3 Ads 144/2010 — Nejvyšší správní soud

3 Ads 144/2010- 50 - text 3 Ads 144/2010 - 50 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Vlašína a soudců JUDr. Milana Kamlacha a JUDr. Petra Průchy v právní věci žalobkyně: V. V., zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 1882/57, Jihlava, o přezkoumání rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 11. 2009, č. j. KUJI 80634/2009, za účasti osoby zúčastněné na řízení: J. V., zastoupené Mgr. Martou Ptáčkovou, advokátkou se sídlem Moravské náměstí 15, Brno, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2010, č. j. 57 Ca 109/2009 – 25, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 6. 2010, č. j. 57 Ca 109/2009 – 25, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností napadla žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu v Brně, kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Krajského úřadu kraje Vysočina ze dne 2. 11. 2009, č. j. KUJI 80634/2009. Tímto rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobkyně proti rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 9. 9. 2009, č. j. SO/150560/2009, a prvoinstanční rozhodnutí potvrdil. Krajský soud vycházel při svém rozhodování z následujícího skutkového stavu: Předchozím rozhodnutím Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 26. 5. 2006, čj. 13994/2006, byla žalobkyni stanovena povinnost vrátit opakovanou dávku sociální péče za období od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005 ve výši 154 626 Kč, s odůvodněním, že žalobkyně správnímu orgánu neoznámila, že jejímu manželovi byla od února 1998 vyplácena společností Ahold Czech Republic, a.s., výhra v částce 11 000 Kč měsíčně, přičemž se jednalo o skutečnost rozhodnou pro nárok na dávku sociální péče podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu (dále jen „zákon č. 463/1991 Sb.“). Následkem toho vznikl v tomto období přeplatek na dávce, který je žalobkyně povinna vrátit podle § 107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Odvolání žalobkyně proti tomuto rozhodnutí žalovaný zamítl. Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 18. 9. 2007, č. j. 34 Cad 65/2007 – 28, rozhodnutí žalovaného i správního orgánu I. stupně zrušil a řízení o povinnosti vrátit dávku sociální péče zastavil, neboť dospěl k závěru, že výhru manžela žalobkyně nelze klasifikovat jako příjem podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb. Na základě kasační stížnosti žalovaného zrušil Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 12. 6. 2008, č. j. 3 Ads 3/2008 – 52, www.nssoud.cz, část výroku rozsudku Krajského soudu v Brně, jíž bylo zastaveno řízení o povinnosti vrátit dávku sociální péče (opakovaný příspěvek nezaměstnaným) za období od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005 ve výši 154 626 Kč, ve zbytku kasační stížnost zamítl. Při posouzení otázky, zda byla dávka sociální péče vyplacena neprávem, Nejvyšší správní soud setrval na svém názoru vyjádřeném v rozsudku ze dne 25. 7. 2007, č. j. 3 Ads 112/2006 - 58, www.nssoud.cz, že měsíčně vyplácenou výhru manžela žalobkyně nelze považovat za opakující se pravidelný příjem podle § 6 odst. 1 písm. j) zákona č. 463/1991 Sb., a zahrnout ji tak do rozhodného příjmu pro účely tohoto zákona (resp. zákona o sociální potřebnosti). Uzavřel tedy, že důvody vzniku přeplatku uvedené správním orgánem neobstojí. Dále uvedl, že správní orgány I. i II. stupně se již nezabývaly tím, zda bylo možné výhru manžela žalobkyně zohlednit při posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů rodiny a tedy při zvážení sociální potřebnosti žalobkyně podle § 3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. Rovněž správní soud tuto otázku neřešil, neboť nebyla předmětem přezkumného soudního řízení. Podle Nejvyššího správního soudu za této situace nebylo možné učinit jednoznačný závěr o tom, zda byla dávka sociální péče vyplacena neprávem. Teprve poté, co by tuto skutečnost správní orgán postavil najisto, by bylo možné uvážit, zda žalobkyně neoprávněné vyplacení dávky zavinila. Městský úřad Moravské Budějovice následně rozhodnutím ze dne 9. 9. 2009, č.j. SO/150560/2009, uložil stěžovatelce povinnost vrátit přeplatek na dávce sociální potřebnosti vyplacené v období od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005 ve výši 154 626 Kč, s odůvodněním, že manželu stěžovatelky, který je pro účely posouzení sociální potřebnosti s ní společně posuzovanou osobou podle § 4 odst. 1 písm. c) zákona č. 463/1991 Sb., byla od února 1998 vyplácena společností Ahold Czech Republic, a. s., výhra v částce 11 000 Kč měsíčně. Na základě této skutečnosti měli manželé V. vytvořeno takové sociální a majetkové zázemí, které jim umožňovalo zajištění jejich základních životních potřeb nezávisle na dávce sociální péče, nesplňovali proto základní podmínku sociální potřebnosti, nebyli osobami sociálně potřebnými a dávka sociální péče jim nenáležela. Stěžovatelka správnímu orgánu výhru neohlásila. V tomto období vznikl přeplatek na dávce, který je povinna vrátit podle § 107 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení. Odvolání stěžovatelky žalovaný rozhodnutím ze dne 2. 11. 2009, č.j. KUJI 80634/ 2009, zamítl. Uvedené správní rozhodnutí napadla stěžovatelka správní žalobou, v níž namítla, že výhru nelze považovat za příjem podle zákona č. 463/1991 Sb. a tudíž k ní neexistovala ohlašovací povinnost podle § 106 zákona č. 100/1988 Sb. Pokud stěžovatelka tento příjem správnímu orgánu neohlásila, nelze ji za to jakkoli sankcionovat. Krajský soud této argumentaci nepřisvědčil. Dospěl k závěru, že se stěžovatelka mýlí, pokud se domnívá, že ona sama není povinna existenci či výši výhry prokazovat. Soudy v dosavadním průběhu řízení vyslovily právní názor, že výhra v zákaznické hře nebyla do 31. 12. 2005 příjmem ve smyslu § 6 odst. 1 písm. f) zákona č. 463/1991 Sb. Podle žalovaného i krajského soudu však výhra byla a je relevantní pro posouzení celkových sociálních a majetkových poměrů ve smyslu § 3 odst. 2 zákona č. 482/1991 Sb. Tento názor podle krajského soudu sdílí i Nejvyšší správní soud. Existence výhry je tedy rozhodnou skutečností pro posouzení nároku na dávku ve smyslu § 7 odst. 1 zákona č. 482/1991 Sb., stěžovatelka byla povinna ji osvědčit, případně umožnit správnímu orgánu aby ji ověřil. Měla tedy prokázat, zda oproti dřívějšku příjmy z uvedené výhry ještě má či nikoli, což neudělala, případně měla dát souhlas s tím, aby tato skutečnost byla správnímu orgánu sdělena. Z odstavce 2 uvedeného ustanovení vyplývá, že nesplní-li žadatel o dávku povinnosti podle odstavce 1, může mu být žádost o dávku zamítnuta. K námitce stěžovatelky, že informace o výhře byly získány v rozporu s právními předpisy, krajský soud uvedl, že manželé V. výhru ve výši 11 000 Kč měsíčně sami správním orgánům sdělili, nesouhlasili pouze s jejím zahrnutím do příjmu podle zákona č. 463/1991 Sb. Krajský soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že došlo již podruhé k uložení téže povinnosti, neboť původní rozhodnutí Městského úřadu Moravské Budějovice ze dne 26. 5. 2006, čj. 13994/2006, bylo zrušeno rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 9. 2007, č. j. 34 Cad 65/2007 – 28. Krajský soud se dále ztotožnil se závěrem žalovaného, že lhůta stanovená v § 107 odst. 3 zákona č. 100/1988 Sb. pro existenci nároku na vrácení dávky dosud neuplynula, neboť dávka byla stěžovatelce vyplácena v době od 1. 4. 2003 do 31. 8. 2005. Správní orgán se o pobírání částky 11 000 Kč dozvěděl již koncem července 2005, oficiálně byla tato okolnost sdělena manželi V. do protokolu dne 14. 9. 2005. Poté byla vydána rozhodnutí, v době soudních řízení o žalobách lhůta neplynula. K poslední žalobní námitce stěžovatelky o nicotnosti správního rozhodnutí způsobené jeho vydáním až po uplynutí lhůty stanovené v § 71 správního řádu krajský soud uvedl, že správnímu orgánu nelze vytýkat nečinnost, přičemž poukázal jak na složitost a nepřehlednost věci, tak na jednání stěžovatelky, která opakovaně uplatnila opravné prostředky jak ve správním tak v soudním řízení. Krajský soud proto žalobu zamítl jako nedůvodnou ve smyslu ust. § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a), b) a c) s. ř. s. Předně namítla, že prostřednictvím své právní zástupkyně obratem reagovala na výzvu krajského soudu ke sdělení, zda souhlasí s rozhodnutím o žalobě bez nařízení jednání. Dne 5. 2. 2010 podala u Krajského soudu v Brně přípis obsahující její nesouhlasné vyjádření. Krajský soud přesto ve věci rozhodl dne 14. 6. 2010 bez nařízení jednání, čímž došlo k porušení § 51 odst. 1 s. ř. s. Stěžovatelka žádá, aby byla věc znovu zákonně projednána za její přítomnosti ve veřejném jednání. Stěžovatelka se domnívá, že se krajský soud správně nevypořádal s žalobními námitkami a rozhodl v roz