9 As 67/2008 — Nejvyšší správní soud

9 As 67/2008- 68 - text 9 As 67/2008 - 68 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobkyně: Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu, se sídlem Bouzov 8, zastoupené Mgr. Pavlem Batěkem, advokátem se sídlem Sokolovská 394/17, Praha 8, proti žalovaným: 1) Národní památkový ústav, se sídlem Valdštejnské nám. 3, Praha 1, a 2) Ministerstvo kultury, se sídlem Maltézské náměstí 1, Praha 1, proti fiktivním rozhodnutím žalovaných, ve věci poskytnutí informací, o kasační stížnosti žalobkyně podané proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 Ca 119/2006 - 31, t a k t o : Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2008, č. j. 8 Ca 119/2006 – 31, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla Odborová organizace pracovníků správ památkových objektů při Národním památkovém ústavu (dále jen „stěžovatelka“) v záhlaví označené usnesení Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla odmítnuta její žaloba na ochranu proti neposkytnutí informací podle zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění účinném pro posuzovanou věc, tj. do 22. 3. 2006. Napadeným usnesením městský soud žalobu stěžovatelky odmítl, když v odůvodnění uvedl, že v rozhodnutí zdejšího soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 29/2007  71, ve znění opravného usnesení ze dne 20. 9. 2007, dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že Ministerstvo kultury je nejen nadřízeno Národnímu památkovému ústavu, jak o tomto vztahu hovoří ustanovení § 25 odst. 2 zákona o státní památkové péči, ale je tomu tak i ve smyslu § 16 odst. 2 zákona č. 106/1999 Sb., neboť je výslovně (byť a contrario) určeno subjektem nadřízeným a žádný zvláštní zákon nestanoví jinak. Z citovaných právních norem nelze také nijak dovodit nějaká omezení v oblasti subordinačních vztahů. Městský soud dále uvedl, že z předloženého spisového materiálu a z vyjádření žalovaných zjistil, že odvolání stěžovatelky nebylo nadřízenému orgánu k rozhodnutí vůbec postoupeno. Uzavřel proto, že vzhledem k této skutečnosti nemohlo ani dojít k vydání fiktivního rozhodnutí a městskému soudu tedy nezbylo, než žalobu jako předčasnou ve smyslu ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), odmítnout. Stěžovatelka v kasační stížnosti uvedla, že v souladu s platnou právní úpravou podala odvolání, čímž vyčerpala všechny možné prostředky k nápravě, které jí zákon ukládá před podáním správní žaloby, a je bez právního významu, zda povinný subjekt předmětné odvolání předložil či nepředložil k rozhodnutí Ministerstvu kultury. Takové pochybení nemůže jít k tíži účastníka a ustanovení § 46 odst. 1 písm. b) s. ř. s. nemůže být aplikováno. Fikce vydání rozhodnutí o zamítnutí žádosti o informaci nastává ze zákona marným uplynutím lhůty pro rozhodnutí a není povinností účastníka řízení zkoumat, zda správní orgány postupují, jak jim ukládá zákon. Městský soud si navíc vůbec neujasnil, jaký procesní předpis dopadá na předmětné řízení - zda zákon o svobodném přístupu k informacím před novelou provedenou zákonem č. 61/2006 Sb., nebo již zákon novelizovaný. Postup městského soudu považuje stěžovatelka za flagrantní porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces rovnající se odepření spravedlnosti a je jím popírána sama podstata existence správního soudnictví coby specifického procesního druhu sloužícího k ochraně veřejných subjektivních práv, do nichž bylo zasaženo nezákonným rozhodnutím orgánu moci výkonné. Vadný postup správních orgánů nemůže těmto orgánům poskytovat neodůvodněnou výhodu. Žalované správní orgány se ke kasační stížnosti nevyjádřily. Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval, že kasační stížnost byla podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§ 105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost je zčásti důvodná. Ze spisového materiálu ověřil kasační soud následující, pro věc rozhodné skutečnosti. Žádostí ze dne 9. 2. 2006 se stěžovatelka písemně obrátila na Národní památkový ústav (dále také „NPÚ“) jako povinný subjekt ve smyslu § 2 zákona o svobodném přístupu k informacím, s tím, aby jí poskytl informace související s ustanovením § 18 zákoníku práce. Žádost obsahovala zejména dotazy týkající se toho, kolik „systemizovaných míst“ má NPÚ k 1. 2. 2006, kolik jich bylo na ústředním pracovišti NPÚ, kolik z míst je míst vedoucích, s jejichž výkonem je spojeno pobírání příplatků za vedení, jaký podíl v procentech z celkového objemu prostředků na platy k 31. 12. 2005 činily příplatky za vedení, kolik volných pracovních míst měl NPÚ k 27. 1. 2006, zda od tohoto data vznikla nějaká nová pracovní místa, která z míst byla nabídnuta ve smyslu ustanovení § 65 odst. 3 zákoníku práce odvolaným zaměstnancům, kolik je k dnešnímu dni zaměstnanců, kterým zaměstnavatel nepřiděluje práci podle § 130 zákoníku práce, a jaká je předpokládaná výše prostředků na náhrady platů pro tyto zaměstnance, jakou práci konají zaměstnanci zařazení na pracovní pozici průvodce. Celkem se jednalo o 11 konkrétně formulovaných otázek. Na žádost stěžovatelky reagoval Národní památkový ústav přípisem ze dne 20. 2. 2006, sp. zn. 1255/2006, kterým stěžovatelce sdělil, že její žádost je zmatečná a nejasná, neboť její dotazy se jí vymezených zákonných ustanovení (§ 18 zákoníku práce) dotýkají jen okrajově. Ve svém přípisu NPÚ uvedl, že nevede žádná „systemizovaná místa“, ale má rozpis schváleného rozpočtu na rok 2006, ve kterém zřizovatel určuje limit přepočteného počtu zaměstnanců, z toho např. pro ústřední pracoviště 138 zaměstnanců. Protože i další dotazy stěžovatelky souvisí s nejasným termínem „systemizované místo“, není možno na dané otázky odpovědět. Změny v organizační struktuře ústavu, které vyvolává Hlavní organizační řád, nejsou promítnuty do organizačních řádů územních odborných pracovišť, a proto není možno odpovědět ani další dotazy. Přípis by vypraven dne 21. 2. 2006. V daném postupu stěžovatelka shledala skryté odmítnutí poskytnutí informace a po marném uplynutí patnáctidenní lhůty pro její poskytnutí měla za to, že došlo k fikci negativního rozhodnutí podle § 15 odst. 4 zákona o svobodném přístupu k informacím. Proti tomuto fiktivnímu negativnímu rozhodnutí stěžovatelka podala k Národnímu památkovému ústavu odvolání ze dne 7. 3. 2006, ve kterém žádala o zrušení fiktivního rozhodnutí o poskytnutí informace a vyhovění své žádosti. Zdůraznila, že její žádost byla naprosto jednoznačná, považoval-li však žalovaný tuto žádost za nesrozumitelnou, byl povinen ji zákonem stanoveným způsobem vyzvat k doplnění žádosti, což neučinil. Po marném uplynutí lhůty pro rozhodnutí o odvolání se dle stěžovatelky uplatnila fikce negativního rozhodnutí o odvolání ve smyslu § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím, proti kterému stěžovatelka podala žalobu ze dne 30. 4. 2006. Jako pasivně legitimované přitom v žalobě označila alternativně jednak Národní památkový ústav, jednak Ministerstvo kultury, neboť v daném případě nebylo postaveno najisto, kdo měl o jejím odvolání rozhodnout. Městský soud žalobu jako předčasnou odmítl. Při posouzení napadeného usnesení vycházel zdejší soud ze zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, účinného do 22. 3. 2006 (dále jen „zákon o svobodném přístupu k informacím“), neboť dle přechodných ustanovení zákona č. 61/2006 Sb., kterým byl s účinností od 23. 3. 2006 novelizován zákon o svobodném přístupu k informacím, se pro vyřízení žádostí, které povinný subjekt obdržel přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, použijí dosavadní právní předpisy. Podle § 15 odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím platí, že nevyhovíli povinný subjekt žádosti, byť i jen zčásti, vydá o tom ve lhůtě pro vyřízení žádosti rozhodnutí. Podle odst. 4 citovaného zákona jestliže orgán ve lhůtě pro vyřízení žádosti neposkytl informace či nevydal rozhodnutí podle odst. 1 citovaného ustanovení, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým informace odepřel. Proti tomuto rozhodnutí lze podat odvolání do patnácti dnů ode dne, kdy uplynula lhůta pro vyřízení žádosti. Podle § 16 odst. 3 zákona o svobodném přístupu k informacím rozhodne odvolací orgán o odvolání do 15-ti dnů od předložení odvolání povinným subjektem. Jestliže v uvedené lhůtě o odvolání nerozhodl, má se za to, že vydal rozhodnutí, kterým odvolání zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil; za den doručení tohoto rozhodnutí se