3 Ads 144/2009 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 144/2009- 103 - text 3 Ads 144/2009 - 104 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Petra Průchy a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Milana Kamlacha v právní věci žalobce: Porodní dům U Čápa, o.p.s., se sídlem Augustinova 2070, Praha 11, zastoupeného JUDr. Bohumilou Holubovou, advokátkou se sídlem Za Poříčskou bránou 21/365, Praha 8, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 4, Praha 2, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 1. 2007, č. j. 41690/2006, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 3. 2009, č. j. 10 Ca 145/2007 – 59, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ca 145/2007 – 59, ze dne 19. 3. 2009, s e z r u š u j e a žaloba s e o d m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Žalovaný (dále též„stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadl nadepsaný rozsudek Městského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 22. 1. 2007, č. j. 41690/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce proti výroku II. rozhodnutí Magistrátu hl. města Prahy ze dne 21. 8. 2006, č. j. MHMP/229387/05/ZDR. Tímto prvostupňovým rozhodnutím byla zamítnuta žádost o vydání souhlasu s personálním a věcným vybavením, s druhem a rozsahem zdravotní péče poskytované nestátním zařízením ve smyslu § 10 odst. 3 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění pozdějším předpisů (dále jen zákon č. 160/1992 Sb.). V žalobě se žalobce s poukazem na evropskou legislativu a zejména úpravu stanovených činností zdravotnických pracovníků (vyhláška č. 424/2004 Sb.) a na úpravu zákona č. 160/1992 Sb., dovolával nesprávnosti závěru vydaného rozhodnutí, jímž nebyl dán dotyčný souhlas v rozsahu § 5 odst. 1 písm. f) vyhlášky č. 424/2004 Sb. (odvolací orgán vyžadoval k činnosti porodních asistentek v rozsahu tohoto ustanovení přítomnost lékaře), přičemž k tomu argumentoval akcentací evropských předpisů a úpravou, týkající se způsobilosti k výkonu povolání porodních asistentek. Městský soud v Praze dospěl k závěru, že z obou vydaných rozhodnutí (správního orgánu I. stupně odvolacího správního orgánu) nelze dovodit, jaký druh zdravotní péče a v jakém rozsahu bude toto zdravotní zařízení poskytovat, o jaký typ zdravotnického zařízení se vůbec jedná (ambulantní či ústavní), a jaké tedy potom má být personální a věcné vybavení takového zařízení. Posouzení splnění všech podmínek pro provozování zdravotnického zařízení je třeba vždy posoudit ve vztahu ke konkrétnímu druhu a rozsahu zdravotnické péče, a proto je třeba rozsah poskytované zdravotní péče jasně a konkrétně vymezit. Z uvedených důvodů městský soud shledal napadené rozhodnutí nepřezkoumatelným, a tuto skutečnost označil za první důvod ke zrušení žalobou napadeného rozhodnutí. Dále městský soud shledal v postupu obou správních orgánů vadu řízení spočívající v nezákonnosti při věcném posouzení dané věci, kdy závěr o tom, zda je dané zdravotnické zařízení dostatečně věcně a technicky vybaveno, oba orgány opíraly o požadavky dovozené vlastní úvahou (byť s pomocí přiznaných znalců), a nikoliv o požadavky podle již předem daných kriterií, která stanoví právní předpis. Z uvedených důvodů městský soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení. Stěžovatel v kasační stížnosti napadá uvedený rozsudek Městského soudu v Praze s odkazem na důvody, vymezené v § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatel především nesdílí závěr stran nepřezkoumatelnosti jeho napadeného rozhodnutí, neboť podle jeho názoru je velmi přesně dovoditelné, jaký druh zdravotní péče (výkon povolání porodní asistentky v nestátním zdravotnickém zařízení porodního typu), v jakém rozsahu je k jejímu poskytování oprávněn (rozsah poskytované zdravotnické péče je vymezen prostřednictvím vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů), a to velmi konkrétně a nepochybně, aby nebylo lze rozsah péče poskytované porodními asistentkami zaměňovat. Podle názoru stěžovatele rozhodnutí nevyvolává pochybnost o tom, o jaký typ zařízení se jedná a jakou zdravotní péči je toto zařízení na základě doloženého personálního a věcného vybavení oprávněno poskytovat. Rozsah zdravotní péče poskytované v nestátních zdravotnických zařízeních upravuje výslovně toliko § 3 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., přičemž lze poskytovat zdravotní péči poradenskou, ošetřovatelskou, diagnostickou, preventivní, rehabilitační, lázeňskou, léčebnou a lékárenskou. V nestátních zdravotnických zařízeních lze poskytovat péči ambulantní i ústavní, včetně poskytování prostředků zdravotnické techniky a dopravní zdravotnické služby sloužící k přepravě nemocných. Zákon vůbec neřeší pojem druh péče, ačkoliv je to náležitost nejen žádosti, ale i samotného rozhodnutí o registraci nestátního zdravotnického zařízení. Pojem druh zdravotní péče a odbornosti nelze zaměňovat, neboť odbornosti vycházejí ze zákona č. 48/1997 Sb., o veřejném zdravotním pojištění, ve znění pozdějších předpisů, a prováděcí vyhlášky č. 134/1998 Sb. Při stanovení druhu a rozsahu poskytované zdravotní péče v rámci řízení o registracích nestátních zdravotnických zařízeních podle zákona č. 160/1992 Sb. vycházejí žadatelé a orgány příslušné k registraci nestátních zdravotnických zařízení z oborů specializačního vzdělávání lékařů, které jsou stanoveny v příloze č. 1 zákona č. 95/2004 Sb., a v případě nelékařských povolání ze zákona č. 96/2004 Sb. Správní orgány proto při vymezování druhu zdravotní péče opírají své určení druhu zdravotní péče o specializační obory lékařů, resp. nelékařského personálu, ve shora specifikovaných předpisech. A pokud jde o rozsah, vycházely správní orgány z činností, k nimž je nelékařský zdravotnický pracovník oprávněn podle vyhlášky č. 424/2004 Sb. K výhradě soudu, že závěr o tom, zda je konkrétní zdravotnické zařízení dostatečně věcně a technicky vybaveno, si nemůže učinit ten který příslušný orgán (ať správní úvahou nebo vlastními kriterii), neboť tyto musí vyplývat z právní úpravy na základě zákona, stěžovatel uvádí, že postupoval v souladu se zásadou správního řízení – zjištění skutkového stavu věci, nebylo možné se vyhnout správnímu uvážení, které z předložených důkazů provede a které nikoliv, přičemž splnění podmínek personálního, věcného a technického vybavení pracovišť typu porodní dům a jeho existenci dosud právní předpisy bohužel nereflektovaly. Žalobce použil pro vymezení podmínek personálního vybavení porodního domu ustanovení zákona č. 96/2004 Sb. a vyhlášky č. 424/2004 Sb., které se vztahují k odborné způsobilosti k výkonu povolání porodní asistentky, resp. k činnostem, k jejichž výkonu jsou porodní asistentky oprávněny. S tímto výkladem ovšem stěžovatel nesouhlasil, neboť požadavek na splnění minimálních podmínek personálního vybavení zdravotnického zařízení není nijak v rozporu s výše zmíněnými právními předpisy a z těchto předpisů vychází. Vzhledem k tomu, že konkrétní podmínky na porodní dům jako nestátní zdravotnické zařízení sui genesis nebyly a nejsou žádnou obecně závaznou normou výslovně a výčtem stanoveny, neznamená to, že je nelze dovodit z příslušných právních předpisů upravujících provozování nestátních zdravotnických zařízení. Stěžovatel odkázal na § 4 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., podle něhož musí být nestátní zdravotnické zařízení pro druh a rozsah jím poskytované zdravotní péče personálně vybaveno a musí splňovat požadavky kladené na jeho provoz (z tohoto vyplývá, že i v případě absence konkrétního výčtu nezbytného personálního vybavení zdravotnického zařízení je správní orgán povinen posuzovat otázku personálního vybavení a v tomto případě nemohl než přistoupit k aplikaci správního uvážení tak, aby poskytování zdravotní péče probíhalo v souladu s právními předpisy a lege artis. Jakkoliv soud dovozuje, že požadavky na personální a věcné vybavení nestátních zdravotnických zařízení upravuje vyhláška č. 49/1993 Sb., na základě zmocnění v § 4 odst. 2 písm. b) zákona č. 160/1992 Sb., je nutno podotknout, že z vyhlášky není možné určit, jaké konkrétní požadavky na vybavení porodního domu je možné aplikovat. Soud se této otázce vyhnul a odkazem na tuto vyhlášku redukoval vybavení pracoviště de facto na pracoviště sestry ošetřovatelky, neboť porodní asistentka poskytuje ošetřovatelskou péči. Soud jistě nechtěl připustit, že by bylo možné v takto vybaveném zařízení poskytovat veškerou péči, jíž se účastník domáhal, tj. všechny činnosti, které u porodních asistentek vymezuje vyhláška č. 424/2004 Sb. I soud tvrdí, že nelze z platné právní úpravy učinit závěr, že by veškeré činnosti uvedené v § 5 odst. 1 vyhlášky č. 424/2004 Sb. a spočívající v ošetřovatelské péči bylo