4 Ads 2/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 2/2010- 50 - text 4 Ads 2/2010 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: M. K., zast. JUDr. Josefem Jurasem, advokátem, se sídlem Jiráskovo nám. 8, Ostrava - Moravská Ostrava, proti žalovanému: Magistrát města Ostravy, se sídlem 30. dubna 3130/2D, Ostrava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 6. 10. 2009, č. j. 38 Cad 24/2008 – 25, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím Statutárního města Ostravy, Úřadu městského obvodu Moravská Ostrava a Přívoz (dále jen „úřad městského obvodu“) ze dne 8. 11. 2002, č. j. PR 394/2002, byla žalobci podle ustanovení § 107 odst. 1 a 2 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o sociálním zabezpečení“), a podle § 1 až 6 zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí (dále jen „zákon o sociální potřebnosti“; s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi) byla žalobci uložena povinnost vrátit přeplatek na opakované dávce sociální péče v celkové výši 9716 Kč, sestávající z přeplatků za období od 1. 6. 2000 do 30. 6. 2000 ve výši 510 Kč, od 1. 12. 2000 do 31. 12. 2000 ve výši 1680 Kč, od 1. 1. 2001 do 31. 3. 2001 ve výši 2933 Kč, od 1. 9. 2001 do 31. 12. 2001 ve výši 2552 Kč a od 1. 1. 2002 do 30. 6. 2002 ve výši 2041 Kč. V odůvodnění rozhodnutí úřad městského obvodu uvedl, že opakovaná dávka sociální péče byla žalobci poskytována na základě jeho žádosti ze dne 16. 6. 2000, a to s účinností od 1. 6. 2000 dosud (t. j. do data vydání rozhodnutí). Šetřením však bylo zjištěno, že žalobci byl ve sledovaném období v souvislosti s výkonem funkce přísedícího u soudu poskytován paušál přísedícího, a to ve výši odpovídající přeplatku na opakované dávce sociální péče podle výroku rozhodnutí, když tyto částky paušálu přísedícího nebyly započteny do celkových rodinných příjmů, ačkoli paušál přísedícího je třeba považovat za příjem žalobce ve smyslu § 6 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, v příslušném znění (dále jen „zákon o životním minimu“; s účinností od 1. 1. 2007 nahrazen zákonem č. 110/2006 Sb., o životním a existenčním minimu). Vzhledem k tomu, že žalobce uvedenou skutečnost neohlásil v zákonem stanovené lhůtě podle § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení, je podle § 107 odst. 1 a 2 téhož zákona povinen přeplatek v uvedené výši úřadu městského obvodu vrátit. Rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 2. 2003, č. j. Soc.1/16461/2002, vydaným k odvolání žalobce, byl výrok rozhodnutí úřadu městského obvodu změněn toliko potud, že namísto na § 1 až 6 zákona o sociální potřebnosti bylo odkazováno toliko na ustanovení § 1 tohoto zákona a byl do něj zařazen výslovný odkaz na ustanovení § 6 zákona o životním minimu, v ostatním byl ponechán beze změn. V odůvodnění žalovaný konstatoval, že žalobce byl posuzován společně s manželkou a nezaopatřeným dítětem, byl nezaměstnaný, vedený v evidenci úřadu práce jako uchazeč o zaměstnání, rodina pobírala od 1. 6. 2000 opakovanou dávku sociální péče k zajištění výživy, ostatních základních osobních potřeb a skutečných odůvodněných nákladů na domácnost. Poukázal na to, že za výkon funkce přísedícího žalobci příslušela za každý den jednání paušální náhrada ve výši 150 Kč podle § 60 odst. 4 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudech a soudcích“; s účinností od 1. 4. 2002 nahrazen zákonem č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích), a prováděcí právní úpravy § 5 vyhlášky č. 44/1992 Sb., o náhradách za vykonávání funkce přísedícího, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 44/1992 Sb.“). Žalovaný v odůvodnění rozhodnutí dále uvedl, že podle § 1 zákona o sociální potřebnosti je jednou ze skutečností, rozhodných pro trvání nároku na dávku, její výši, výplatu nebo poskytování příjem občana. Co se rozumí tímto příjmem a které typy, resp. skupiny příjmů je nutno při rozhodování o dávce sociální potřebnosti posuzovat, stanoví ustanovení § 6 zákona o životním minimu. Podle odst. 1 písm. a) bodu 1. tohoto ustanovení se za příjem považují z příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob a nejsou přitom od této daně osvobozeny, příjmy ze závislé činnosti a funkční požitky uvedené v § 6 odst. 1 a 10 zákona o daních z příjmů. Podle § 6 odst. 10 písm. b) zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, v příslušném znění (dále jen „zákon o daních z příjmů“), jsou funkčními požitky odměny za výkon funkce v orgánech obcí, v jiných orgánech územní samosprávy, státních orgánech, občanských a zájmových sdruženích, komorách a v jiných orgánech a institucích. Poukázal na sdělení Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 1. 2003, č. j. Spr.1216/03, a stanovisko Finančního ředitelství v Ostravě č. FŘ 367/110/1996, podle kterého se náhrady za vykonávání funkce přísedícího považují za funkční požitky, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob. Soudy při výplatách paušálních náhrad přísedícím postupují tak, že přiznané paušální náhrady za každý den jednání ve výši 150 Kč jsou zdaňovány srážkovou daní ve výši 15 %. Mimo to žalovaný konstatoval, že tyto příjmy lze zařadit pod ustanovení § 6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu, podle kterého se za příjem považují další opakující se nebo pravidelné příjmy. Žalobce byl v rozhodnutích o přiznání dávky upozorňován na povinnost oznamovat změnu skutečností rozhodných pro přiznání dávky. Ani dávková pracovnice, ani sociální pracovnice, provádějící šetření v rodině žalobce, nebyly o skutečnosti, že žalobce vykonává funkci přísedícího, od roku 2000 informovány. Tím, že žalobce oznámil příslušnému orgánu tuto skutečnost teprve 1. 10. 2002, nesplnil ohlašovací povinnost podle § 106 odst. 1 zákona o sociálním zabezpečení a rozhodnutí úřadu městského obvodu o povinnosti přeplatek vrátit bylo vydáno v souladu s ustanovením § 107 odst. 1 téhož zákona. Žalobce se proti rozhodnutí žalovaného bránil žalobou ze dne 20. 3. 2003, ve které požadoval zrušení napadeného rozhodnutí, jelikož toto bylo vydáno na základě nesprávně zjištěného skutkového stavu a v rozporu s právními předpisy. Poukazoval na to, že se nikdy netajil tím, že vykonává funkci přísedícího. Žádné poučení, ať už ústní nebo písemné, které při žádosti o dávku sociální péče obdržel, neobsahovalo informaci o tom, že náhrada za výkon funkce přísedícího je příjmem, k němuž se přihlíží při zjišťování sociální potřebnosti. Vyslovil přesvědčení, že mu nemůže být přičítáno k tíži, že neohlásil státnímu orgánu tuto skutečnost, neboť sám státní orgán mu nesdělil, že ji oznamovat má. Zdůraznil, že sociální pracovnice, u které žádost podával, věděla, že vykonává funkci přísedícího, a ani ona jej neupozornila, že vyplacené náhrady jsou započitatelným příjmem a musí je nahlásit. Argumentoval dále tím, že v případě paušální náhrady za výkon funkce přísedícího podle § 5 vyhlášky č. 44/1992 Sb. se jedná o náhradu, nikoliv o odměnu za výkon funkce podle § 6 odst. 10 písm. b) zákona o daních z příjmů. Funkcí této paušální náhrady není odměnit přísedícího za výkon funkce, ale nahradit mu zvýšené náklady spojené s jejím výkonem, zejména náklady na společenské oblečení, což v případě žalobce znamená společenský oblek, kravatu a odpovídající společenské obutí. Poukázal na to, že náhradu za výkon funkce přísedícího nelze považovat za příjmy opakující se nebo pravidelné ve smyslu § 6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu, neboť on sám nemá žádnou možnost ovlivnit dobu ani množství případů, ke kterým bude k výkonu funkce přísedícího povolán. To záleží na předsedovi senátu a na průběhu jednání, zda je odročováno nebo nikoliv. Správní orgán se přitom nijak nezabýval tím, kolikrát byl žalobce na jednání povolán, a neprovedl ani výslech dávkové pracovnice a sociální pracovnice, provádějící šetření v jeho rodině. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 29. 6. 2004, č. j. 38 Cad 3/2003 – 37, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění dospěl k závěru, že se žalobce mýlí, pokud se domnívá, že paušální náhrada za výkon funkce přísedícího není započitatelným příjmem pro výpočet výše sociálních dávek, neboť se jedná o tzv. ostatní příjem podle § 6 odst. 1 písm. a) bodu 5. zákona o životním minimu ve spojení s § 10 odst. 1 zákona o daních z příjmů. Žalobci přisvědčil v tom, že aplikace § 6 odst. 1 písm. j) zákona o životním minimu, jak tuto podpůrně provedl žalovaný, není přiléhavá, odlišné posouzení příslušného písmene téže právní normy však nemá vliv na správnost výroku rozhodnutí žalovaného. Následně odkázal na ustanovení § 5 odst. 1 písm. a) bodu 1. zákona č. 117/1995 Sb., o státn