4 Ads 130/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 130/2011- 119 - text 4 Ads 130/2011 - 127 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Č., zast. JUDr. Petrem Práglem, advokátem, se sídlem Dlouhá 5, Ústí nad Labem, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 Cad 31/2008 - 97, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 18. 4. 2011, č. j. 16 Cad 31/2008  97, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 1. 11. 2006, č. j. 3628/SZ/2006, č. e. 142425/2006. Tímto rozhodnutím bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 23. 8. 2006, č. j. OSV/555/06/Nv/8754/06, jímž byla podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti, a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, žalobci přiznána jednorázová dávka sociální péče ve výši 900 Kč formou poukázek k nákupu potravinového zboží. Žalobce podal proti výše uvedenému rozhodnutí žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil, že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce má za to, že prokázal, že nemůže své příjmy zvýšit vlastním přičiněním a žalovaný v napadeném rozhodnutí tato tvrzení žalobce nijak nezpochybnil, avšak i přesto podpořil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o poskytnutí pouhých 900 Kč namísto zákonem stanovených 4140 Kč, které žalobce požadoval. Podle žalobce je zřejmé, že možnost správního uvážení je omezená zákonem a neopravňuje správní orgán k svévolnému jednání. Proto pokud životní minimum žalobce je zákonem stanoveno na částku 4140 Kč, tak mu dávka sociální péče musí být vždy poskytnuta v takové výši, aby jeho příjem do této částky dorovnala, protože v opačném případě žalobce i nadále zůstane v hmotné nouzi a ve hladu, což by odporovalo čl. 1 odst. 1 ústavy a čl. 1, větě druhé Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních kulturních právech. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že má od 10. 1. 2005 odborným lékařem předepsanou dietu, proto částka životního minima ve smyslu § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., k zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb se zvyšuje o 900 Kč a činí tak 3300 Kč měsíčně, nezbytné náklady žalobce na domácnost pak činí 840 Kč. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů za diskriminační a šikanozní, neboť je zjevné že pracovníci správních orgánů se jej snaží úmyslně poškodit na jeho právech. Není mu jasné, z jakého právního důvodu rozhodl správní orgán prvního stupně o poskytnutí peněžité dávky sociální péče nikoliv způsobem stanoveným v § 102 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nýbrž formou poukázek k nákupu potravin, což zákon neumožňuje. Rovněž není vůbec jasné, z jakého právního důvodu žalovaný tvrdí, že žalobci byla poskytnuta věcná dávka sociální péče, když žalobce jednak o takovou nežádal a jednak je zřejmé, že se jedná o dávku peněžní ve výši 900 Kč (podle žalobce měla být ve výši 4140 Kč). Podle názoru žalobce orgány sociálního zabezpečení nesmějí dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., poskytovat ve věcné formě namísto peněžní, pokud účastník řízení o to výslovně nepožádá, protože sociální dávky poskytované podle tohoto zákona nejsou účelové, jsou nárokové a jejich cílem je dorovnat příjem jednotlivce do stanovené hranice sociální potřebnosti bez ohledu na to, jakým způsobem jednotlivec poskytnutou dávku využije a na co ji utratí, protože jinak by se jednalo mimo jiné rovněž o zásah do soukromého života jednotlivce (žalobce má za to, že nikdo nesmí nikomu nařizovat, co a kde musí za své peníze koupit). Z toho pak vyplývá, že pokud správní orgán prvního stupně rozhodl o výplatě poskytnuté dávky jiným způsobem, než stanoví zákon, tak jednal zcela svévolně a ta část napadeného rozhodnutí, kde je stanoven způsob její výplaty odlišně od zákonem stanoveného způsobu je zcela nulitní, protože o jiném způsobu výplaty dávky, než stanoví zákon správní orgán prvního stupně rozhodl bez dostatku pravomoci. Žalovaný svévolné uplatnění práva správním orgánem prvního stupně podpořil a jednal tedy nezákonným způsobem. S ohledem na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání”, rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem již jednou ve věci rozhodoval, přičemž usnesením ze dne 15. 1. 2007, č. j. 42 Cad 7/2007 - 13, žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s. s tím, že na předmětnou věc dopadá § 56c písm. a) zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 4 Ads 2/2008 – 66, napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení se závazným právním názorem, že žalobou napadené rozhodnutí není vyloučeno ze soudního přezkumu zvláštním zákonem [kterým je zákon č. 114/1988 Sb., konkrétně pak ustanovení § 56 písm. a)] a ze soudního přezkumu není vyloučeno ani podle soudního řádu správního, když se nejedná o rozhodnutí podřaditelné pod některou z kompetenčních výluk uvedených v § 70 písm. a) až f) s. ř. s. Krajský soud při posouzení žalobních námitek předně konstatoval, že rozhodnutí žalovaného nelze považovat za nepřezkoumatelné. Krajský soud se však neztotožnil s názorem žalovaného, že při posuzování, zda má žalobce nárok na poskytování dávek sociální péče, je třeba do okruhu oprávněných osob podle ustanovení § 5 zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. osob majících nárok na příspěvek na živobytí při splnění zákonných podmínek, zahrnout již pouze žalobcovu manželku a jejích 5 nezletilých dětí a nikoliv i žalobce. Konstatoval, že mezi účastníky řízení nebylo žádného sporu o tom, že rodinu žalobce tvoří sedm osob, a to žalobce, jeho manželka a jejich pět nezletilých dětí, neboť spolu trvale žijí a společně uhrazují náklady na své potřeby. Dále nebylo žádného sporu ohledně osobních poměrů manželky žalobce, tedy, že je českou státní občankou a že žalobce je státním příslušníkem Ruské federace a oba společně se svými pěti nezletilými dětmi bydlí v České republice, na adrese Z. F. 2706, M. Krajský soud uvedl, že je mu z úřední činnosti známo, že žalobce je hlášen na území České republiky k pobytu podle zvláštního právního předpisu po dobu delší než 3 měsíce, což ostatně nerozporoval ani žalovaný. Na základě těchto skutečností, tj. že žalobce je sice z nečlenského státu Evropské unie, ovšem zároveň je díky uzavření sňatku s manželkou, která je občankou České republiky a tedy i občankou Evropské unie, rodinným příslušníkem občana členského státu Evropské unie, dospěl krajský soud na rozdíl od žalovaného k závěru, že žalobce měl být zahrnut do okruhu oprávněných osob ve smyslu ustanovení § 5 odst. 1 písm. e) zákona č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi (na tomto místě Nejvyšší správní soud připomíná, že správně měl být zmíněn § 103 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., neboť zákon č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi nabyl účinnosti až dne 1. 1. 2007 a nebyl tedy účinný v době vydání přezkoumávaných správních rozhodnutí). Uvedené ustanovení nelze podle krajského soudu vykládat tak, že se vztahuje jen na rodinné příslušníky osob, kteří jsou občany jiných členských států Evropské unie. Při tomto výkladu by totiž při výpočtu měsíčně se opakujících dávek sociální péče nesporně docházelo k disk