2 Afs 23/2010 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 23/2010- 127 - text 2 Afs 23/2010 - 132 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců Mgr. Radovana Havelce a JUDr. Vojtěcha Šimíčka v právní věci žalobce Ing. M. Š., právně zastoupeného Mgr. et Mgr. Václavem Sládkem, advokátem se sídlem Praha 5, Janáčkovo nábřeží 51/39, proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Plzni, se sídlem Plzeň, Hálkova 2790/14, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 16. 12. 2009, č. j. 57 Ca 39/2009 - 75, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. III. Žalovanému s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnost n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 14. 4. 2009, č.j. 3233/09-1100-400729, bylo dle ustanovení § 50 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“) zamítnuto odvolání žalobce proti platebnímu výměru na daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007 ze dne 14. 10. 2008, č. j. 48513/08/125970/1869. Tímto platebním výměrem Finanční úřad v Mariánských Lázních (správce daně) vyměřil žalobci, na základě provedeného vytýkacího řízení, daňovou povinnost ve výši 254 780 Kč. Proti rozhodnutí žalovaného podal žalobce ke Krajskému soudu v Plzni žalobu, kterou krajský soud zamítl jako nedůvodnou. Při rozhodování vycházel krajský soud z takto postaveného skutkového stavu: dne 30. 6. 2008 podal žalobce u správce daně daňové přiznání k dani z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, v němž uplatnil společné zdanění manželů. Správce daně zahájil výzvou ze dne 24. 7. 2008 č. j. 37830/08/125970/1869, ve smyslu ustanovení § 43 daňového řádu vytýkací řízení, neboť měl pochybnosti o tom, zda žalobce v daňovém přiznání uvedl mimo příjmy spadající pod ustanovení § 6 a § 9 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o daních z příjmů“), také všechny příjmy dle ustanovení § 10 zákona o daních z příjmů, neboť dle informací správce daně měly žalobci vzniknout tyto příjmy z více právních úkonů. K výzvě správce daně doložil žalobce pouze kupní smlouvy na nemovitosti v k. ú. Aš. Správce daně projednal dne 9. 10. 2008 se žalobcem zprávu o výsledku vytýkacího řízení a konstatoval, že na základě sdělení společnosti GRATO spol. s r. o., byl žalobci v roce 2007 uhrazen doplatek kupní ceny za prodej pozemků v k. ú. Velká Hleďsebe, v částce 752 000 Kč (z celkové kupní ceny v částce 5 008 000 Kč). Výdaje na pořízení nemovitostí činily 200 000 Kč, a proto podíl výdajů na příjmech za zdaňovací období roku 2007 v částce 752 000 Kč činil 30 032 Kč. Po zahrnutí příjmu a výdaje do příjmů a výdajů žalobce za zdaňovací období roku 2007 byla daň z příjmů vyčíslena částkou 254 780 Kč. Žalobce do protokolu o ústním jednání dne 9. 10. 2008 uvedl, že se zprávou nesouhlasí, neboť příjem z prodeje předmětných pozemků je osvobozen od daně z příjmů, ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. Následně správce daně žalobci doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2007, a to zcela v souladu se závěry zprávy o výsledku vytýkacího řízení. Proti platebnímu výměru podal žalobce odvolání, které bylo žalovaným zamítnuto. Pokud jde o právní hodnocení věci, krajský soud především dospěl k závěru, že příjem v částce 752 000 Kč, který žalobce obdržel jako doplatek kupní ceny z prodeje pozemků v k. ú. Velká Hleďsebe, je ostatním příjmem ve smyslu ustanovení § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů, neboť má původ v převodu jeho vlastních nemovitostí. Na rozdíl od žalobce neshledal nejasnosti ohledně výkladu ustanovení § 10 odst. 1 písm. b) a § 10 odst. 5 zákona o daních z příjmů. Žalobce pozemky nenabyl na základě darovací smlouvy nebo děděním; zdanitelný příjem mohl tedy ponížit pouze o výdaje, které na jejich pořízení vynaložil (tj. 200 000 Kč), a nikoli o výdaj ve výši ceny zjištěné pro účely daně dědické nebo darovací. Žalobce se mýlí, pokud se domnívá, že by dani z příjmů mělo být podrobeno již nabytí nemovitosti. Úplatný převod nebo přechod vlastnictví k nemovitosti je, ve smyslu příslušných ustanovení zákona č. 357/1992 Sb., o dani dědické, darovací a z převodu nemovitostí, ve znění pozdějších předpisů, předmětem daně z převodu nemovitostí. Naproti tomu předmětem daně z příjmů jsou příjmy z prodeje nemovitosti. Příjem z prodeje nemovitosti v částce 752 000 Kč měl žalobce teprve v roce 2007, a proto až v tomto období mohla být z takto přijaté částky vyměřena daň z příjmů. Tyto příjmy se reálně projevily v právní sféře žalobce v tomto zdaňovacím období, jak vyplývá například z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006, č. j. 2 Afs 42/2005 - 136. Žalobce taktéž nemohl tento příjem zahrnout pod příjem od daně osvobozený, ve smyslu ustanovení § 4 odst. 1 písm. g) zákona o daních z příjmů. K této problematice existuje rozsáhlá a nerozporná judikatura, zahrnující jak nálezy Ústavního soudu, tak i rozhodnutí Nejvyššího správního soudu (například rozsudek ze dne 27. 10. 2004, č. j. 5 Afs 29/2004 - 74). Žalobce nabyl pozemky na základě ustanovení § 11 odst. 2 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“), a to na základě postoupení pohledávky od osoby, která nárok na vydání pozemků nabyla od osoby dříve postižené, jíž měl být majetek vrácen. Žalobce sám takovou postiženou osobou ve smyslu zákona o půdě nebyl. Na případ žalobce tak nebylo možné aplikovat ani pokyn ministerstva financí D-108, kterým se stanoví postup pro účtování o postoupených pohledávkách podle § 33a zákona o půdě a o vydaných majetkových podílech podle § 13 zákona č. 42/1992 Sb. (o úpravě majetkových vztahů a vypořádání majetkových nároků v družstvech). Závěry plynoucí z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2007, sp. zn. 28 Cdo 436/2007 (jichž se žalobce dovolával) na nyní projednávaný případ nedopadají, neboť se jedná o skutkově odlišný případ. Žalobcem navrhované důkazy krajský soud neprovedl, neboť mezi účastníky řízení nebylo sporu o skutkových otázkách; k posouzení důvodnosti žaloby nebylo potřeba provedení důkazu  svědecké výpovědi. Rozsudek krajského soudu napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností opírající se o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“). Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Kasační stížnost není důvodná Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu podané kasační stížnosti (§ 109 odst. 2, věta před středníkem s. ř. s.) a z důvodů v ních uvedených (§ 109 odst. 3, věta před středníkem s. ř. s.). Ve věci přitom rozhodl bez nařízení jednání za podmínek vyplývajících z ustanovení § 109 odst. 1, věty první s. ř. s. Předně je nutno poznamenat, že obsah kasační stížnosti je fakticky pouhým přepisem správní žaloby, pouze část označená jako IV. (tvrzený rozpor v judikatuře, námitka retroaktivního výkladu zákona) byla vložena do textu nově. Stěžovatel tak neuvádí, v čem spatřuje důvody pro podání kasační stížnosti, tedy co vytýká rozsudku krajského soudu. Kasační stížnost musí nutně vždy polemizovat s právními názory, na nichž je vystavěno napadené rozhodnutí krajského soudu; v opačném případě by musela být jako nepřípustná odmítnuta, pro absenci kasačních důvodů (§ 104 odst. 4 s. ř. s.). K těmto případům se zdejší soud v minulosti již opakovaně vyjádřil; zmínit lze například rozsudek ze dne 8. 1. 2004, č. j. 2 Afs 7/2003-50 (publikovaný pod č. 161/2004 Sb. NSS), dle kterého „[p]okud jsou ze znění kasační stížnosti její důvody seznatelné a odpovídají zákonným kasačním důvodům (§ 103 odst. 1 s. ř. s.), není rozhodující, že stěžovatel sám své důvody nepodřadil k jednotlivým zákonným ustanovením či tak učinil nepřesně. Je-li v kasační stížnosti uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho je stěžovatel dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení jistě musí vycházet z důvodů napadeného rozsudku; hodnotí-li stěžovatel v takovém případě důvody rozsudku, neznamená to, že se jedná o kasační stížnost nepřípustnou podle § 104 odst. 2 s. ř. s.“ (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz). Při striktním výkladu zákona by tak bylo možné (s výhradou části IV.) kasační stížnost odmítnout. Takový postup by však Nejvyšší správní soud považoval za příliš formalistický a vedoucí fakticky k odepření spravedlnosti. Argumentace stěžovatele, jakkoli směřuje fakticky toliko proti rozhodnutí žalovaného, tedy bude konfrontována s právními závěry krajského soudu s tím, že rozsah přezkumu kasačním soudem bude omezen na dostatečnost vypořádání jednotlivých žalobních námitek. Pro srozumitelnost skutkového zákla