1 As 34/2010 — Nejvyšší správní soud

1 As 34/2010- 73 - text  1 As 34/2010  87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Zdeňka Kühna v právní věci žalobce: P. L., zast. Mgr. Martinem Zikmundem, advokátem se sídlem Perlová 14, Plzeň, proti žalovanému: Magistrát města Plzně, se sídlem nám. Republiky 1, Plzeň, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 9. 6. 2009, sp. zn. OSČ/569/09, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 26. 1. 2010, čj. 17 Ca 25/2009 - 32, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalovaný n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovaný j e p o v i n e n zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti ve výši 2880 Kč, a to do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám Mgr. Martina Zikmunda, advokáta. O d ů v o d n ě n í : I. Vymezení věci [1] Žalobce se jako revizor Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. (dále též „PMDP“) dostal dne 4. 5. 2009 do konfliktu s pasažérem trolejbusu, který se neprokázal platnou jízdenkou. Právní dopady této potyčky pro oblast přestupkového práva představují klíčovou otázku tohoto rozsudku. [2] Fakta případu, která nejsou přinejmenším v této obecné rovině mezi stranami sporná, jsou následující. Dne 10. 2. 2009 byla prováděna v trolejbusu linky č. 16 kontrola jízdenek dvěma zaměstnanci PMDP, a to žalobcem a jeho kolegou L. N. Mezi kontrolovanými cestujícími byl i J. K. Ten odmítl předložit jízdenku, kterou držel v ruce, a chtěl vystoupit. Žalobce pojal podezření, že jízdenka je neoznačená a že se jedná o „černého pasažéra“, tedy cestujícího bez platné jízdenky. Z tohoto se následně vyvinul fyzický konflikt mezi žalobcem a J. K. Žalobce natlačil J. K. na plot. Žalobce i J. K. zůstali v této pozici až do příjezdu policejní hlídky, která všechny zúčastněné legitimovala. [3] Rozhodnutím Komise k projednávání přestupků Statutárního města Plzeň, městského obvodu Plzeň 3 (dále též „správní orgán I. stupně“), ze dne 4. 5. 2009, čj. RP 101/09, byl žalobce shledán vinným ze spáchání přestupku proti občanskému soužití podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Podle skutkové věty rozhodnutí se přestupku měl dopustit tím, že dne 10. 2. 2009 po 10:45 hod. v Plzni, v ulici U Prazdroje u zastávky MHD Gambrinus, natlačil J. K. na plot, čímž mu způsobil pohmoždění hrudní a bederní páteře. Za tento přestupek byla žalobci uložena pokuta ve výši 100 Kč a povinnost uhradit náklady řízení v částce 1000 Kč. Toto rozhodnutí bylo odůvodněno tím, že žalobce jako obviněný z přestupku se k jeho spáchání doznal. Jeho „závadové jednání“ bylo též prokázáno důkazy, které jsou ve spise, zejména pak výpověďmi svědků (L. N. a J. K.). Všechny důkazy jsou ve vzájemném souladu a komise neměla žádné pochyby. Co se výpovědí svědků týče, všichni, včetně žalobce, odkázali na vysvětlení podané na Policii ČR, obvodním oddělení Plzeň-střed, která byla přečtena, všichni s ní vyslovili souhlas a dokument vlastnoručně podepsali. [4] Dne 9. 6. 2009 vydal Magistrát města Plzně, odbor správních činností (dále jen „žalovaný“) rozhodnutí sp. zn. OSČ/569/09, v němž zamítl odvolání žalobce a v plném rozsahu potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně. Ve své argumentaci se plně ztotožnil se stanoviskem komise k odvolání žalobce. II. Rozhodnutí Krajského soudu v Plzni [5] Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce žalobu ke Krajskému soudu v Plzni. Krajský soud žalobě vyhověl, obě rozhodnutí zrušil a vrátil je k dalšímu řízení. [6] Podle krajského soudu z protokolu o ústním jednání lze vyčíst, že oba svědci, K. i N., podali na Policii ČR v období od 13. 2. do 19. 2. 2009 svá vysvětlení. U ústního jednání před správním orgánem I. stupně pak vypovídali tak, že odkázali na tato svá vysvětlení, která byla přečtena, a oni pak s „výpovědí“ udělili souhlas. Svědek K. se ještě vyjádřil k úhradě pokuty, svému zdravotnímu stavu a k tomu, proč řádně nepředložil jízdenku. Svědek N. nedodal nic. Podobným způsobem vypovídal i žalobce. Bylo lze tedy jednoznačně uzavřít, že uznání žalobce vinným je opřeno toliko o podaná vysvětlení svědků a žalobce. Vysvětlení na Policii však nelze použít jako svědeckou výpověď ve smyslu § 55 správního řádu, a to ani jeho přečtením při projednáváním přestupku. Ve formálním i materiálním slova smyslu je možno za výpověď považovat pouze to, co svědci uvedli nad rámec odkazu na podaná vysvětlení. Vylíčení skutkového děje tak nemá oporu v provedených důkazech, neboť dva úřední záznamy příslušníků Policie skutkový děj nepopisují a lékařská zpráva hodnotí pouze následky konfliktu. [7] Krajský soud souhlasil i s druhým žalobním bodem tak, jak jej formuloval žalobce. Správní orgány vskutku nevzaly v potaz příčinu incidentu, a to přepravní kontrolu prováděnou žalobcem na poškozeném K., který se jí odmítal podrobit. Krajský soud s žalovaným souhlasil potud, že žalovanému nepříslušelo hodnotit či rozhodovat o tom, zda měl cestující správně označenou jízdenku, či zda disponoval jiným platným dokladem při použití trolejbusu. S žalovaným však nelze souhlasit v tom, zda mu příslušelo či nepříslušelo rozhodovat o tom, jestli byl svědek K. ochoten platný cestovní doklad předložit. Krajský soud měl za to, že postavení žalobce jako revizora PMDP, plnění pracovních povinností ve spojení s jednáním cestujícího K. má v dané věci klíčový význam pro posouzení celého skutkového děje. V tomto odkázal na ustanovení § 18a zákona č. 111/1994 Sb., o silniční dopravě, který upravuje vztahy mezi cestujícím a dopravcem veřejné linkové dopravy, za kterou je považována i městská hromadná doprava (§ 2 odst. 6). Krajský soud vyšel rovněž z nálezu sp. zn. Pl. ÚS 33/2000. Správní orgán prvního stupně ani žalovaný skutkový děj ze zorného úhlu vztahu mezi dopravním podnikem a cestujícím vůbec neposuzovali, ačkoli se toho žalobce domáhal a ačkoli bez tohoto pohledu nebylo lze podle mínění krajského soudu učinit závěr o žalobcově vině. To platí tím spíše, že zákonodárce žalobci pro řádný výkon jemu svěřených úkolů vytváří určité podmínky, resp. mu poskytuje jistý druh ochrany v podobě výše citovaného § 18a odst. 4 zákona o silniční dopravě. To nutně neznamená, že by se žalobce nedopustil přestupku podle § 49 odst. 1 písm. c) zákona o přestupcích. I v případě, že se žalobce přestupku vskutku dopustil, bude namístě promítnout postavení žalobce při incidentu i do výrokové věty (např. pro možnost posouzení recidivy) a do právního hodnocení. Stávající právní názor správních orgánů v obou stupních byl ke dni vydání rozhodnutí minimálně předčasný a právní posouzení vadné. [8] K poslednímu žalobnímu bodu (neprovedení výslechu řidiče trolejbusu) uvádí krajský soud jen tolik, že pro shora konstatované zásadní vady řízení nelze k této otázce přijmout jednoznačný závěr. Nicméně krajský soud považoval za nezbytné reagovat na právní názor žalovaného, zejména na jeho argumentaci § 82 odst. 4 správního řádu. Krajský soud zde odkázal na rozsudek NSS ze dne 22. 1. 2009, čj. 1 As 96/2008-115, podle něhož § 82 odst. 4 správního řádu na řízení o přestupku nedopadá a správní orgán proto nemůže odmítnout důkazní návrh s poukazem na to, že nebyl vznesen již v řízení v první stupni. Důkaz provedení výslechu svědka řidiče trolejbusu by měl správní orgán provést, pokud by mohl vést k objasnění věci. Procesní ekonomie je jistě neopomenutelným, nikoli však nadřazeným hlediskem při posuzování rozsahu dokazování. [9] Krajský soud proto shledal žalobu důvodnou; zrušil obě rozhodnutí správních orgánů a věc vrátil k dalšímu řízení. III. Stručné shrnutí základních argumentů uvedených v kasační stížnosti [10] Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) podal včas kasační stížnost. V ní uvádí, že nesouhlasí s prezentovaným názorem soudu, neboť nemá oporu v platném právu. Stěžovatel nenašel žádné ustanovení právního předpisu, které by podporovalo názor soudu. Soud také žádné konkrétní ustanovení zákona v rozsudku neužil. Dále stěžovatel vidí pochybení krajského soudu v tom, že zrušil rozhodnutí „Statutárního města Plzně, Městského obvodu Plzeň 3“, což není správní orgán, žádné rozhodnutí nevydal a nemůže být tudíž žádné jeho rozhodnutí zrušeno. [11] V rozsudku též stěžovatel shledává nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. a dále nepřezkoumatelnost podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. [12] K žalobnímu bodu ohledně výpovědí jako nedostatečných důkazů uvádí, že souhlasí s názorem soudu pouze do té míry, že vysvětlení učiněná na Policii ČR nemohou být důkazním prostředkem. Je ale ustálenou praxí, kterou soudy nezpochybňují, že u výpovědi svědek odkáže na své vysvětlení, které je přečteno, a případně jej doplní. Do protokolu se zapíše jeho přečtení. Stěžovatel uvádí, že kdyby se vysvětlení do protokolu doslovně přepsalo, nemohl by soud jakýmkoli záznamem o podání vysvětlení operova