8 Afs 62/2007 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 62/2007- 90 - text 8 Afs 62/2007 - 97 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Příhody a soudců JUDr. Michala Mazance a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: Měšťanský pivovar v Poličce, a. s., se sídlem Pivovarská 151, Polička, zastoupeného Mgr. Richardem Němcem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 2186/15, Praha 5, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, Horova 17, Hradec Králové, v řízení o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 1. 2006, čj. 3996/120/2005 a čj. 3997/120/2005, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 5. 2007, čj. 31 Ca 50/2006  50, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 4 800 Kč k rukám právního zástupce žalobce, advokáta Mgr. Richarda Němce, ve lhůtě 15 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2006, čj. 3997/120/2005 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému Finančním úřadem ve Svitavách (správce daně) dne 9. 5. 2005, čj. 37509/05/263912/7331, kterým žalobci byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 ve výši 1 587 950 Kč. Žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 1. 2006, čj. 3996/120/2005 zamítl odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru vydanému správcem daně dne 9. 5. 2005, čj. 37516/05/263912/7331, kterým žalobci byla dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000 ve výši 1 621 300 Kč. Žalovaný přisvědčil postupu správce daně, který na základě provedené daňové kontrole na daň z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 1999 a 2000 neuznal v daňových nákladech odpisy ze souboru movitých a nemovitých věcí ve smyslu § 28 odst. 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v tehdy platném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“), neboť nebyla splněna podmínka existence souboru movitých a nemovitých věcí, poněvadž daný soubor ve skutečnosti obsahoval toliko věci movité. Nemovitosti uvedené pod položkou č. 1 - 6 (sklad olejů a kyselin, zadní rampa, přístřešek k sociálnímu zařízení kotelny, stožárová trafostanice, zpevněná plocha z betonových panelů a opěrná stěna u zadní rampy) Přílohy č. 1 ke Smlouvě na pronájem souboru movitých a nemovitých věcí ze dne 1. 10. 1995, nemohly být součástí pronajatého souboru, jelikož nezůstaly ve vlastnictví oprávněných osob, ale byly vloženy s pivovarem čp. 151 jako součást spoluvlastnických vkladů do základního jmění žalobce. Proto se nemohly stát předmětem nájmu. Proti výše uvedeným rozhodnutím podal žalobce dvě žaloby v podstatě shodného obsahu u Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), který je spojil ke společnému projednání a rozhodnutí pod spisovou značku 31 Ca 50/2006. Následně svým rozsudkem ze dne 22. 5. 2007, čj. 31 Ca 50/2006  50 rozhodnutí žalovaného zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení s odůvodněním, že pro posouzení sporné věci bylo zásadní to, zda na základě dohody o vydání věci ze dne 3. 2. 1994 bylo ze strany povinné osoby vydáno oprávněným osobám rovněž příslušenství budovy čp. 151 postavené na stavební parcele č. 836 v k. ú. Polička. Od zodpovězení této otázky se odvíjí i posouzení dalších skutečností, např. to, zda věci tvořící toto příslušenství byly vzápětí vloženy do základního jmění žalobce, zda mohly být předmětem další dohody o vydání věci ze dne 30. 9. 1995 a zda mohly tvořit obsah pronajatého souboru movitých a nemovitých věcí. Krajský soud při své argumentaci vyšel z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 2772/2000. Dohodou o vydání věci ze dne 3. 2. 1994 podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích (dále jen zákon „o mimosoudních rehabilitacích“) byly vydány majetkové podíly „stavební parcely č. 836 s pivovarem čp. 151“, přičemž o příslušenství této stavby není ve smlouvě zmínky. Krajský soud shrnul, že žalovaný nesprávně posoudil právní osud příslušenství věci hlavní, a proto jeho rozhodnutí zrušil a současně jej zavázal, aby se ve svém následném rozhodnutí zabýval otázkou, zda sporné věci jsou věcmi nemovitými a zda tvoří příslušenství nebo součást věci hlavní. Žalovaný (stěžovatel) brojil proti rozsudku krajského soudu včasnou kasační stížností, v níž se dovolal stížního důvodu podle § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Touto právní otázkou je posouzení oprávněnosti uplatnění odpisů z pronajatého majetku dle § 28 odst. 2 zákona o daních z příjmů. Stěžovatel je přesvědčen, že nemovitosti vedené pod položkou 1 – 6 přílohy k nájemní smlouvě ze dne 1. 10. 1995 nemohly být předmětem nájmu, neboť byly již před tímto datem vloženy jako nepeněžitý vklad do základního jmění žalobce. Právní posouzení krajského soudu považuje za nesprávné z důvodu, že na souzený případ nesprávně aplikoval obecnou právní větu z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 2772/2000 a nepřihlédl a ani se nezabýval skutečnostmi a okolnostmi konkrétního případu. Uvedené rozhodnutí nelze na danou věc vztáhnout, jelikož aplikovaný zákon o mimosoudních rehabilitacích je zákonem speciálním, který má přednost před úpravou obecnou. Za věc v restitučním smyslu je nutno považovat objekt jako celek, jelikož tak byl i znárodněn. Není proto rozhodující, zda budou předmětné nemovitosti posouzeny jako součást nebo příslušenství k věci hlavní. V okamžiku pronájmu nebyly věci vedené pod položkou č. 1 až 6 Přílohy k nájemní smlouvě ze dne 1. 10. 1995 ve vlastnictví oprávněných osob a ty je proto nemohly pronajímat. Je v rozporu s textem dohody ze 30. 9. 1995, že tyto věci byly vydány až touto dohodou. Dále stěžovatel uplatnil kasační důvod dle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož se krajský soud vůbec nezabýval tím, co stěžovatel uvedl ve svém stanovisku k jednotlivým žalobním námitkám. Tvrzení žalobce, že sporné nemovitosti byly vydány až dohodou ze dne 30. 9. 1995, nemá oporu v textu této dohody. Krajský soud žalovaného zavázal k vyhodnocení, které věci přešly do vlastnictví oprávněných osob dohodu ze dne 3. 2. 1994 a které dohodou ze dne 30. 9. 1995. Tento požadavek je však pro stěžovatele neřešitelný, neboť nemůže vykládat vůli vyjádřenou v předmětných dohodách a protokolu ze dne 31. 8. 1995. Krajský soud tyto stěžejní důkazní prostředky v rozsudku nevyhodnotil a pouze se teoreticky zabýval otázkou součásti věci a příslušenstvím, aniž by řešil skutkový stav. Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti zpochybnil její důvodnost. Otázkou oprávněnosti uplatnění odpisů z pronajatého majetku se mohl zabývat toliko správní orgán, nikoli správní soud, který by tak nepřípustným způsobem zasáhl do řízení před správním orgánem. Neobstojí ani námitka, že se soud nezabýval skutkovým stavem a místo toho řešil pro věc nevýznamnou teoretickou právní otázku. Správní orgán totiž zjistil skutkový stav naprosto nedostatečně, a to právě v souvislosti s přechodem vlastnického práva k součástem a příslušenstvím věcí. V důsledku toho učinil nesprávný právní závěr o oprávněnosti či neoprávněnosti uplatnění odpisů. Krajský soud ve skutečnosti obecnou právní větu z judikatury Nejvyššího soudu na projednávaný příklad neaplikoval, ale pouze vymezil mantinely, v jejichž mezích je potřeba odpovídat na otázky skutkové, a to především za pomoci odborného vyjádření či soudního znalce. Až po řádně provedeném správním řízení a po zjištění úplného stavu věci bude možno zodpovědět otázku přechodu vlastnického práva. Žalobce dále uvedl, že stěžovatel se nemůže dovolávat vady řízení podle § 103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., jelikož právě on potvrdil rozhodnutí správního orgánu prvého stupně. Po přezkoumání napadeného rozsudku dospěl Nejvyšší správní soud, vázán rozsahem i důvody kasační stížnosti podle § 109 odst. 2 a odst. 3 s. ř. s., k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Z předloženého spisového materiálu Nejvyšší správní soud zjistil, že Okresní soud ve Svitavách rozsudkem ze dne 25. 2. 1993, čj. 5 C 287/92 rozhodl ve prospěch oprávněných osob o vydání, mimo jiné, stavební parcely č. 836 s pivovarem čp. 151, v katastrálním území Polička. Současně určil povinné osobě Pivovary Hradec Králové, státní podnik, uzavřít dohodu o vydání věci. V rozsudku soudu o oddělení součástí a příslušenství věcí od věci hlavní není pojednáno. Dohoda o vydání věci byla sepsána dne 3. 2. 1994 a bylo v ní toliko stanoveno, že povinná osoba vydává mimo jiné stavební parcelu č. 836 s pivovarem čp. 151 včetně všech práv a povinností. Touto dohodou došlo k převodu celkem 77/112 spoluvlastnických podílů, přičemž 35/112 nemovitého majetku nebylo vydáno. Vlastnické právo k vydávaným nemovitostem přešlo na oprávněné osoby dnem právních účinků vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí, tj. dnem 16. 6. 1994. Protoko