5 As 37/2009 — Nejvyšší správní soud

5 As 37/2009- 94 - text č. j. 5 As 37/2009 - 94 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: I. M., proti žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, Odbor dopravy a silničního hospodářství, se sídlem Ostrava, 28. října 117, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 2. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 60 ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 23. 3. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 71, takto: I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : Rozsudkem ze dne 27. 2. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 60, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 23. 3. 2009, č. j. 58 Ca 5/2006 – 71, Krajský soud v Ostravě jednak zrušil rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství, ze dne 23. 1. 2006, č. j. 36668/2005/DSH/Lip a věc vrátil žalovanému k dalšímu řízení, jednak odmítl žalobu žalobce v části, jíž se domáhal po žalovaném zaplacení 3 x 30 000 000 Kč za pomoc žalobci z titulu občanskoprávní smlouvy, za jeho tvůrčí duševní činnost a za poškození jeho základních lidských práv, a konečně rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovaný jako stěžovatel včasnou kasační stížností brojí proti shora uvedenému rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“) ve znění doplňujícího usnesení v té části, ve které bylo zrušeno jeho rozhodnutí, to je rozhodnutí Krajského úřadu Moravskoslezského kraje, odboru dopravy a silničního hospodářství ze dne 23. 1. 2006, č. j. 36668/2005/DSH/Lip (dále též „rozhodnutí žalovaného“). Rozhodnutím žalovaného bylo ve správním řízení zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Ostravy (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 10. 2005, č. j. OD/1/17360/05/SŘ-MICH, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle § 22 odst. 1 písm. e) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“), kterého se dopustil tím, že dne 11. 2. 2005 ve 12.23 hod. na ul. 28. října před domem č. 256 v Ostravě-Mariánských Horách jako řidič osobního automobilu zn. Škoda Favorit RZ X nerespektoval svislé dopravní značení IP 12 se speciálním označením O 1 – vyhrazené parkoviště pro vozidla přepravující osobu těžce postiženou nebo těžce pohybově postiženou a v působnosti tohoto dopravního značení s vozidlem parkoval, přestože vozidlo nebylo speciálním označením O 1 označeno a nebyl osobou oprávněnou k popisovanému jednání, čímž porušil ustanovení § 4 písm. a), § 4 písm. b), § 4 písm. c), § 27 odst. 1 písm. o) a § 67 odst. 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o silničním provozu“). Žalobce byl tímto rozhodnutím správního orgánu I. stupně uznán také vinným ze spáchání přestupku proti bezpečnosti a plynulosti silničního provozu podle ustanovení § 22 odst. 1 písm. f) zákona o přestupcích, kterého se dopustil tím, že dne 23. 4. 2005 v 10.30 hod. na ul. Rudná v Ostravě-Vítkovicích jako chodec přecházel pozemní komunikaci o více jízdních pruzích v místě, kde není vyznačen přechod pro chodce, šikmo k ose vozovky, čímž porušil ustanovení § 4 písm. b), § 54 odst. 2 zákona o silničním provozu. Za tyto přestupky byla žalobci uložena pokuta ve výši 1300 Kč a dále podle § 79 odst. 1 zákona o přestupcích mu byla uložena povinnost nahradit státu náklady spojené s projednáváním přestupku ve výši 1000 Kč. Krajský soud v napadeném rozsudku shledal v postupu správního orgánu I. stupně vadu řízení ve smyslu § 76 odst. 1 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), tj. podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, které mohlo mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci, z důvodu shledání překročení mezí správního uvážení při hodnocení toho, co lze považovat za hrubé rušení pořádku ve smyslu ustanovení § 45 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení (správní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále i jen „správní řád“), neboť žalobce byl vykázán z místa ústního jednání, čímž mu bylo znemožněno uplatnění jeho práv dle ustanovení § 33 odst. 1 správního řádu, ustanovení § 73 odst. 2 zákona o přestupcích (zejména klást otázky vyslýchaným svědkům) a krajský soud v důsledku uvedeného dospěl k závěru, že pak ani nelze při hodnocení skutkového stavu přihlížet k výpovědím svědků provedeným u ústního jednání dne 12. 9. 2005. Žalovaný jako stěžovatel rozsudek krajského soudu napadl včas podanou kasační stížností, a to z důvodu tvrzené nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Právní otázkou, kterou podle stěžovatele krajský soud nesprávně posoudil, je otázka přípustnosti pořizování zvukového záznamu při ústním jednání účastníkem, a to bez souhlasu správního orgánu a bez souhlasu osoby, která je při jednání vyslýchána jako svědek. Stěžovatel v této otázce nesdílí názor krajského soudu a ve své argumentaci poukazuje na úpravu § 6 odst. 3 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích, podle něhož zvukové záznamy v průběhu soudního jednání lze pořizovat s vědomím předsedy senátu nebo samosoudce, který jejich pořizování může zakázat, pokud by způsob jejich provádění mohl narušit průběh nebo důstojnost jednání. Správní řád pořizování záznamu jednání nijak neupravuje a dle stěžovatele analogické aplikaci citovaného ustanovení zákona o soudech a soudcích brání odlišnost jednání soudu a správního orgánu spočívající v tom, že soudní jednání je v zásadě veřejné, zatímco ústní jednání o přestupku je naopak v zásadě neveřejné. Stěžovatel zásadní rozdíl spatřuje v tom, zda zvukový záznam pořídí správní orgán v rámci protokolace, anebo zda záznam pořídí účastník řízení pro svou soukromou potřebu. Správní orgán záznam zakládá do spisu, jehož zůstává součástí, jež lze vždy zkonfrontovat s kopií, kterou si účastník či jiná osoba případně ze spisu pořídí. V řízení o přestupku není zaručena autenticita účastníkem pořízeného záznamu, který s ním může libovolně manipulovat a např. vydávat pozměněné znění za autentické. Stěžovatel považuje výklad krajského soudu za nesprávný i z toho důvodu, že při analogické aplikaci § 6 odst. 3 zákona o soudech a soudcích by se naskytla otázka, zda by zvukový či jiný záznam jednání mohla pořídit i jiná osoba než účastník řízení, např. vypovídající svědek a na tuto otázku by pak bylo nutno odpovědět kladně. Jako další aspekt věci stěžovatel považuje ochranu osobnostních práv osob, které se jednání účastní, v daném případě oprávněné úřední osoby správního orgánu a svědka. Dle stěžovatele si krajský soud protiřečí, když na jedné straně uvádí, že svědecká výpověď strážníka v řízení o přestupku není projevem osobní povahy, na druhé straně argumentuje zněním § 12 odst. 2 občanského zákoníku, které přímo upravuje projevy osobní povahy a stanoví, kdy lze tyto použít i bez svolení fyzické osoby. Stěžovatel se dále domnívá, že se zásadou neveřejnosti ústního jednání ve správním řízení souvisí rovněž vyšší ochrana svědka z hlediska osobnostních práv. Proto při ústním jednání správního orgánu, které není veřejné, není svědek povinen strpět nahrávání své výpovědi účastníkem řízení a snášet riziko případného zneužití takového záznamu. Závěrem stěžovatel shrnuje, že zákazem pořízení zvukového záznamu ústního jednání pro soukromou potřebu žalobce (a na to navazujícím vykázáním žalobce z místa jednání) nedošlo ke zkrácení jeho práv jako účastníka řízení. Svědci, kteří měli při jednání vypovídat, nebyli povinni strpět nahrávání své výpovědi žalobcem, nebyli za těchto okolností povinni vypovídat, odmítnutí svědecké výpovědi bylo důvodné s ohledem na § 12 občanského zákoníku a nenaplnilo skutkovou podstatu pořádkového deliktu ve smyslu § 45 odst. 1 správního řádu. Jestliže žalobce odmítl přes opakovanou výzvu správního orgánu nahrávání ukončit a svědci s nahráváním nesouhlasili, znemožnil tak provedení jejich svědeckých výpovědí a tím hrubě narušil průběh jednání. Byl tedy splněn zákonný důvod pro jeho vykázání z místa jednání a pro konání ústního jednání v jeho nepřítomnosti, správní orgán při uplatnění tohoto pořádkového opatření nepřekročil meze správního uvážení a neporušil § 74 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ani § 45 odst. 2 správního řádu, a žalobce proto nebyl krácen na svých právech. Stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele uvedl, že stěžovatel nesprávně aplikoval a vyloži