5 As 27/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 27/2008- 179 - text č. j. 5 As 27/2008 - 179 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy Ph.D. v právní věci žalobce: Dr. Ing. Z. H., zast. JUDr. Jaroslavem Savkem, advokátem v Teplicích, Dlouhá 31/63, proti žalovanému: Úřad průmyslového vlastnictví, se sídlem Praha 6, A. Čermáka 2a, za účasti: Jan Becher – Karlovarská Becherovka, a. s., se sídlem Karlovy Vary, T. G. Masaryka 57, zast. JUDr. Karlem Čermákem, advokátem v Praze, Národní 32, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. 10. 2007, č. j. 5 Ca 222/2005 – 111, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovanému s e právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . III. Osoba zúčastněná na řízení a. s. Jan Becher – Karlovarská Becherovka n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Výše citovaným rozsudkem zamítl Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného ze dne 8. 7. 2005, č. j. O-52030, jímž byl zamítnut rozklad a potvrzeno rozhodnutí Úřadu průmyslového vlastnictví ze dne 31. 1. 2005 o zamítnutí návrhu na prohlášení prostorové ochranné známky č. 164730 ve znění „CARLSBAD BITTER“ za neplatnou. Proti rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas kasační stížnost podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., (dále s. ř. s.). V ní nejprve rozsáhle uvedl námitky proti postupu a rozhodnutí správního orgánu (pod body 1 - 10) a poté důvody nesouhlasu s rozhodnutím městského soudu. Tvrdil, že se městský soud nevypořádal se všemi námitkami uvedenými v žalobě, nebo je nesprávně právně posoudil. Především nesouhlasil se závěry městského soudu pokud jde o usnesení Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. D 572/97 ze dne 25. 2. 1998, podle kterého bylo potvrzeno, že na dědice zůstavitele, tj. také na stěžovatele, přešla veškerá práva k užívání obchodního jména k bylinnému likéru Johann Becher, Karlsbad, vignetě a lahvi. Podle stěžovatele se žalovaný musel zabývat tím, komu svědčí hmotné právo. V řízení, které předcházelo vydání rozhodnutí žalovaného nebyl poučen tak, aby pro neznalost právních předpisů neutrpěl újmu (neuvádí však konkrétně jaké poučení postrádal) a nebyla mu dána možnost vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí před vydáním rozhodnutí, což platí i pro řízení u správního orgánu prvního stupně, který nezjistil přesně a úplně skutkový stav. Správní orgán ho donutil zaplatit šestkrát poplatek 1000 Kč a vyhotovil šest rozhodnutí, což je šikanózní jednání. Zápis předmětné známky byl proveden v rozporu se zákonem č. 137/1995 Sb., zejména jeho § 19. Důvody neplatnosti rozhodnutí žalovaného spatřuje stěžovatel v ust. § 32 odst. 1, 3 zákona č. 441/2003 Sb., když shora uvedené ochranné známky byly zapsány v rozporu s ust. § 4 písm. 1) m), § 6, § 7 písm. a) zákona č. 441/2003 Sb. Stěžovatel popírá pravost a správnost smluv, tj. smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví uzavřené dne 12. 12. 1996 podle § 16 zákona č. 92/1991 Sb. a § 19 zákona č. 137/1995 Sb. a § 4 zákona č. 159/1973 Sb., jež byla uzavřena mezi n. p. Jan Becher, výroba lihovin a zapsaným vlastníkem a smlouvy o převodu podnikového know-how ze dne 10. 12. 1996, která byla uzavřena mezi s. p. Jan Becher, výroba likérů a zapsaným vlastníkem, (podle rozsudku NS ČR ze dne 17. 04. 1996, č. j.: 3 Cdon 1031/96, popře-li účastník pravost, resp. správnost soukromé listiny, pak platí, že účastníka, který tuto listinu předložil k důkazu, stíhá důkazní povinnost a břemeno důkazní, tento účastník tedy nese procesně nepříznivé následky toho, že se v řízení nepodaří prokázat pravost či správnost soukromé listiny). V řízení před správními orgány proto muselo být dokázáno, že zapsaný vlastník nabyl právo k ochranným známkám na základě bezvadného titulu, tedy že převodce ze smlouvy o převodu práv k průmyslovému vlastnictví ze dne 12. 12. 1996 byl skutečně nositelem práva, které převáděl. Dále také na základě jakého titulu svědčilo právo k ochranným známkám, obchodnímu jménu a označení původu podniku Jan Becher, výroba lihovin, národní podnik, Karlovy vary, který byl zapsán do obchodního rejstříku, respektive podnikového rejstříku, dne 21. 1. 1976. Na základě jakého titulu svědčilo právo k podnikovému know-how podniku Jan Becher, výroba lihovin, státní podnik, Karlovy Vary, který byl zapsán do obchodního rejstříku, respektive podnikového rejstříku, dne 30. 12. 1988. V podstatě muselo být podle stěžovatele dokazováno, kdo byl vlastně nositelem těchto práv od roku 1945 do roku 1976, respektive 1988, a od koho vlastně tato práva na tvrzené převodce a nabyvatele přešla. Zapsaný vlastník ochranných známek je nenabyl od podniku, který byl privatizován, to je od státního podniku, ale od národního podniku smlouvou podle § 16 zákona č. 91/1992 Sb., ačkoliv zákon č. 92/1991 Sb. se vztahoval toliko na státní podniky, nikoliv národní podniky, když národní podnik podle tohoto zákona privatizován nebyl. Smlouva ze dne 12. 12. 1996 byla uzavřena v rozporu se zákonem a je absolutně neplatná. Evidenční zápisy u správního orgánu byly provedeny v rozporu se zákonem. Správní orgány tento hmotněprávní titul řádně nezkoumaly, ačkoliv to byla jejich povinnost. Dokonce ho ani neměly k dispozici. Smlouva ze dne 12. 12. 1996 v originálu ani v ověřené kopii není ve správním spisu založena. Zapsaný vlastník zčásti nabýval práva k ochranným známkám již správním orgánem evidovaným, ale zčásti jen k podané přihlášce. V prosinci 1996 neměl převodce ještě některé ochranné známky ani zapsané pro sebe, ale již je převáděl, přičemž o nabývacím titulu práva hmotného smlouva neobsahuje žádné ustanovení. Od 1. 4. 1991 byl převod majetku ve vlastnictví státu omezen ustanovením § 45 zákona č. 92/1991 Sb., o velké privatizaci, bez výjimky udělené vládou ČR nemohl státní podnik převést na zapsaného majitele ani postupy výroby bylinného likéru, ani technologický postup získávání aromatických látek, když se nejedná ani o převod mezi dvěma státními podniky. Smlouvy ze dne 10. 12. 1996 i ze dne 12. 12. 1996 podepsal Ing. V. L., CSc. jako ředitel obou podniků. Jednalo se tedy o konflikt zájmů. Stěžovatel v této souvislosti odkazuje na rozhodnutí Vrchního soudu v Praze 3 Cmo 1446/94. Stěžovatel má v držení původní recepturu na výrobu likéru Becherovka. Důkazy, kterými lze tuto skutečnost dokázat jsou „Materiálový průzkum originálu listiny, Smlouva darovací vystavená JUDr. V.V., notářem v Domažlicích, a uzavřená mezi panem A. B. a pány L. K. a J. H. ze dne 1. března 1939“, který prokazuje pravost této smlouvy. Tato smlouva byla předložena stěžovatelem v dědickém řízení před Okresním soudem v Domažlicích při dodatečném projednání dědictví. Pravost této listiny prokazuje i znalecký posudek č. 14/97 ze dne 13. února 1997 a znalecký posudek RNDr. M. M. ze dne 27. 04. 1997. Všechny tyto důkazy pak dokazují, že došlo k darování původní receptury na výrobu likéru Becherovka darovací smlouvou ze dne 01. 03. 1939 předkům stěžovatele. Že zapsanému vlastníkovi nesvědčí právo k ochranným známkám, ani právo k zelené lahvi a není majitelem obchodního jména Johann Becher, stěžovatel vyvozuje nejen z výše uvedeného důvodu, ale i z rozhodnutí Okresního soudu v Domažlicích sp. zn. D 571/97 ze dne 24. 11. 1997, respektive sp. zn. D 572/97 ze dne 25. 2. 1998 a z osvědčení č. 230672, 230673, 230674, 201577, podle nichž na území Ruské federace je majitelem ochranných známek stěžovatel. Podle rozhodnutí soudu v Moskvě - Dorogomilovu ze dne 9. července 2002 (na rozhodnutí je uvedeno nesprávně 9. června 2002) a podle usnesení předsednictva Moskevského městského soudu ze dne 06. března 2003 bylo těmito soudy již rozhodnuto o uznání nároků k ochranným známkám ve smyslu čl. 53 Smlouvy mezi ČSSR a SSSR ze dne 16. května 1983 o právní pomoci a právních vztazích ve věcech občanských, rodinných a trestních vyhl. č. 95/1983 Sb. Podle § 63 a následující z. č. 97/1963 Sb., v platném znění, není k uznání cizích rozhodnutí v ostatních věcech, než která jsou jmenovitě uvedena v ust. § 65 a 67 cit. zákona, potřeba provádět žádné zvláštní řízení, a uznání se provede tím, že československý soud k němu přihlédne, jako by šlo o rozhodnutí československého orgánu (§ 65 cit. zákona R 26/1987). Soud dle stěžovatele posoudil nesprávně žalobní námitku o nedostatečném poučení a o nedání možnosti seznámit se k podkladům rozhodnutí a návrhu důkazů, když vytvořil novou tezi, že pokud jsou předloženy důkazy do spisu, ale správní orgán tyto důkaz nepoužije pro své rozhodnutí, pak se nejedná o podklad rozhodnutí a správní orgán nemusí dát účastníkovi řízení možnost podle § 33 odst. 2 správního řádu. Podle názoru městského soudu nelze podle stávající právní úpravy přezkoumávat legalizaci způsobu nabytí ochranné známky, když uzavřel, že rozpor s ust. § 19 z.