4 Ads 45/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 45/2010- 61 - text 4 Ads 45/2010 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: L. U., zast. JUDr. Jiřím Jančou, advokátem, se sídlem Jeřábkova 5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 27. 10. 2009, č. j. 10 Ca 385/2007 - 38, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ministra vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 1. 11. 2007, č. 1028/2007, bylo zamítnuto odvolání žalobce proti rozhodnutí ředitele odboru sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ve věcech služebního poměru ze dne 19. 3. 2007, č. j. OSZ-63249-9/VD-Ku-2007 a toto rozhodnutí potvrzeno. V odůvodnění rozhodnutí je uvedeno, že služební funkcionář postupoval v souladu s dikcí § 118 odst. 2 zákona č. 186/1992 Sb., o služebním poměru příslušníků Policie České republiky, ve znění účinném ke dni vydání napadeného rozhodnutí (dále jen „služební zákon“), když k uvedenému datu rozhodl o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, protože ke dni následujícímu po skončení služebního poměru byl odvolateli na jeho žádost ze dne 27. 11. 2003 přiznán od 1. 1. 2004 starobní důchod pravomocným rozhodnutím orgánu sociálního zabezpečení Ministerstva vnitra ze dne 2. 2. 2004, č. j. OSZ-63249/VD-Ha-2004. Tím byla provedena volba mezi příspěvkem a důchodem, jak to předpokládá § 118 odst. 2 služebního zákona, a napadené rozhodnutí je tak v souladu s § 116 odst. 4 téhož zákona. Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce žalobu, v níž uvedl, že v listopadu 2003 byl postaven do situace, že jeho služební poměr u Policie České republiky s ohledem na splnění podmínek odchodu do důchodu dne 1. 1. 2004 skončí uvolněním ze služebního poměru, a byl vyzván, aby se dostavil na Správu jihomoravského kraje Policie České republiky, kde s ním administrativní pracovnice sepsala žádost o přiznání starobního důchodu, kterou také následně podepsal, aniž byl informován o možnosti volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu, natož aby by mu byla dána možnost takové volby. Namítal, že žádost o starobní důchod podepsal fakticky v omylu vyvolaném žalovaným, který na přelomu let 2003 až 2004 zastával názor, že od okamžiku vzniku nároku na starobní důchod není přiznání příspěvku za službu možné, a tudíž ani osobám splňujícím nárok na přiznání starobního důchodu nedával možnost volby mezi starobním důchodem a příspěvkem za službu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 10. 2009, č. j. 10 Ca 385/2007 – 38, žalobu zamítl a rozhodl dále, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. V odůvodnění uvedl, že podle závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 – 115, na nějž se žalobce odvolával, nárok na příspěvek za službu zaniká pouze v tom případě, že policista při souběhu nároků na starobní důchod a na příspěvek za službu zvolil podle § 118 odst. 2 služebního zákona pobírání důchodu, uplatnil žádost o tuto dávku a vznik nároku na důchod byl deklarován správním rozhodnutím. Poukázal na skutečnost, že v projednávané věci podal žalobce po podání žádosti o uvolnění ze služebního poměru v roce 2003 žádost o přiznání starobního důchodu a ten mu byl pravomocně přiznán. K námitce, že mu nebyla dána možnost volby, respektive že nebyl informován o možnosti volby mezi oběma nároky, soud uvedl, že zákon dává možnost mezi oběma nároky přímo tomu, kdo je oprávněn takovou volbu provést, přičemž zákon pro platnost takové volby neukládá žádnou poučovací povinnost služebnímu orgánu či jinou podmínku, jež by působila nějaký právní následek. Poukázal na to, že při uplatňování práv a zájmů adresáta práva platí obecná zásada, že každý má znát a hájit svá práva a že neznalost zákona neomlouvá; četné výjimky z tohoto pravidla jsou pak zákonem výslovně upraveny tam, kde je to třeba například k ochraně určitých práv nebo tam, kde by mohlo při takové neznalosti zákona dojít k něčí neopodstatněné újmě. Pro daný případ však takové pravidlo neplatilo, neboť se jednalo o aplikaci právního předpisu, jehož znění bylo veřejně dostupné, a tak jako u jiných existujících nároků policistů či vůbec zaměstnanců je na každém policistovi, aby si ohledně svých zákonných nároků sám zjistil potřebné informace, které se těchto nároků a jejich uplatňování týkají. Proto nelze podle názoru soudu vejít na stěžejní námitku žalobce, že by tím, že je služební orgán při sepisování žádosti o starobní důchod výslovně nepoučil o možnosti zažádat alternativně o příspěvek za službu, porušil zákon nebo by tím dokonce bylo možno dovozovat neplatnost rozhodnutí o přiznání důchodu nebo vzniku nároku na služební příspěvek. Poukázal na dikci zákona, z níž jasně plyne, že volbu je možné provést pouze při souběhu uvedených nároků, nikoliv tedy až poté co bylo o přiznání starobního důchodu již pravomocně rozhodnuto, přičemž z uvedeného nelze ani dovozovat závěr, že by snad žalobce žádost o přiznání starobního důchodu činil nesvobodně či pod nátlakem, a tak by se mohlo jednat o neplatný právní úkon. Nepovažoval námitku žalobce, že mělo být rozhodnuto o tom, že nárok na příspěvek za službu nevznikl, neboť ke dni následujícímu po skončení služebního poměru byl žalobci na jeho žádost od 1. 1. 2004 přiznán starobní důchod, za důvodnou, protože o přiznání nároku lze rozhodovat pouze na žádost, ani z dikce zákona neplyne, že by měla být vydána dvě rozhodnutí týkající se obou nároků. Žalobu proto podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítl. Proti tomuto rozsudku podal žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost z důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., v níž uvedl, že mu bylo v listopadu 2003 ústně sděleno, že jeho služební poměr s ohledem na splnění podmínek odchodu do důchodu dnem 1. 1. 2004 skončí, a byl vyzván, aby se dostavil na Správu Jihomoravského kraje Policie České republiky, kde s ním byla sepsána žádost o starobní důchod. Poukázal na skutečnost, že mu takto nebyla dána žádná možnost volby, když již do Brna jel s tím, že s ním bude sepisována pouze žádost o starobní důchod a stejně jako dalším mu bylo sděleno, že na příspěvek za službu nemá nárok a že mu může být přiznán toliko starobní důchod. Uvedl, že v prvé řadě se nejedná toliko o okolnost, že žalovaný nepoučil žalobce při sepisování žádosti o starobní důchod výslovně o možnosti zažádat alternativně o příspěvek za službu, jak to Městský soud v Praze zúžil, ale především o to, že žalovaný u policistů vůbec nepřipouštěl alternativní nárok na příspěvek za službu a zásadně odmítal poskytnutí příspěvku za službu, pokud takový nárok byl v souběhu s nárokem na starobní důchod. Poukázal na právní výklad § 118 odst. 2 služebního zákona učiněný rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze 17. 8. 2006, č. j. 3 As 14/2006 – 115, který měl být aplikován nikoli až od 17. 8. 2006, jak to žalovaný nyní interpretuje, ale od počátku účinnosti předmětného ustanovení služebního zákona. Nutně tak podle jeho názoru musí vyznívat nepřiléhavě závěr Městského soudu, že mělo jít „o aplikaci právního předpisu, jehož znění je (bylo) veřejně dostupné a je na každém policistovi (zaměstnanci), aby si ohledně svých zákonných nároků sám zjistil potřebné informace, které se těchto nároků a jejich uplatňování týkají“, když žalovaný § 118 odst. 2 služebního zákona vykládal a uplatňoval až do léta roku 2006 nezákonným způsobem. Podotkl, že jak pak mohl policista zjistit správnou aplikaci a potřebné informace k aplikaci tohoto ustanovení, když i M. J., jakožto dlouholetý předseda Nezávislého odborového svazu Policie České republiky, v článku Dosáhnou policisté stejného zabezpečení jako vojáci? uveřejněného v novinách Naše Policie, ročník 10, číslo únor – březen 2003, str. 5 – 6, výslovně k úpravě ve služebním zákoně uvedl: „Příspěvek nenáleží po splnění podmínek nároku na starobní důchod“. Dále uvedl, že Městský soud v Praze ani nevzal v úvahu, respektive nedoplnil dokazování podle § 77 odst. 2 s. ř. s. o důkazy předložené s podáním ze dne 16. 3. 2009, tj. o prohlášení JUDr. V. N. a V. Ch. ze dne 10. 3. 2009, kteří rovněž prokazují, že jim na dotaz bylo sděleno, že na přiznání příspěvku za službu nemají nárok a může s nimi být sepsána toliko žádost o starobní důchod. Především poukázal na to, že Městský soud v Praze pominul § 145 odst. 1 služebního zákona, kterým je ve služebním zákoně vymezena neplatnost právního úkonu. Konstatoval, že pokud žalovaný na přelomu let 2003 a 2004 zastával striktní stanovisko, že žadateli příspěvek za službu po splnění podmínek nároku na starobní důchod nenáleží, tudíž nedal žadateli možnost volby mezi těmito nároky, nemohl si žadatel sv