3 Ads 44/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 44/2010- 171 - text 3 Ads 44/2010 - 175 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyň: a) D. F., b) H. B., c) M. V., všech zastoupených Pavlem Uhlem, advokátem se sídlem Kořenského 15, Praha 5, proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1, Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 22. 11. 2005, č. j. 2005/62160-32, o kasační stížnosti žalobkyň proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2009, č. j. 12 Ca 15/2006 – 154, t a k t o : I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2009, č. j. 12 Ca 15/2006 - 154 s e z r u š u j e . II. Žaloba s e o d m í t á . III. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Žalobkyně (dále též „stěžovatelky“) podaly včas kasační stížnost proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 12. 2009 č. j. 12 Ca 15/2006 - 154, jímž byla zamítnuta jejich žaloba proti rozhodnutí žalovaného a rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Ze soudního spisu vyplývá, že žalobkyně se domáhaly žalobou zrušení shora uvedeného rozhodnutí žalovaného a rozhodnutí České správy sociálního zabezpečení (dále jen „ČSSZ“) ze dne 4. 10. 2005 č. j. 380 704 766/A. V žalobě, která městskému soudu došla dne 24. 1. 2006, uvedly, že jejich otec V. D. podal dne 19. 12. 2002 žádost o poskytnutí jednorázové peněžní částky účastníkům národního boje za osvobození, politickým vězňům a osobám z rasových nebo náboženských důvodů soustředěných do vojenských pracovních táborů podle zákona č. 261/2001 Sb. ČSSZ tento návrh rozhodnutím ze dne 20. 9. 2004 zamítla. V. D. podal dne 6. 9. 2005 návrh na obnovu řízení proti rozhodnutí, kterým byla jeho žádost o odškodnění zamítnuta. ČSSZ návrh na obnovu řízení zamítla rozhodnutím ze dne 4. 10. 2005 a odvolání proti tomuto rozhodnutí zamítl žalovaný shora uvedeným rozhodnutím. Dne 26. 12. 2005 V. D. zemřel a žalobkyně se považovaly ve smyslu § 7 odst. 2 zákona č. 261/2001 Sb. za jeho dědičky. V žalobě žalobkyně uvedly, že během řízení bylo V. D. odňata možnost ve smyslu § 33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., správní řád, vyjádřit se k podkladům rozhodnutí a ke způsobu jejich získání, popř. navrhnout další důkazy. Rozhodnutí bylo věcně vadné, protože spočívalo na nesprávném právním posouzení věci, a to především ve vztahu k důvodům, o které V. D. opřel svoji původní žádost. Městský soud usnesením ze dne 21. 8. 2009 č. j. 12 Ca 15/2006 - 149 rozhodl tak, že procesními nástupci zamřelého V. D., zemřelého dne 26. 12. 2005, jsou v tomto řízení žalobkyně uvedené v záhlaví tohoto rozsudku. V odůvodnění je uvedeno, že žalobkyně předložily úmrtní list V. D., který zemřel jako vdovec, a protokol o předběžném šetření sepsaný notářkou v Praze 5, z něhož vyplývá, že žalobkyně jsou dědičkami po V. D. Žalobkyně dále předložily usnesení Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 9. 5. 2006 č. j. 32D 133/2006-9, z něhož městský soud zjistil, že řízení ve věci projednávání dědictví po V. D. bylo zastaveno, protože zemřelý nezanechal žádný majetek. Městský soud dospěl k závěru, že ve smyslu § 107 odst. 2 o. s. ř. jsou žalobkyně procesními nástupkyněmi zemřelého. Ve věci samé městský soud napadeným rozsudkem žalobu zamítl jako nedůvodnou podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“). K namítanému nedostatku postupu podle § 33 odst. 2 správního řádu městský soud uvedl, že je zřejmé, že se zástupce žalobkyň se správním spisem seznámil dne 6. 9. 2005 na ČSSZ. Obsahem správního spisu byly podklady, které byly k dispozici již při rozhodování ve věci samé. Je třeba vyjít i z toho, že rozhodnutí o návrhu na povolení obnovy řízení je rozhodnutím procesním, kdy je pouze posuzováno, zda došlo k namítaným procesním pochybením uvedeným v § 62 odst. 1 správního řádu. Nejedná se o rozhodnutí ve věci samé a nebylo proto prováděno dokazování, k němuž by bylo třeba se vyjádřit. Ze žaloby je zřejmé, že námitky týkající se porušení § 3 odst. 2 a § 33 odst. 2 správního řádu se týkají již řízení vedeného s V. D. jako s žadatelem o poskytnutí jednorázové peněžní částky. Toto právo bylo žadateli upřeno a to byl jeden z důvodů, o které opíral návrh na obnovu řízení. Žalobkyně nesouhlasily s tvrzením žalovaného, že v případě, že pokud byla v původním řízení porušena procesní práva, mohla být odstraněna v odvolacím řízení, konkrétně v řízení o žalobě. Tento názor je podle žalobkyň vadný formálně i materiálně, protože řízení o žalobě není odvolacím, nýbrž přezkumným řízením. Během soudního řízení není možno provádět ty kroky, které může činit správní orgán a nemohou tak být odstraněny vady předchozího řízení. K tomu městský soud citoval § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu, podle něhož se řízení ukončené rozhodnutím, které je v právní moci, na návrh účastníka obnoví, jestliže byla nesprávným postupem správního orgánu účastníkovi řízení odňata možnost účastnit se řízení, mohlo-li to mít podstatný vliv na rozhodnutí a nemohla-li být náprava zjednána v odvolacím řízení. Městský soud považoval za důvodnou námitku, že V. D. nebyla dána v rámci správního řízení, které probíhalo u ČSSZ, možnost, aby se před vydáním rozhodnutí mohl vyjádřit k jeho podkladům i ke způsobu jejich zjištění, popř. navrhnout jeho doplnění. Ze správního spisu vyplývá, že žalobci byly jednotlivé podklady, z nichž ČSSZ při vydání rozhodnutí vyšla, zaslány a byl o nich informován, nebylo mu však umožněno seznámit se s obsahem správního spisu před vydáním rozhodnutí, protože k tomu nebyl vyzván; nemohl se tedy vyjádřit ve smyslu § 33 odst. 2 správního řádu. Městský soud konstatoval, že nebylo možné, aby náprava byla zjednána v odvolacím řízení. Podle názoru městského soudu však nebyly (kumulativně) splněny další podmínky uvedené v § 62 odst. 1 písm. c) správního řádu. Nebyla splněna podmínka, aby odnětí možnosti zúčastnit se řízení mohlo mít podstatný vliv na rozhodnutí. Podle názoru městského soudu z podané žaloby i z návrhu na obnovu řízení je zřejmé, že žalobce ani jeho právní nástupkyně neuvedli žádné skutečnosti, kterými by doložili, že odnětí možnosti zúčastnit se řízení mohlo mít podstatný vliv na rozhodnutí. Důvody pro povolení obnovy podle § 62 odst. 1 písm. e) správního řádu nebyly v návrhu na povolení obnovy konkretizovány. Městský soud v závěru uvedl, že nemohl v tomto řízení o návrhu na obnovu řízení přezkoumat tvrzené nesprávné právní posouzení žádosti V. D. Mohl posoudit pouze zákonnost postupu správních orgánů ve věci obnovy řízení. Stěžovatelky opřely obsáhlou kasační stížnost o § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Kasační stížnost lze rekapitulovat takto: Je namítáno, že městský soud rozhodl o jiné právní otázce, než o té, která byla předmětem žaloby. Původní správní rozhodnutí bylo založeno na úvaze, že v řízení, ze kterého vzešlo rozhodnutí, proti kterému směřoval návrh na obnovu, byla sice porušena procesní práva, ale nebyla splněna podmínka, že tento nedostatek nemohl být odstraněn v odvolacím řízení. Správní orgán považoval soudní přezkum za odvolací řízení. Městský soud, ač věcně dospěl k závěru, že jediný důvod, na které bylo založeno napadené rozhodnutí, je nesprávný a výslovně konstatoval, že náprava nemohla být zjednána v odvolacím řízení, tak dále vedl úvahy v intencích právních otázek, které nebyly předmětem sporu vymezeného žalobou. Žaloba byla také založena na výtce spočívající ve zkrácení procesních práv. Tuto výtku městský soud považoval za oprávněnou, ale z tohoto faktu, který je v podstatě přiznáním oprávněnost žaloby, ovšem nevyvodil žádný právní závěr. Podle názoru stěžovatelek je tak rozhodnutí dílčím způsobem nepřezkoumatelné. Stěžovatelky dovozují, že městský soud překročil vymezení žaloby a nahradil zcela nedostatečný výkon práva správním orgánem vlastní úvahou, v jejímž důsledku upřel stěžovatelkám původně uplatněné právo, což je podle stěžovatelek nepřípustné. Pokud by městský soud poučil procesní strany, že posuzuje jinou otázku, kterou považuje za podstatnou, tak by se stěžovatelky mohly konečně k meritu vyjádřit. Stěžovatelky se za procesního stavu věci nemohly rozumně procesně domnívat, že po nich městský soud chce dokládání právních otázek, které nesouvisí s vymezením žaloby. Městský soud se tak dopustil překročení hranic daných principem koncentrace a žalobních bodů. Stěžovatelky se domnívají, že je teoreticky možné, aby se soud obiter dictum vyjádřil i k jiným právním otázkám, než k těm, které jsou předmětem žaloby, nicméně takový postup nemůže vést k povýšení obiter dicta na rationem decidendi. Postup správních orgánů a městského soudu lze tedy popsat jako řetězení dalších a dalších odmítavých argumentů správními orgány a soudem, z nichž žádný nesouvisí s předchozím protiargumentem, ale posouvá prostor úvah na zcela jinou rovinu, přičemž v situaci, kdy je díky postupu správních orgá