6 Ads 181/2009 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 181/2009- 191 - text 6 Ads 181/2009 - 198 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Milady Tomkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Kateřiny Šimáčkové v právní věci žalobce: JUDr. R. Š., zastoupeného JUDr. Miroslavem Hlavničkou, advokátem, se sídlem Plzeňská 1700/9, Děčín, proti žalované: Policie České republiky, ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, o žalobě proti rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby Federálního policejního sboru ze dne 1. 10. 1991, č. j. UC - 857/P - 91, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 29. 6. 2009, č. j. 7 Ca 308/2008 - 153, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává. Odůvodnění: Žalobce v postavení stěžovatele napadá kasační stížností shora označené usnesení Městského soudu v Praze, kterým byla odmítnuta jeho žaloba ze dne 19. 5. 2008, kterou se domáhal přezkoumání rozhodnutí ze dne 1. 10. 1991, kterým bylo rozhodnuto o odvolání žalobce proti rozkazu ředitele Úřadovny CPS Ústí nad Labem ve věcech personálních č. 75 ze dne 30. 7. 1991, jímž bylo rozhodnuto o propuštění žalobce ze služebního poměru podle § 100 odst. 1 písm. e) zákona č. 100/1970 Sb., o služebním poměru příslušníků Sboru národní bezpečnosti. Městský soud v Praze shledal, že žaloba, kterou se domáhal stěžovatel přezkumu rozhodnutí z roku 1991, byla podána opožděně, neboť rozhodnutí ředitele Úřadu cizinecké policie a pasové služby FPS ze dne 1. 10. 1991 bylo stěžovateli doručeno v říjnu 1991, kdy rovněž nabylo právní moci. Od tohoto okamžiku běžela lhůta k podání žaloby ke správnímu soudu podle § 118 odst. 2 zákona č. 334/1991 Sb., o služebním poměru policistů zařazených ve Federálním policejním sboru (byla třicetidenní). Pokud byla žaloba žalobcem podána 19. 5. 2008, byla podána opožděně, tedy po uplynutí lhůty (§ 72 s. ř. s.). Proto soud žalobu podle § 46 odst. 1 písm. b) odmítl. Nadto městský soud zcela přiléhavě podal rekapitulaci soudních sporů, které stěžovatel od roku 1991 vede v oboru správního soudnictví; pro účely tohoto rozsudku postačí pouze uvést, že ze soudního spisu městského soudu sp. zn. 7 Ca 308/2008 a spisů sp. zn. 38 Ca 324/95 a sp. zn. 5 Ca 192/2004 plyne, že stěžovatel podal proti v záhlaví uvedenému rozhodnutí služebního funkcionáře z 30. 7. 1991 a 1. 10. 1991 (v jejichž důsledku byl propuštěn ze služebního poměru příslušníka Federálního policejního sboru pro porušení služební přísahy a služební povinnosti zvlášť hrubým způsobem) žalobu již dne 31. 10. 1991 u Okresního soudu v Děčíně. O této žalobě rozhodl správní soud (Městský soud v Praze usnesením ze dne 30. 11. 1995, č. j. 38 Ca 324/95 - 86) tak, že řízení zastavil jsa přesvědčen o tom, že nejsou dány podmínky pro věcný přezkum rozhodnutí v důsledku úpravy obsažené v zákoně č. 519/1991 Sb. (jednalo se o rozhodnutí, jež nabyla právní moci před 1. 1. 1992). Toto rozhodnutí městského soudu nebylo napadeno žádným opravným prostředkem, zejména nebylo podrobeno cestou ústavní stížnosti testu ústavnosti ze strany Ústavního soudu. Další žalobu proti témuž rozhodnutí podal stěžovatel 9. 11. 2004; domáhal se zejména přezkumu procesních aspektů věci, totiž zda bylo napadené rozhodnutí stěžovateli řádně doručeno v autentické formě a zda tedy nabylo právní moci. Městský soud o této žalobě rozhodl dne 21. 3. 2007 pod č. j. 5 Ca 192/2004 - 114. Městský soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí bylo stěžovateli doručeno v autentické podobě v říjnu 1991; uvedl rovněž, že i kdyby příslušné předpisy o služebním poměru účinné ke dni 1. 1. 1992 umožňovaly soudní přezkum těchto rozhodnutí, jednalo by se zcela jednoznačně o žalobu opožděnou (rozhodnutí bylo doručeno v říjnu 1991, žaloba byla podána 9. 11. 2004). Proti tomuto rozhodnutí Městského soudu stěžovatel nepodal opravný prostředek podle soudního řádu správního (kasační stížnost), takže tehdejší závěry městského soudu nebyly podrobeny přezkumu ze strany Nejvyššího správního soudu. Za této procesní situace stěžovatel při jednání Okresního soudu v Ústí nad Labem dne 19. 5. 2008, který měl rozhodnout o žalobě na určení trvání služebního poměru stěžovatele (pod sp. zn. 13 C 87/2002, přičemž řízení o žalobě na určení, že služební poměr trvá a o peněžních a jiných náležitostech vedou soudy v oboru občanského soudního řízení od roku 1991, resp. 1995), rozšířil žalobu o návrh na přezkoumání rozhodnutí č. 75 ze dne 30. 7. 1991 a rozhodnutí č. j. UC - 857/P - 01 ze dne 1. 10. 1991, kterými byl propuštěn ze služebního poměru; důvodem měla být i skutečnost, že Ústavní soud zrušil nálezem sp. zn. I. ÚS 487/04 rozhodnutí obecných soudů, které konstatovaly nedostatek soudní pravomoci. (Citovaným nálezem zrušil Ústavní soud rozhodnutí obecných soudů rozhodujících v oboru občanského soudního řízení, žádné rozhodnutí soudu z oboru soudního řízení správního, kterými se Městský soud v Praze vyslovoval o přípustnosti či včasnosti podaných správních žalob vůči označeným rozhodnutím služebních funkcionářů, nebylo ústavní stížností napadeno a nebylo nálezy Ústavního soudu, které ve stěžovatelových věcech Ústavní soud vydal, dotčeno; jde o nálezy sp. zn. IV. ÚS 232/98 a sp. zn. I. ÚS 487/04). Tímto způsobem vyvolal stěžovatel v roce 2008 před městským soudem již třetí řízení o přezkum týchž rozhodnutí (ze dne 30. 7. 1991 a ze dne 1. 10. 1991 o propuštění ze služebního poměru). Městský soud se k několikrát doplňované žalobní argumentaci soustředil především na zjištění, zda je možno považovat žalobu za včas podanou; vzal za prokázané, že jde o žalobní návrh učiněný před Okresním soudem v Ústí nad Labem dne 19. 5. 2008, přičemž tento soud dne 16. 9. 2008 pod č. j. 13 C 124/2008 - 125 vyslovil k projednání této věci svou věcnou nepříslušnost a postoupil věc Městskému soudu v Praze. (Městský soud jako překlenutelný procesní problém posoudil postup tohoto okresního soudu, který nepostupoval důsledně podle § 104b odst. 1 o. s. ř., jenž mu přikazoval, aby řízení o návrhu, který je svým obsahem správní žalobou proti správnímu rozhodnutí, zastavil, s poučením žalobce o možnosti podat žalobu správnímu soudu). Tento žalobní návrh stěžovatel obsáhle několikrát doplňoval, přičemž jeho argumentace mj. mířila opětovně k tomu, že mu napadené rozhodnutí nebylo řádně doručeno, neboť mu bylo doručeno v říjnu 1991 pouze ve fotokopii, nikoli v originálu. K rozkazu č. 75 ze dne 30. 7. 1991 namítal (doplnění ze dne 17. 2. 2009), že toto rozhodnutí bylo pouze vyhlášeno, stěžovatel měl možnost jej podepsat, ale do stěžovatelovy dispozice se dostalo až v prosinci 2008 u Okresního soudu v Ústí nad Labem. Městský soud se pak obsáhle ve svém rozsudku nyní napadeném kasační stížností zaobíral procesní historií stěžovatelových opakovaných žalob proti týmž správním aktům, aby dospěl k závěru, že pouhé tvrzení o doručení fotokopie rozhodnutí bez toho, aby byla současně zpochybněna autenticita této fotokopie (její soulad s originálem rozhodnutí), resp. bez konkrétního zjištění o rozdílnosti kopie a originálu rozhodnutí, není důvodem pro závěr, že rozhodnutí nebylo doručeno. Městský soud poukázal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 47/2005 - 89, které se vyslovilo k smyslu a účelu doručování písemného vyhotovení rozhodnutí; jestliže byl stěžovateli doručen výtisk č. 2 rozhodnutí (ověřený jako kopie originálu rozhodnutí), byla z formy tohoto rozhodnutí jeho autenticita zřejmá. Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí vzápětí v říjnu 1991 žalobu, tedy na svém právu použít prostředky procesní obrany nebyl nijak zkrácen. Nadto byly již tyto námitky posouzeny městským soudem v řízení pod sp. zn. 5 Ca 192/2004, přičemž nejpozději doručením rozhodnutí v této věci (3. 4. 2007) musel mít jistotu, že rozhodnutí existuje ve čtyřech shodných výtiscích, přitom výtisk č. 2 mu byl doručen. Ani poté stěžovatel netvrdil, že doručením kopie rozhodnutí mu bylo znemožněno se s rozhodnutím seznámit, že neměl dobrou víru v pravost tohoto rozhodnutí, a že mu tak bylo znemožněno kvalifikovaným způsobem uplatnit právo na soudní ochranu; kasační stížnost proti tomuto rozhodnutí nepodal. Jestliže po uplynutí dalšího roku žalobce opět tvrdí, že doručení nebylo účinné, považoval to soud za snahu obejít zákonnou lhůtu k podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu. Takovému jednání však nelze přiznat soudní ochranu (zde se městský soud odvolal na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 9. 2006, č. j. 8 As 16/2006 - 103, který jednání adresáta správního rozhodnutí, jemuž je známo, že určité rozhodnutí bylo vydáno, ale který jedná účelově, označil za takové, jemuž soudní ochranu přiznat nelze). Proto městský soud neakceptoval poukaz stěžovatele na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu z roku 2003, č. j. 5 A 150/2001 - 48. Žaloba byla tedy dne 19. 5. 2008 podána opožděně a jako takovou ji městský soud podle § 46