4 Ads 14/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 14/2009- 37 - text 4 Ads 14/2009 - 42 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobce: J. G., zast. JUDr. Lubomírem Müllerem, advokátem, se sídlem Symfonická 1496/9, Praha 5, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 - 14, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 - 14, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 25. 4. 2008, č. X, žalovaná podle § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, ve znění pozdějších předpisů, žalobci od 16. 7. 2008 odňala zvláštní příspěvek ke starobnímu důchodu v měsíční výši 2500 Kč. V odůvodnění žalovaná uvedla, že rozhodnutím ze dne 30. 3. 2006, č. X, přiznala žalobci zvláštní příspěvek k důchodu v měsíční výši 2500 Kč podle § 5 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 357/2005 Sb. Po právní moci rozhodnutí žalovaná zjistila, že zvláštní příspěvek žalobci nenáleží. Potvrzení Ministerstva obrany ze dne 21. 4. 1998, že žalobce konal v době od 10. 3. 1950 do 30. 5. 1951 službu ve vojenském táboře nucených prací je vadným právním aktem a nemělo být vydáno. Toto potvrzení bylo zrušeno usnesením Ministerstva obrany ze dne 8. 11. 2007, č. j. 0106/035/2007-7542, a to s účinky ke dni jeho vydání; podmínky pro poskytnutí zvláštního příspěvku podle § 5 odst. 1 písm. c) bod 2 zákona č. 357/2005 Sb. tedy nebyly splněny. Podmínky pro poskytnutí zvláštního příspěvku podle § 5 odst. 1 písm. c) bod 1 téhož zákona za dobu od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 rovněž nebyly splněny, neboť žalobce nedosáhl rehabilitace podle zákona č. 82/1968 Sb. nebo zákona č. 119/1990 Sb. anebo zákona č. 198/1993 Sb., jak předpokládá § 1 odst. 1 písm. a) nařízení. Žalobce byl v době od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 ve vazbě a ve výkonu trestu odnětí svobody pro trestné činy, na něž se nevztahuje zákon č. 119/1990 Sb., dosáhl zrušení odsuzujícího rozsudku (ve výroku o trestu), avšak podle slovenského zákona č. 125/1996 Z. z., o nemorálnosti a protiprávnosti komunistického systému. Jakkoli je zřejmé, že jde o obdobu českého zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a odporu proti němu, rozsudek Vojenského obvodového súdu Prešov ze dne 25. 2. 1998, sp. zn. 1 Nt 368/97, nelze považovat za rehabilitační titul pro přiznání příplatku k důchodu, neboť jde o rozsudek vydaný soudem cizího státu na podkladě cizozemské právní normy. Žalovaná uzavřela, že rehabilitaci soudem cizího státu podle cizí právní normy nelze pro vznik nároku na příplatek k důchodu považovat za relevantní. Zvláštní příspěvek k důchodu žalovaná žalobci odňala ode dne následujícího po dni, jímž uplynulo období, za které již byl vyplacen. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž poukázal na to, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pod č. X pět rozhodnutí, aniž tato odlišila pořadovým číslem či jinak, proto žalobce namítl jejich zmatečnost. Konstatoval, že v období od 29. 10. 1950 do 11. 5. 1955 byl nezákonně vězněn, odsuzující rozsudek byl zrušen Vojenským obvodovým súdem Prešov podle rehabilitačního zákona č. 125/1996 Z. z. a pravomocné rozhodnutí slovenského soudu v této věci má podle čl. 4 smlouvy mezi Českou a Slovenskou republikou č. 209/1993 Sb. stejnou právní sílu i v České republice. Žalobce odkázal na nálezy Ústavního soudu v obdobných kauzách a navrhl, aby krajský soud rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k novému projednání. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 21. 10. 2008, č. j. 18 Cad 114/2008 - 14, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění soud přisvědčil žalobci, že žalovaná vydala dne 25. 4. 2008 pět rozhodnutí o jeho nárocích, avšak každé se týkalo jiné věci, která byla v jednotlivých výrocích a záhlavích rozhodnutí přesně specifikována. Ze záhlaví a výroku napadeného rozhodnutí je zjistitelné, že žalovaná rozhodla o příplatku k důchodu podle § 5 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 357/2005 Sb. tak, že zvláštní příspěvek se odnímá; rozhodnutí je tedy svým předmětem jasně určeno a je nezaměnitelné s ostatními rozhodnutími vydanými týž den. Krajský soud se neztotožnil s názorem žalobce, že s odkazem na čl. 4 Smlouvy mezi Českou republikou a Slovenskou republikou o právní pomoci poskytované justičními orgány a o úpravě některých právních vztahů v občanských a trestních věcech (sdělení Ministerstva zahraničních věcí č. 209/1993 Sb.) má rozhodnutí slovenského soudu pro nárok na předmětnou dávku stejnou právní sílu i v České republice. Krajský soud považoval rozhodnutí Vojenského obvodového súdu Prešov za veřejnou listinu ve smyslu čl. 4 citované smlouvy, avšak konstatoval, že na základě rozhodnutí slovenského soudu vydaného podle slovenského zákona přijatého po rozpadu Československé federativní republiky nelze přiznat zvláštní příspěvek k důchodu podle zákona přijatého po rozpadu České a Slovenské federativní republiky. Zákon č. 357/2005 Sb. v úvodních ustanoveních vymezuje okruh právních předpisů, se kterými spojuje nárok na zvláštní příspěvek k důchodu, tento nárok ovšem zásadně nespojuje s rozhodnutím cizího soudu podle cizích právních předpisů. Takový případ podle krajského soudu neřešil ani žádný z nálezů Ústavního soudu zmiňovaných žalobcem. Soud dospěl k závěru, že žalovaná nepochybila, když napadeným rozhodnutím za použití § 56 odst. 1 písm. c) zákona č. 155/1995 Sb. zvláštní příspěvek k důchodu žalobci odňala. Krajský soud proto žalobu podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost z důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Poukázal na nálezy Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 2366/07, I. ÚS 1913/07, II. ÚS 187/2000, I. ÚS 605/03, které lze podle jeho názoru vztáhnout i na tento případ. Namítal, že žalovaná i krajský soud hledaly smysl a účel zákona č. 357/2005 Sb. ve výčtu procesních postupů, Ústavní soud naproti tomu zdůraznil snahu reagovat na křivdy vzniklé za minulého nedemokratického režimu. Taková křivda nastala i v případě stěžovatele, došlo k nápravě vadného trestního rozsudku, a přesto je stěžovateli příspěvek odpírán, neboť nesplňuje podmínky legislativní zkratky politický vězeň podle zákona č. 357/2005 Sb., což stěžovatel pokládal za projev právního formalismu až cynismu. Poukázal rovněž na rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 3 Ads 53/2006, ve kterém soud vysvětlil, že na příplatek mají nárok i osoby rehabilitované podle § 33 odst. 1 zákona č. 119/1990 Sb., byť to není v nařízení vlády č. 622/2004 Sb. výslovně uvedeno. Zmínil též rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci sp. zn. 4 Ads 39/2006, podle něhož za určitých okolností nelze od občana rehabilitační rozhodnutí vyžadovat. Stěžovatel doplnil, že rozsudkem ve věci sp. zn. 3 Ads 50/2006 Nejvyšší správní soud zasáhl ve prospěch občana, jemuž žalovaná příplatek odpírala kvůli tomu, že vykonal pouze vazbu a nikoliv trest. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná ve vyjádření ke kasační stížnosti odkázala na své vyjádření k žalobě a závěry krajského soudu, s nimiž se plně ztotožnila. Navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů; zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.). Podle § 109 odst. 3 s. ř. s. Nejvyšší správní soud je vázán důvody kasační stížnosti; to neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§ 103 odst. 1 písm. c)] nebo bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§ 103 odst. 1 písm. d)], jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že řízení před krajským soudem bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z obsahu správního spisu, který si Nejvyšší správní soud vyžádal ve věci vedené pod sp. zn. 4 Ads 185/2008, zjistil následující skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o kasační stížnosti. Rozhodnutím ze dne 30. 3. 2006, č. X, žalovaná přiznala stěžovateli zvláštní příspěvek k důchodu v měsíční výši 2500 Kč podle § 5 odst. 1 písm. a), c) zákona č. 357/2005 Sb. V odůvodnění uvedla, že stěžovatel splnění podmínek pro vznik nároku na zvláštní příspěvek k důchodu prokázal. Podle záznamu ze dne 15. 2. 2008, zpracovaného právním oddělením žalované, měla žalovaná k d