4 Ads 21/2009 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 21/2009- 106 - text 4 Ads 21/2009 - 111 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Petra Průchy a JUDr. Marie Turkové v právní věci žalobce: F. O., zast. Mgr. Markem Hylenou, advokátem, se sídlem Staré náměstí 15, Česká Třebová, proti žalovanému: Ministerstvo obrany ČR, se sídlem náměstí Svobody 471, Praha 6, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 9. 2008, č. j. 11 Ca 9/2008 – 63, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností žalovaný (dále jen „stěžovatel“) brojil proti rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 11. 9. 2008, č. j. 11 Ca 9/2008 – 63, (dále jen „napadený rozsudek“), jímž bylo zrušeno rozhodnutí stěžovatele ze dne 3. 9. 2007, č. j. 370616/06/2007-R-7542. Tímto rozhodnutím stěžovatel zamítl rozklad žalobce proti usnesení Ministerstva obrany ČR ze dne 23. 3. 2007, č. j. 370616/06-7542, jímž byla zamítnuta žádost žalobce o vydání nového rozhodnutí ve věci vydání osvědčení o účastenství v národním boji za osvobození dle ustanovení § 8 zákona č. 255/1946 Sb., o příslušnících československé armády v zahraničí a o některých jiných účastnících národního boje za osvobození, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 255/1946 Sb.“) a toto řízení bylo zastaveno. V žalobě proti rozhodnutí stěžovatele brojil žalobce proti postupu Ministerstva obrany při vyřizování jeho žádosti o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb., kterou si podal v říjnu 2003. Ve všech dopisech žalobce zdůrazňoval, že byl v inkriminované době novorozeně, což však stěžovatel ani Česká správa sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) v řízení o jednorázové peněžité částce podle zákona č. 261/2001 Sb. nevzaly v potaz. Ačkoliv ve věci bylo Ministerstvem obrany již jednou pravomocně rozhodnuto, na radu veřejného ochránce práv si podal novou žádost o vydání osvědčení. V rozkladovém řízení ministryně obrany JUDr. Vlasta Parkanová nechala provést šetření v obci R., kde se žalobce narodil a ukrýval. V tomto šetření bylo zjištěno, že žalobce byl dodatečně zapsán v matrice obecního úřadu k datu 24. 5. 1962. Žalobce tvrdil, že to bylo proto, že se rodina ukrývala před Němci, a navíc se také ukrýval jeho otec pod falešným jménem T. K. Žalobce zpochybnil i další zjištění komise stěžovatele a uvedl, že o jejich ukrývání nesměl nikdo vědět, a proto komise ani od starousedlíků nemohla nic zjistit, jakož ani nemohla zjistit, zda chodil v obci do školy v letech 1939 - 1945, neboť žalobce začal školní docházku až v roce 1951. Zjištění komise však potvrdilo, že v obci žil sedlák S. P., jakož i vydané „svědectví chudoby“ na jméno „T. K.“. Ohledně svědectví manželů N. žalobce uvedl, že o ukrývání věděli od jeho rodičů, když si povídali o útrapách války. Žalobce dále upozornil na křestní list vystavený na jméno F. S., který se mu podařilo získat od místní fary a který podle jeho názoru prokazuje, že se narodil 3. 10. 1944, místo narození H. O., i když na křestním listě není uveden otec žalobce, který žil pod cizí identitou. Z tohoto důvodu je na křestním listě uvedeno jako příjmení žalobce matčino jméno – S. Stěžovatel podle názoru žalobce všechny tyto skutečnosti zlehčoval a žalobce se tak cítil diskriminován. Městský soud žalobu napadeným rozsudkem zrušil rozhodnutí stěžovatele a vrátil věc k dalšímu řízení. V odůvodnění zrekapituloval průběh správního řízení v prvním stupni i řízení o rozkladu. V prvé řadě se zabýval otázkou, zda žalobou napadené rozhodnutí ministryně obrany, jímž zamítla rozklad žalobce proti rozhodnutí ministerstva o zamítnutí jeho žádosti o vydání osvědčení o účasti na národním boji za osvobození v požadované kategorii, podléhá soudnímu přezkumu. Městský soud vyložil ustanovení § 65 odst. 1 s. ř. s. a ustanovení § 70 písm. a), b) s. ř .s. a dále konstatoval, že osvědčení vydávané správním orgánem podle ustanovení § 8 odst. 2 zákona č. 255/1946 Sb. je především osvědčovacím aktem, který je vydán žadateli při splnění zákonem stanovených podmínek, tj. podání žádosti a doložení rozhodných skutečností, a je jím osvědčována skutečnost, že osoba, jíž je osvědčení vydáno, se účastnila některým ze zákonem předpokládaných způsobů na národním boji za osvobození. Podle názoru městského soudu tak osvědčení vydané podle zákona č. 255/1946 Sb. slouží jako legitimační doklad o tom, že příslušná osoba se účastnila na národním za osvobození, a o způsobu této účasti. Městský soud tak dospěl k názoru, že stěžovatel správně usoudil, že tímto aktem se pouze autoritativně s příslušnou průkazní mocí dokládá určitá nesporná skutečnost a nejde tedy o rozhodnutí, které by ve smyslu ustanovení § 65 s. ř. s. bylo přezkoumatelné soudem (pozn. NSS: krajský soud se zde dopustil zřejmě chyby v psaní, neboť odkázal na ustanovení § 70 s. ř. s., nikoliv § 65 s. ř. s.). Městský soud však důsledně odlišil situaci, v níž je správnímu orgánu podána žádost o vydání osvědčení podle zákona č. 255/1946 Sb. a osvědčení vydáno není pro nesplnění některých ze zákonem stanovených předpokladů pro jeho vydání. V uvedených případech je podle názoru městského soudu nutné vycházet z toho, že zákon č. 255/1946 Sb. v ustanovení § 8 odst. 2 stanoví povinnost příslušného správního orgánu osvědčení vydat, jsou-li splněny zákonem stanovené předpoklady. Tím je založeno i subjektivní právo žadatele, aby mu při splnění zákonem stanovených předpokladů osvědčení bylo vydáno. Jestliže proto za určitých právní normou stanovených předpokladů je správní úřad povinen vydat určitý správní akt, je předmětem řízení o rozhodování o subjektivním právu na vydání takového správního aktu. I v tomto případě musí správní orgán o žádosti rozhodnout a řízení zahájeném podáním žádosti stanoveným postupem ukončit. Toto rozhodnutí musí podle městského soudu mít náležitosti rozhodnutí dle správního řádu. Z těchto důvodů městský soud shledal, že žaloba je přípustná. Žalobní námitky městský soud posoudil následovně. Vyložil pojem „československý politický vězeň“ (§ 1 odst. 1 bod 1 písm. g) ve spojení s § 2 odst. 1 bod 5 zákona č. 255/1946 Sb.), konkrétně pak podmínku „omezení osobní svobody“ vězněním, a konstatoval, že podle ustálené soudní judikatury k omezení osobní svobody po dobu alespoň tří měsíců muselo v rozhodné době dojít v příčinné souvislosti s výkonem zvůle nacistického a fašistického režimu, a to na základě objektivně existujících skutečností anebo na základě jiných projevů, které takové nebezpečí konkrétní osobě signalizovaly, přičemž ke splnění těchto podmínek nestačí pouze subjektivní pocit nebezpečí (např. romský či židovský původ), ani pouhá příslušnost k určité rasové skupině, i když byla obecně předmětem persekuce. Dále citoval obsáhlou pasáž z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 2. 2008, č. j. 4 Ads 46/2007 – 69 a konstatoval, že v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu tam prezentovaným má za obecně známé, že Romové na Slovensku byli oběťmi rasového pronásledování, které trvalo již od 23. 6. 1939 až do 8. 4. 1945. Tvrdí-li tedy žalobce, že se ukrýval v letech 1944 – 1945 se svými rodiči z rasových důvodů, není důvod mu neuvěřit a je třeba z jeho tvrzení při posuzování podmínek pro vydání osvědčení vycházet. Pokud jde o průkaznost „ukrývání“, městský soud uvedl, že pokud již nežijí osoby, s nimiž se Romové ukrývali, pak je obtížné, ne-li nemožné toto ukrývání prokazovat a je rovněž třeba v této důkazní nouzi vycházet z tvrzení žadatelů, neboť tato tvrzení (pokud jsou v souladu s historickými možnostmi a skutečnostmi) nelze vyvrátit a nelze vyloučit, že situace v nich tvrzená nastala. Úkolem žalovaného správního úřadu při posuzování splnění podmínek pro vydání žalobcem požadovaného osvědčení tudíž není trvat na bezpodmínečném prokázání všech okolností ukrývání, nýbrž ověření, zda tvrzení žadatele je pravděpodobné a možné. Městský soud dále nepřijal námitku žalobce, že zákon č. 261/2001 Sb. stanoví pro poskytnutí jednorázové peněžité částky účastníkům národního boje za osvobození stejné podmínky, jaké zákon č. 255/1946 Sb. stanoví pro získání předmětného osvědčení, přičemž žalobci byla podle zákona č. 261/2001 Sb. již dříve vyplacena částka ve výši 60 000 Kč. Městský soud konstatoval, že tato řízení mají odlišný předmět. Dále městský soud zhodnotil skutkové okolnosti zřejmé ze spisového materiálu, podle nichž jedním z důvodů pro nevyhovění žádosti bylo zpochybnění svědecké výpovědi svědkyně J. N. Městský soud sice nezpochybnil obsah telefonického rozhovoru úředníka stěžovatele s touto svědkyní, avšak uvedl, že nešlo o řádnou svědeckou výpověď před správním orgánem, žalobce se nemohl svědecké výpovědi zúčastnit a nemohl klást svědkyni doplňující otázky, a proto nelze tento způsob znevěrohodnění svědecké výpovědi označit jako souladný se zákonem. D