2 Afs 89/2009 — Nejvyšší správní soud

2 Afs 89/2009- 125 - text 2 Afs 89/2009 - 125 Spis 2 Afs 89/2009 byl spojen se spisem číslo 2 Afs 87/2009 a pod touto spisovou značkou bylo rozhodnuto takto: 2 Afs 87/2009 - 131 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miluše Doškové a soudců JUDr. Vojtěcha Šimíčka a Mgr. Radovana Havelce v právních věcech žalobce: Ing. F. H., zast. Mgr. Jakubem Lichnovským, advokátem se sídlem v Praze, Jáchymova 2, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutím žalovaného ze dne 3. 12. 2008, č. j. 6913/08-1100, č. j. 7040/08-1100 a č. j. 7048/08-1100, v řízeních o kasačních stížnostech žalobce proti usnesením Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 15. 7. 2009, č. j. 10 Ca 30/2009 - 92, č. j. 10 Ca 31/2009 - 87 a č. j. 10 Ca 32/2009 - 88, t a k t o : I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 2 Afs 87/2009, 2 Afs 88/2009 a 2 Afs 89/2009 s e s p o j u j í ke společnému projednání a nadále budou vedeny pod sp. zn. 2 Afs 87/2009. II. Kasační stížnosti s e z a m í t a j í . III. Žalovanému s e n e p ř i z n á v á právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech. Odůvodnění: Kasačními stížnostmi podanými v zákonné lhůtě se žalobce jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedených usnesení krajského soudu, kterými byly odmítnuty jeho žaloby proti výše specifikovaným rozhodnutím žalovaného, jimiž byla změněna rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 20. 12. 2007, č. 1070000898, č. j. 281039/07/077910/1203, č. 1070000899, č. j. 281062/07/077910/1203, č. 1070000900, č. j. 281067/07/077910/1203. Těmito rozhodnutími byla stěžovateli dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob za rok 2002 ve výši 789 974 Kč, za rok 2003 ve výši 1 043 692 Kč a za rok 2004 ve výši 1 104 316 Kč; po změně provedené žalobami napadenými rozhodnutími činila vyměřená daň 757 590 Kč za rok 2002, 975 532 Kč za rok 2003 a 1 053 340 Kč za rok 2004. Usnesení krajského soudu vycházela z toho, že napadená rozhodnutí žalovaného byla doručena fikcí podle § 17 odst. 5 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „daňový řád“), dne 25. 12. 2008, a proto žaloby podané k poštovní přepravě dne 27. 2. 2009 musejí být podle § 46 odst. 1 písm. b) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále též „s. ř. s.“), odmítnuty pro opožděnost. Fikce doručení byla použita proto, že daňová poradkyně, která zastupovala stěžovatele v daňovém řízení, nepřevzala ve stanovené lhůtě rozhodné zásilky, ač vyšlo najevo, že se v době, kdy mohla zásilku převzít, nezdržovala v lázních, jak sama tvrdila. Stěžovatel v kasačních stížnostech výslovně uplatňuje důvody podle ustanovení § 103 odst. 1 písm. a), d), e) s. ř. s. Vzhledem však k tomu, že napadá usnesení o odmítnutí žalob, připadají v úvahu jen vady podle písm. e) citovaného ustanovení (blíže viz např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, dostupný na www.nssoud.cz). Reálně tedy podává stěžovatel kasační stížnosti z důvodu tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu nebo o zastavení řízení. Stěžovatel podotýká, že pro výpočet lhůty mělo být použito ustanovení § 14 odst. 8 daňového řádu, dle něhož posledním dnem lhůty pro uplatnění právních úkonů vůči správci daně nemůže být den pracovního klidu. V daném případě je komisivní jednání subjektu směřující k převzetí písemnosti nezbytné, aby mohly nastoupit účinky doručení právní skutečností, konkrétně právním úkonem. Vzhledem k tomu, že jde o úkon vůči správci daně, pak lhůta podle § 17 odst. 2 daňového řádu je lhůtou ve smyslu § 14 odst. 8 téhož zákona. Pokud by měl poslední den lhůty připadnout na den pracovního klidu, pak by došlo k faktickému zkrácení lhůty až k její minimalizaci (navíc lhůta se ve smyslu novely provedené zákonem č. 218/2009 Sb. zkracuje na deset dní). Ostatně tímto způsobem (připadne-li poslední den lhůty na víkend či státní svátek, prodlužuje se úložní doba do dalšího pracovního dne), postupuje (i v daném případě) při doručování také Česká pošta, s. p. Navíc nelze připustit situaci, aby jednou (je-li doručeno fikcí) byla táž lhůta kratší, zatímco jindy (při možnosti vyzvednutí si zásilky do posledního dne) delší. Proto posledním dnem lhůty byl až den 29. 12. 2008 (pozn. soudu: stěžovatel nesprávně v kasačních stížnostech uvádí rok 2009). Jazykový výklad tak musí ustoupit výkladu teleologickému. Účelem totiž jistě není to, aby se lhůta k podání žaloby ve správním soudnictví odvíjela od státního svátku, a tedy byla již od samého počátku zkrácena. Takovýto výklad by ve vazbě na občanský soudní řád, který obsahuje dokonce i třídenní lhůty vedl k absurdním důsledkům – v situaci tří po sobě jdoucích vánočních svátků s navazujícím víkendem. Jakoukoliv právní fikci je navíc třeba vykládat opatrně a následky s ní spojené minimalizovat. Zvolený výklad bude navíc mít vliv na to, zda v daném případě bude stěžovateli vůbec poskytnuta soudní ochrana ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. V této souvislosti stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06. Rozhodnutí jsou navíc dle stěžovatele překvapivá (v tomto smyslu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03). Překvapen je stěžovatel tím, že žaloby byly v nyní posuzovaných případech odmítnuty, ačkoliv již existoval pravomocný rozsudek téhož senátu krajského soudu vycházející ze stejných skutkových pozic, na jehož základě však k odmítnutí žaloby nedošlo (naopak stěžovatel měl ve věci plný úspěch). Tím, že soud již jednou o této otázce rozhodl, tak sám sebe zavázal dle § 52 odst. 2 věta druhá za středníkem s. ř. s. prostřednictvím institutu předběžné otázky. Smyslem tohoto ustanovení je zajistit soulad vzájemně souvisejících rozhodnutí, jak uvedl Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 21. 9. 2007, sp. zn. 4 As 58/2006. Podobně se stěžovatel dovolává i závěrů rozsudku zdejšího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 2 Afs 24/2007. Krajský soud se v nyní posuzovaných případech navíc s předchozím svým (opačným) rozhodnutím nevypořádal (neuvedl, proč nyní rozhodl jinak). Krajský soud, dle stěžovatele, dospěl k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno co se týče pobytu jeho daňové poradkyně stěžovatele mimo kancelář. Stěžovatel však poukazuje na to, že to byl právě žalovaný, kdo nesl ve věci důkazní břemeno ohledně doručování a následné fikce doručení [§ 31 odst. 8 písm. a), b) daňového řádu]. Toto břemeno nikdy nebylo na stěžovatele přeneseno, a tak jej nemohl neunést. Ostatně sám žalovaný ve svém vyjádření konstatoval, že daňová poradkyně se opravdu nejspíše zdržovala mimo místo doručování, i když tuto skutečnost považoval za účelovou. Stěžovatel tedy žil v přesvědčení, že důkazní břemeno je stále na žalovaném (a na tom nic nemění ani dotaz soudu, zda disponuje dalšími důkazními prostředky). Další důkazní prostředky by stěžovatel býval nabídl, kdyby býval věděl, že důkazní břemeno bylo přeneseno. To však nebylo stěžovateli ani naznačeno, a tedy také z tohoto důvodu byl rozhodnutími překvapen. Navíc stěžovatel nebyl řádně poučen ve smyslu § 119a a § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“), ve spojení s § 64 s. ř. s. Poučení je přitom esenciální náležitostí každého spravedlivého procesu. Je-li řízení ovládáno zásadou koncentrace, neúplné apelace (§ 205a o. s. ř.) či kasace (§ 109 odst. 4 s. ř. s.), musí být účastníkovi známo, kdy může naposled předložit nové důkazy. Ohledně poučovací povinnosti poukazuje stěžovatel na nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 3. 2009, sp. zn. I. ÚS 3143/08, a ze dne 3. 10. 2006, sp. zn. I. ÚS 212/06. Stěžovatel podotýká, že jedním z hlavním důkazů svědčících o místě pobytu daňové poradkyně v době, kdy měla převzít zásilku, byla svědecká výpověď pana M. B. Přestože byla tato výpověď pořízena žalovaným za podivných okolností a na hraně zákona, nepřistoupil krajský soud k tomu, aby výpověď tohoto svědka provedl přímo na jednání a umožnil tak stěžovateli klást svědkovi otázky. Má platit zásada, že soud vychází primárně z důkazních prostředků, které provádí přímo. Se zaznamenaným výslechem se soud navíc nijak nevypořádal. Z odůvodnění usnesení není ani patrné, jak soud výslech hodnotil, jakou důkazní váhu mu přisoudil apod. Stěžovatel tak neví, zda krajský soud tento výslech hodnotil jako nevěrohodný, zfalšovaný, účelový, anebo jej nedopatřením opomenul zcela. V tomto směru poukazuje stěžovatel na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008, sp. zn. 2 Afs 67/2008. Stěžovatel dále upozorňuje na to, že v jeho případě nepřichází do úvahy aplikace § 109 odst. 4 s. ř. s., který se týká nepřípustnosti novot, a to s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2007, sp. zn. III. ÚS 93/06. Proto stěžovatel předkládá nové důkazní prostředky vztahující se k otázce prokázání pobytu