosti a nepředložil žádné důkazní prostředky, které by prokazovaly, že se ukrýval z rasových důvodů. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce rozklad, který stěžovatel napadeným rozhodnutím zamítl a rozhodnutí ředitele Odboru mimorezortní spolupráce Ministerstva obrany ze dne 6. 4. 2006, sp. zn. 360737/05/2006-7542, o nevydání osvědčení o jeho účasti na národním boji za osvobození podle § 8 odst. 2 zák. č. 255/1946 Sb. potvrdil jako věcně správné. Stěžovatel v odůvodnění napadeného rozhodnutí připomněl, že osvědčení o účasti na národním boji za osvobození lze vydat pouze na základě spolehlivě zjištěného stavu věci. Žalobce však ani přes výzvy správního orgánu prvního stupně nepopsal konkrétní místo, dobu, způsob ani to, zda se skrýval nepřetržitě. Vzhledem k tomu, že žalobce svá obecná tvrzení o svém ukrývání a jeho nepřetržitosti nijak nekonkretizoval a nenavrhl k jejich prokázání žádné relevantní důkazy a ani ministerstvo je vlastním šetřením nezjistilo, nemohlo mu být vydáno osvědčení, protože nebylo prokázáno, že byly splněny podmínky vyžadované zákonem č. 255/1946 Sb. Žalobce proti tomuto rozhodnutí podal žalobu, ve které zevrubně popsal události jeho údajného ukrývání na Slovensku a zdůraznil, že s odstupem času již nemůže sdělit jména osob, které se s ním rovněž ukrývaly, neboť jsou po smrti, ani nemůže uvést přesné místo, kde se ukrýval, neboť byl malé dítě a ani osoby, které by mohly místo upřesnit, již nežijí. Namítl, že trpí zdravotními obtížemi, které jsou podle jeho názoru důsledkem tvrzeného ukrývání. Z těchto důvodů žalobce navrhl, aby městský soud zrušil napadené rozhodnutí a vrátil věc žalovanému k dalšímu řízení. Žalovaný ve svém písemném vyjádření k žalobě odmítl žalobní námitky s tím, že žalobce neuvádí žádné nové skutečnosti než ty, které již jak žalovaný, tak správní orgán prvního stupně náležitě posoudil a své závěry v rozhodnutí dostatečně odůvodnil, přičemž pro stručnost odkázal na úvahy vyjádřené v jejich odůvodnění. Podotkl, že žalobcova tvrzení jsou pouze obecného rázu neprokazující splnění podmínek § 2 odst. 1 bod 5. zák. č. 255/1946 Sb., a proto navrhl, aby žaloba byla zamítnuta. Městský soud uvedl, že nesouhlasí s tím, jak stěžovatel hodnotil podklady pro rozhodnutí a jak posoudil důkazní situaci, a nesouhlasí zejména s jeho závěrem, že se žalobce ocitl v důkazní nouzi. Zdůraznil, že při posuzování těchto žádostí je nutné vždy brát ohled na velký časový odstup mezi dnešní dobou a posuzovanými událostmi. Připomněl, že je nutné brát jako historické faktum, že v období existence Slovenského štátu docházelo k pronásledování Romů na jeho území za pomoci nacistických vojsk. V podrobnostech městský soud plně odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 4 Ads 46/2007 - 69, dostupný na www.nssoud.cz. Stěžovatel tak podle názoru městského soudu nemůže uzavřít důkazní situaci tím, že žalobce neprokázal svůj tvrzený nárok, neboť jeho tvrzení, že osoby, s nimiž se v dané době údajně ukrýval, jsou již po smrti, je velmi pravděpodobné. Žalobce tak nemá jak prokázat svá tvrzení. Městský soud také vyslovil svůj nesouhlas s tím, že žalobce nebyl vyslechnut v místě svého bydliště, neboť žalobci činí písemný styk značné obtíže a vzhledem ke svým zdravotním obtížím nemohl do sídla žalovaného dojít osobně. Městský soud dále odmítl tvrzení stěžovatele, že provedl šetření v příslušných archivech, neboť o této skutečnosti není ve spise jediný doklad. Městský soud z těchto důvodů rozhodl výrokem pod bodem I. tak, že „rozhodnutí Ministra obrany ze dne 6. 4. 2006, č. j. 360737/05/2006-7542, se ruší a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení“. Nejvyšší správní soud v této souvislosti považuje za nutné zdůraznit, že takto formulovaný výrok obsahuje zjevnou nesprávnost spočívající v chybě v psaní, protože ze spisu a odůvodnění rozhodnutí je zcela jasné, že městský soud zrušil rozhodnutí žalovaného ze dne 1. 6. 2006, sp. zn. 360737/05-R/2006-7542, když žalovaný nevydal ve věci žádné jiné rozhodnutí. Rozhodnutí označené dnem vydání 6. 4. 2006 a spisovou značkou (případně číslem jednacím) 360737/05/2006-7542 je dnem vydání a spisovou značkou rozhodnutí ředitele Odboru mimorezortní spolupráce Ministerstva obrany, který v dané věci rozhodoval jako správní orgán v prvním stupni, což je správně uvedeno v odůvodnění rozsudku městského soudu. Nejvyšší správní soud proto upozorňuje, že předseda senátu v souladu s § 54 odst. 4 s. ř. s. opraví v rozsudku chyby v psaní, a to opravným usnesením, neboť uvedená chyba se týká výroku rozhodnutí. Nejvyšší správní soud v této souvislosti také připomíná, že tato zjevná chyba v psaní se vyskytuje i v záhlaví rozsudku. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. kasační stížnost, v níž namítl, že napadené rozhodnutí není rozhodnutím ve smyslu § 65 s. ř. s., a proto není přezkoumatelné soudem. Podle § 65 odst. 1 s. ř. s. se totiž žalobce může žalobou domáhat, nestanoví-li tento nebo zvláštní zákon jinak, zrušení, popřípadě vyslovení nicotnosti, pouze takového rozhodnutí, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují jeho práva nebo povinnosti. Ve správním soudnictví jsou tak přezkoumatelná pouze taková práva osoby, která byla zkrácena rozhodnutím správního orgánu. Takové zkrácení práv pak může nastat jen tehdy, jedná-li se o rozhodnutí zakládající, rušící nebo závazně určující žalobcova práva nebo povinnosti. Podle stěžovatele však rozhodnutím o nevydání předmětného osvědčení nemohl být žalobce zkrácen na svých právech, protože rozhodnutím nebylo zasaženo do jeho subjektivních práv či povinností, neboť o nich nebylo rozhodováno. Osvědčení je pouze forma činnosti orgánu veřejné moci, jíž se autoritativně, s příslušnou průkazní mocí, dokládá určitá nesporná skutečnost, k jejímuž osvědčení je příslušný konkrétní orgán. Držiteli osvědčení však z této prosté skutečnosti, že je jeho držitelem, neplynou žádná hmotná práva či povinnosti. Podle stěžovatele je odkaz na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 4 Ads 46/2007 - 69, nepřípadný, neboť dopadá na jinou skutkovou