4 Ads 77/2010 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 77/2010- 109 - text 4 Ads 77/2010 - 115 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Turkové a soudců JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. P., zast. JUDr. Boleslavem Pospíšilem, advokátem, se sídlem Malinovského nám. 4, Brno, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2010, č. j. 16 Cad 176/2009 – 66, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. 3. 2010, č. j. 16 Cad 176/2009 – 66, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím ze dne 24. 3. 2009, č. X, zamítla žalovaná Česká správa sociálního zabezpečení žádost žalobkyně o poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu podle § 5 odst. 2 zákona č. 357/2005 Sb., o ocenění účastníků národního boje za vznik a osvobození Československa a některých pozůstalých po nich, o zvláštním příspěvku k důchodu některým osobám, o jednorázové peněžní částce některým účastníkům národního boje za osvobození v letech 1939 až 1945 a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 357/2005 Sb.“). V odůvodnění rozhodnutí uvedla, že žalobkyně jako vdova uplatnila dne 2. 2. 2009 nárok na poskytnutí zvláštního příspěvku k důchodu z důvodu manželova věznění od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949 a z důvodu manželova pobytu v táboře nucených prací nebo v pracovním útvaru od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle názoru žalované nebyly splněny podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. c) bod 1 zákona č. 357/2005 Sb. za dobu od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949, protože nebylo prokázáno, že manžel žadatelky byl účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb. Podmínky uvedené v § 5 odst. 1 písm. c) bodu 2 zákona byly splněny za dobu od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951, tedy za dobu kratší 12 měsíců; v takovém případě by nárok na zvláštní příspěvek vznikl jen, pokud by manžel při pobytu ve výše uvedených zařízeních zemřel; to však prokázáno nebylo. V podané žalobě se žalobkyně dovolávala toho, že podmínky nároku na zvláštní příspěvek splňuje, neboť není důvodu pro to, aby se doby omezení osobní svobody nesčítaly. V této souvislosti poukázala na rozsudek Nejvyššího správního soudu uveřejněný ve Sbírce rozhodnutí NSS č. 1584 ze dne 26. 6. 2008. Navrhovala přezkoumání rozhodnutí. V doplnění žaloby ze dne 1. 7. 2009 na výzvu soudu sdělila, že manžel byl nezákonně zatčen 14. 2. 1949 a bez soudního projednání byl z vazby propuštěn 30. 9. 1949. Od 1. 10. 1949 nastoupil základní vojenskou službu, z níž byl přeřazen do pomocného technického praporu (dále též jen „PTP“), kde byl od 10. 12. 1950 do 18. 11. 1951. Podle názoru žalobkyně je tuto dobu potřeba sčítat bez ohledu na důvod omezení osobní svobody. Odkázala znovu na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2008, sp. zn. 4 Ads 89/2007. Navrhovala, aby napadené rozhodnutí žalované bylo zrušeno a věc vrácena k novému projednání a rozhodnutí. V podání ze dne 6. 1. 2010 žalobkyně uvedla, že žalovaná nevycházela ze všech v úvahu přicházejících důkazů. Žalobkyně tvrdila, že její manžel vykonával vojenskou službu v PTP přesahující dvanáct měsíců. Přiložila xerokopii vojenské knížky, podle níž byl její manžel přeložen do zálohy dne 1. 10. 1951 a tentýž den byl „přidržen“ k vykonávání I. a II. pravidelného cvičení. Do zálohy byl propuštěn dne 20. 12. 1951. Dovozovala, že celková doba výkonu služby v PTP trvala od 10. 12. do 20. 12. 1951. V podání ze dne 5. 2. 2010 poukazovala žalobkyně na rozsudek Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2007 a nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 187/2000. Dovozovala, že podmínky pro vznik nároku na příplatek k důchodu splňuje. Žalovaná ve svých vyjádřeních ze dne 17. 8. 2009, 15. 1. 2010 a 18. 2. 2009 setrvala na názoru, že žalobkyně nesplňuje podmínky nároku na zvláštní příspěvek k důchodu. K otázce aplikace rozsudku Nejvyššího správního soudu sp. zn. 4 Ads 89/2007 uvedla, že citovaný rozsudek řešil případ součtu dob pobytu žadatele ve vojenském táboře nucených prací s jeho rehabilitovaným vězněním. Vzhledem k tomu, že doba, kterou manžel žalobkyně strávil ve vazbě, tj. doba od 14. 2. 1949 do 30. 9. 1949, nebyla rehabilitována, žadatelce nárok na dávku nevznikl. Navrhovala, aby krajský soud žalobu zamítl. Krajský soud v Plzni napadeným rozsudkem žalobu zamítl a rozhodl dále, že účastníkům se náhrada nákladů řízení nepřiznává. Soud dospěl k závěru, že ačkoliv se žalobkyně dovolává nároku na příspěvek k důchodu a dovozuje, že podmínky pro jeho přiznání splňuje, nelze postupu žalované ničeho vytknout. Konstatoval, že žalobkyně do současné doby neprokázala, že splňuje některou ze zákonných podmínek tohoto nároku, jímž je kromě pobírání důchodu od českého nositele pojištění i rehabilitace doby věznění manžela podle zákona č. 119/1990 Sb. Uvedl dále, že v této věci není možné aplikovat rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 2. 2008, č. j. 4 Ads 89/2007 – 45, týkající se sice obdobné situace, ovšem s tím rozdílem, že žalobce v uvedené kauze byl účasten soudní rehabilitace podle zákona č. 119/1990 Sb., tak i mimosoudní rehabilitace podle zákona č. 87/1991 Sb. Doba vazby manžela žalobkyně však rehabilitována nebyla. Soud proto žalobě nepřisvědčil a zamítl ji podle § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen s. ř. s.). Proti tomuto rozsudku podala včas kasační stížnost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“), a to z důvodů uvedených v § 103 odst. 1a) a d) s. ř. s. Nesouhlasila se závěrem, že její manžel nebyl v PTP nejméně dvanáct měsíců. Namítala, že se soud spokojil s neúplnou zprávou Ministerstva obrany ČR, podle níž její manžel vykonal vojenskou službu od 1. 10. 1949 do 18. 11. 1951, ve které není uvedeno, že při skončení základní vojenské služby byl ponechán v útvaru PTP k výkonu I. a II. vojenského cvičení. Zdůrazňovala, že tuto skutečnost soudu doložila fotokopií vojenské knížky, ve které je uvedeno, že manžel byl do zálohy propuštěn až dne 20. 12. 1951. Soud však tento doklad naprosto pominul, neprovedl ani zjištění dotazem u Ministerstva obrany a v odůvodnění rozsudku ani její námitku a tento listinný důkaz necitoval. Vyslovila názor, že pokud soud obdržel dvě rozporné informace o době služby v PTP, bylo jeho povinností rozpory odstranit. Svým postupem tak založil kasační důvod v podobě nedostatku důvodů rozhodnutí. Stěžovatelka se dále domnívala, že soud nesprávně vyhodnotil otázku nezákonného věznění jejího manžela. Namítala, že v tomto směru nebylo provedeno žádné dokazování, ačkoliv ze shromážděných dokladů vyplývá, že manžel byl vězněn neoprávněně. Manžel byl obviněn ze zločinu sdružování proti státu podle § 2 zákona č. 231/1948 Sb. a byl vzat do vazby, přičemž již následně nebyl informován o tom, jak věc skončila. Poukázala na § 2 odst. 2 zákona č. 119/1990 Sb., podle něhož soud postupuje podle zákona i bez návrhu. Bylo proto povinností státu, aby zajistil manželovu plnou rehabilitaci. Z § 32 odst. 2 (správně § 33 odst. 2) zákona ve znění novely vyplývá, že obdobně se postupuje i v případech, kdy trestní stíhání nebylo vůbec zahájeno. Stěžovatelka dále uvedla, že její manžel po roce 1990 o rehabilitaci žádal, ale jeho spisy nebyly nalezeny. Nezákonný postup státu však nemůže být přičítán k jeho tíži. Namítala, že ani v tomto případě soud neprovedl řádné dokazování; přitom měl k dispozici protokol o výslechu obviněného ze dne 6. 4. 1949, zápis ze dne 30. 9. 1949, z něhož plyne, že v den propuštění z vazby byl ihned povolán k výkonu vojenské služby. Politická perzekuce manžela proto trvala nepřetržitě od 14. 2. 1949 do 20. 12. 1951, kdy byl propuštěn domů. Stěžovatelka tvrdila, že její manžel byl v PTP déle jak 12 měsíců a dále, že je třeba započíst také dobu nezákonného věznění. Dovozovala, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů a pro nesprávné posouzení právních otázek. Navrhovala, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek z hledisek uvedených v § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody uvedenými v kasační stížnosti. Stěžovatelka se v kasační stížnosti dovolává důvodů uvedených v § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Podle § 103 odst. 1 s. ř. s. lze kasační stížnost podat z důvodu tvrzené a) nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, d) nepřezkoumatelnosti spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Z obsahu dávkového spisu bylo zjištěno, že stěžovatelka podala dne 2. 2. 2009 žádost o zvláštní příspěvek k důchodu pode zákona č. 357/2005 Sb. jako vdova po manželovi A. P., nar. X,