4 As 30/2008 — Nejvyšší správní soud

4 As 30/2008- 102 - text  4 As 30/2008 - 102 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally, v právní věci žalobce: M. B., zast. JUDr. Milanem Růžičkou, advokátem, se sídlem Pernerova 443, Pardubice, proti žalovanému: Ministerstvo životního prostředí, se sídlem Vršovická 65, Praha 10, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, č. j. 10 Ca 15/2006 – 47, t a k t o: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 29. 11. 2007, č. j. 10 Ca 15/2006 – 47, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen „ČIŽP“ nebo „inspekce“) ze dne 18. 7. 2003, č. j. 5/OV/5372/2003/Mk-P14/03 byla žalobci, jako podnikající fyzické osobě, uložena pokuta ve výši 100 000 Kč podle § 116 odst. 1 písm. e) a § 122 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách), ve znění pozdějších předpisů, za porušení povinností stanovených v § 8 odst. 1 písm. a), § 8 odst. 2 a § 59 odst. 1 písm. a) téhož zákona. Z odůvodnění rozhodnutí plyne, že pokuta byla uložena na základě provedeného správního řízení za porušení povinností podle ustanovení § 8 odst. 2 a 59 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., tj. za neplnění podmínek pravomocného vodoprávního rozhodnutí, které bylo platné do 31. 12. 2002, a za porušení povinností podle § 8 odst. 1 písm. a) zákona č. 254/2001 Sb., tj. za využívání energetického potenciálu povrchových vod v Malé vodní elektrárně Petrkov č. p. 4 v k. ú. Bojanov (dále jen „MVE Petrkov“) bez platného povolení k nakládání s povrchovými vodami od 1. 1. 2003. K odvolání žalobce Ministerstvo životního prostředí rozhodnutím ze dne 22. 10. 2003, č. j. 550/681/OVSS-VI/03/Hd, změnilo výrok rozhodnutí I. stupně tak, že pokutu ve výši 100 000 Kč uložilo žalobci za porušení dané ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách a o změně některých zákonů (zákon o vodách) v platném znění, tj. za využívání energetického potenciálu povrchových vod na MVE Petrkov ve dnech 17. 12. 2003, 20. 2. 2003, 25. 2. 2003 a 26. 2. 2003, bez povolení. Městský soud v Praze k žalobě žalobce rozsudkem ze dne 29. 6. 2005, č. j. 5 Ca 247/2003 – 52, výše označené rozhodnutí Ministerstva životního prostředí ze dne 22. 10. 2003 zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Soud konstatoval, že žalovaný správní orgán se dostatečně nezabýval otázkou existence vodohospodářských povolení podle § 35 odst. 1 a 3 zákona č. 71/1870 Sb., o vodním hospodářství, a jeho možného převodu, resp. přechodu na žalobce, a to za skutkového stavu, z něhož lze oprávněně dovozovat, že k předmětným vodohospodářským zařízením existovala vodohospodářská povolení, která opravňovala nakládat s vodami i po roce 1955. Vodohospodářská povolení mohla být získána jednak na základě přezkoušení dosavadních vodních oprávnění či na základě rozhodnutí Ústřední správy vodního hospodářství; tyto právní skutečnosti měly být, místo dosavadních zápisů do vodních knih, evidovány podle § 31 zákona o vodním hospodářství, v evidenci hospodářských děl a zařízení a vodohospodářských povolení a souhlasů, kterou upravovala vyhl. č. 96/1957 Ú. l. Následně mohla tato oprávnění podle příslušné právní úpravy přecházet na další nabyvatele či uživatele, a to za předpokladu, že nemovitý majetek, resp. pozemky nebo stavby, na které se oprávnění váže, sloužily účelu, pro který bylo povolení uděleno. Soud dále uvedl, že z tohoto hlediska žalovaný věc neposuzoval, resp. pouze konstatoval, že žalobce není oprávněn využívat energetický potenciál povrchových vod, neboť k výměru Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 12. 11. 1942, č. j. 71.307/42, nebylo doloženo rozhodnutí o přezkoušení tohoto oprávnění, ani nebylo prokázáno, že tehdejší uživatel o přezkoušení požádal. Soud uvedl, že z napadeného rozhodnutí není zřejmé, na základě jakého podkladu byl tento závěr učiněn, a navíc byl tento závěr učiněn pouze ve vztahu k výše zmíněnému výměru; výměr Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 12. 11. 1942, č. j. 71.307/42, nebyl vůbec hodnocen, ačkoliv tento výměr měl již žalovaný v průběhu odvolacího řízení k dispozici. Soud konstatoval, že z napadeného rozhodnutí není rovněž patrné, že by žalovaný hodnotil eventuální přechod vodoprávního oprávnění. Soud zdůraznil, že přechod práva je možný pouze za stavu, kdy nemovitosti – stavby, na které se vodoprávní povolení váže, slouží i nadále účelu, pro který bylo povolení uděleno a z těchto hledisek bude nutné posuzovanou věc doplnit. Soud dále shledal nepřezkoumatelnost rozhodnutí žalovaného v tom, že ačkoliv v odvolacím řízení došlo ke změně v právní kvalifikaci protiprávního jednání žalobce – žalobce byl postižen pouze za jeden správní delikt, nebylo k této změně mající vliv zejména na způsobený následek, přihlédnuto v rámci úvahy o výši pokuty (§ 122 odst. 2 zákona o vodách). Podle názoru soudu rozhodnutí žalovaného obsahovalo i další vadu týkající se skutkového stavu a jeho právního hodnocení, která spočívala v tom, že protiprávního jednání se měl žalobce dopustit ve dnech 17. 2., 20. 2., 25. 2. a 26. 2. 2003. Závěr o tom, že k tomuto porušení skutečně v těchto dnech došlo však nelze učinit na podkladě potvrzení Východočeské energetiky, a. s., ze dne 20. 10. 2003; v potvrzení je srovnáváno množství elektrické práce nikoliv v konkrétních dnech, ale vždy za určitý měsíc, přičemž z kontrolních šetření, která byla v uvedených dnech provedena, nelze dovodit, že by v těchto dnech docházelo k odběru povrchové vody. S ohledem na podklady, jež jsou součástí správního spisu, lze učinit pouze závěr, že k porušení povinnosti mohlo dojít v přesně nezjištěné době v únoru 2003, a takto měl být formulován i výrok správního rozhodnutí. Soud dále konstatoval, že postup žalovaného, který doplnil dokazování a neumožnil žalobci vyjádřit se k provedeným důkazům před vydáním rozhodnutí, shledal v rozporu s § 33 odst. 2 správního řádu. Ministerstvo životního prostředí (dále též jen „žalovaný“) rozhodnutím ze dne 21. 11. 2005, č. j. 550/737/OVSS-VI/05/Hd, změnilo rozhodnutí České inspekce životního prostředí ze dne 18. 7. 2003 tak, že uvedlo: „Podle ustanovení § 116 odst. 1 písm. e) a § 122 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách, a o změně některých zákonů (vodní zákon) ve znění zákona č. 76/2002 Sb., a zákona č. 320/2002 Sb. (dále jen „vodní zákon“) za porušení jiné povinnosti, konkrétně povinnosti dané ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona, ke kterému došlo využíváním energetického potenciálu povrchových vod na MVE Petrkov v přesně nezjištěné době v únoru 2003 bez povolení, ukládá pokutu ve výši 70 000 Kč. V ostatním zůstává napadené rozhodnutí nezměněno“. Toto rozhodnutí je předmětem přezkumného soudního řízení v nyní posuzované věci. V podané žalobě žalobce namítal, že žalovaný nepostupoval podle zákonů a právního názoru vysloveného v rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 5 Ca 247/2003. Žalovaný neprokázal, že vodoprávní povolení Okresního úřadu v Chrudimi ze dne 12. 11. 1942, č. j. 71.307/42, jakkoliv zaniklo nebo bylo zrušeno. Pouhé konstatování, že se nepodařilo nalézt žádné důkazy o jeho přezkoušení, je důkazní nouzí žalovaného. Podle žalobce porušil žalovaný zásadu presumpce platnosti správního aktu. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. Cdo 1400/2004, v němž je obsažen právní názor ve věci důkazního břemene ohledně skutečnosti dávno minulé. Žalobce poukázal na to, že o tom, že mlýn byl a nadále je průběžně v provozu, byla předložena řada důkazů. Namítal dále, že žalovaný neprokázal, že nedošlo k přechodu vodohospodářského oprávnění následně jinak, např. rozhodnutím Ústřední správy vodního hospodářství po roce 1956, když tento mlýn byl trvale využíván národními podniky či družstvem. Žalovaný k tomu pouze uvedl, že není vyloučeno, že v té době národní podnik provozoval mlýn bez povolení. Podle názoru žalobce je rozhodnutí žalovaného v rozporu s ustanovením § 3 odst. 4 správního řádu, neboť ve výroku rozhodnutí se uvádí, že jde o správní delikt za porušení jiné povinnosti, konkrétně povinnosti dané ustanovením § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona a že skutek se stal v přesně nezjištěné době v únoru 2003. V této souvislosti žalobce poukázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 10. 2004, č. j. 6 A 126/2002 – 27, a ze dne 28. 7. 2005, č. j. 4 As 42/2004 – 87, ohledně náležitosti vymezení skutku. Žalobce dále tvrdil, že ustanovení § 8 odst. 1 písm. a) bod 3 vodního zákona nestanoví žádnou povinnost, za jejíž nesplnění by mohl být sankcionován. Vodní zákon ve znění platném v rozhodné době, neznal žádnou povinnost, která by se vázala k nakládání s povrchovými vodami, a kterou by mohl žalobce porušit. Mohlo by se jednat pouze o přestupek podle § 34 odst. 1 písm. b) zákona o přestupcích, avšak takové