5 As 83/2008 — Nejvyšší správní soud

5 As 83/2008- 101 - text č. j. 5 As 83/2008 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. a JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. v právní věci žalobce: X., zastoupený JUDr. Ph.Dr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem Národní 25, Praha 1, proti žalovanému: Národní bezpečnostní úřad, se sídlem Na Popelce 2/16, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č. j. 9 Ca 173/2005 – 69, takto: Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 21. 11. 2007, č. j. 9 Ca 173/2005 – 69, s e r u š í a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Ředitel Národního bezpečnostního úřadu zamítl oznámením ze dne 5. 5. 2005, č. j. 904/2005-NBÚ/07-SO, stížnost žalobce proti oznámení ze dne 11. 3. 2005, č. j. 10924/2005-NBÚ/PFO-P, jímž žalovaný rozhodl o žádosti Ministerstva zahraničních věcí ze dne 30. 6. 2004 podané na základě § 35 odst. 1 zákona č. 148/1998 Sb., o ochraně utajovaných skutečností a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných skutečností“) tak, že se žalobci osvědčení pro styk s utajovanými skutečnostmi pro stupeň utajení „Tajné“ nevydává. Své rozhodnutí odůvodnil žalovaný tím, že žalobce uvedl v bezpečnostním dotazníku a při bezpečnostním pohovoru nepravdivé údaje ohledně své někdejší spolupráce se Zpravodajskou správou Generálního štábu ČSLA bývalé ČSSR (dále jen „Zpravodajská správa“) před rokem 1990. Žalovaný své skutkové závěry opřel o podklady vyžádané od Ministerstva obrany, Hlavního úřadu Vojenské zpravodajské služby, zejména o písemnou zprávu a archivní materiály, ze kterých dle žalovaného vyplynul závěr o vědomé spolupráci žalobce se Zpravodajskou správou. Vzhledem k tomu, že žalobce tuto skutečnost neuvedl v bezpečnostním dotazníku a popíral ji i při bezpečnostním pohovoru, byť byl na tyto skutečnosti přímo dotazován a byl v tomto ohledu v průběhu pohovoru zbaven povinnosti zachovávat mlčenlivost, dospěl žalovaný k závěru, že toto jednání žalobce může mít vliv na jeho důvěryhodnost a může vést i k jeho vydíratelnosti. Žalobce tedy dle závěru žalovaného nesplňuje podmínku bezpečnostní spolehlivosti, neboť u něj byla zjištěna bezpečnostní rizika podle § 23 odst. 2 písm. d) a e) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Ředitel Národního bezpečnostního úřadu ve shodě s předchozím rozhodnutím Národního bezpečnostního úřadu zjistil u stěžovatele bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností, tedy chování, které může mít vliv na jeho důvěryhodnost. Neshledal ovšem v jednání žalobce dostatek důvodů svědčících o existenci bezpečnostního rizika podle § 23 odst. 2 písm. e) zákona o ochraně utajovaných skutečností spočívajícího v jeho vydíratelnosti. Skutečnost, že stěžovateli nebylo umožněno nahlédnout do bezpečnostního spisu, zdůvodnil ředitel Národního bezpečnostního úřadu odkazem na § 44 odst. 3 zákona o ochraně utajovaných skutečností, podle něhož lze údaje obsažené v bezpečnostním spise využívat pouze pro plnění úkolů podle uvedeného zákona. Žalobce napadl rozhodnutí ředitele Národního bezpečnostního úřadu žalobou u Městského soudu v Praze, v níž namítal nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nedostatek důvodů a pro nesprávné posouzení skutkových okolností týkajících se jeho dřívějšího působení na zastupitelském úřadě ČSSR v Y. v letech x - x. Podle názoru žalobce došlo vydáním napadených rozhodnutí k porušení jeho základního práva na svobodnou volbu povolání dle čl. 26 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod. Žalobce dále namítl, že mu žalovaný neumožnil nahlédnout do listin, které vzal za podklad napadeného rozhodnutí, a nemohl se k nim ani vyjádřit. Městský soud v Praze žalobce a jeho právního zástupce dne 5. 10. 2005 poučil s odkazem na § 40a o. s. ř. o trestních následcích porušení tajnosti utajovaných skutečností (protokol č. j. 9 Ca 173/2005 - 35). Dne 14. 9. 2007 rozhodla předsedkyně senátu s odkazem na § 133 odst. 3 zákona č. 412/2005 Sb., o ochraně utajovaných informací a o bezpečnostní způsobilosti, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně utajovaných informací“) o oddělení částí správního spisu – příloh č. 2 a č. 4, a to z důvodu jejich označení za utajované písemnosti stupně utajení „Důvěrné“ a „Vyhrazené“ Národním bezpečnostním úřadem. Účastníci řízení byli zároveň poučeni, že do oddělených částí spisu účastník řízení, jeho zástupce a osoby zúčastněné na řízení nahlížet nemohou. Žalobce a jeho právní zástupce byli poté dne 5. 11. 2007 opětovně poučeni s s odkazem na § 40a o. s. ř. a nový zákon o ochraně utajovaných informací o nutnosti zachovávat mlčenlivost o utajovaných informacích. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 21. 11. 2007, č. j. 9 Ca 173/2005 - 69. Přiklonil se k závěru žalovaného, že žalobce uvedl v řízení o žádosti o vydání osvědčení nepravdivé informace. Shledal, že závěry žalovaného o spolupráci žalobce se Zpravodajskou správou mají oporu v podkladech řízení, na které žalovaný v souladu s § 36 odst. 8 zákona o ochraně utajovaných skutečností jen odkázal. Městský soud se ztotožnil i se závěrem žalovaného, že uvedení nepravdivých údajů je takovým chováním žalobce, které zakládá bezpečnostní riziko podle § 23 odst. 2 písm. d) zákona o ochraně utajovaných skutečností. Námitce žalobce, že neměl možnost se seznámit a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, městský soud nepřisvědčil a odkázal přitom na závěry Ústavního soudu (nález Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2003, sp. zn. II. ÚS 28/02), podle nichž je ochrana utajovaných skutečností natolik specifickou oblastí, že ani z ústavněprávního hlediska není možné garantovat všechna procesní práva v takové míře jako v jiných oblastech. Dále městský soud uvedl, že poté, co žalovaný označil skutečnosti obsažené ve výsledcích jeho šetření, rozhodl o oddělení částí spisu, k nimž se tyto informace váží, čímž znemožnil žalobci přístup k těmto částem spisu. Práva žalobce byla podle odůvodnění rozsudku dostatečně šetřena tím, že se žalobce mohl dostatečně vyjádřit k důvodům rozhodnutí žalovaného, tedy zejména k závěru o spolupráci žalobce se Zpravodajskou správou. Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uplatnil kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., neboť měl za to, že mu v řízení před správním orgánem bylo upřeno právo nahlédnout do spisu a vyjádřit se k podkladům rozhodnutí žalovaného o nevydání osvědčení. Podle stěžovatele tak došlo k takovému zásahu do jeho procesních práv, zejména ústavou zaručeného práva na spravedlivý proces, že to mohlo ovlivnit zákonnost rozhodnutí žalovaného, a pro tuto vytýkanou vadu měl městský soud toto rozhodnutí zrušit. Dále namítal, že k odstranění těchto nedostatků nedošlo ani v řízení před městským soudem, takže dosud nebyl seznámen s obsahem listin, na základě kterých dospěl žalovaný k závěru o jeho nedůvěryhodnosti. Stěžovatel tedy uplatnil rovněž kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. (byť toto ustanovení výslovně nezmiňoval), neboť namítal takovou vadu řízení před městským soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Stěžovatel dále uplatnil i kasační důvod podle § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. namítal nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky městským soudem v předcházejícím řízení, neboť při úvahách o přiměřenosti zásahu do stěžovatelova práva na spravedlivý proces dospěl soud k nesprávnému závěru, že veřejný zájem na ochraně bezpečnostních zájmů ČR převáží nad zájmem ochrany procesních práv stěžovatele. Na základě výše uvedeného stěžovatel navrhuje rozsudek městského soudu v celém rozsahu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že žalovaný postupoval v souladu se zákonem, když neumožnil stěžovateli seznámit se s podklady svého rozhodnutí a pouze na ně v odůvodnění svého rozhodnutí v souladu s § 36 odst. 8 zákona o ochraně utajovaných skutečností odkázal. Žalovaný nebyl s ohledem na § 44 odst. 3 a § 36 odst. 8 zákona o ochraně utajovaných skutečností oprávněn umožnit stěžovateli seznámit se s podklady rozhodnutí obsahujícími utajované skutečnosti; tento zákon neobsahoval procesní ustanovení, které by žalovanému takový postup umožnilo. Žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl. Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů od doručení napadeného rozsudku (§ 106 odst. 2 s. ř. s.), je podána osobou oprávněnou, neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadený rozsudek vzešel (§ 102 s. ř. s.), a je zastoupen advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud následně přezkoumal napadené rozhodnutí městského soudu v rozsahu vymezeném v § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s. a s