4 Ads 79/2011 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 79/2011- 115 - text 4 Ads 79/2011 - 124 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Marie Turkové a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobce: J. Č., zast. Mgr. Václavem Mimránkem, advokátem se sídlem Čechyňská 23, Brno, proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 16 Cad 33/2008 - 87, t a k t o : Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 7. 2. 2011, č. j. 16 Cad 33/2008  87, s e v e v ý r o c í ch I. a III. z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu v tomto rozsahu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalovaný jako stěžovatel domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem, kterým bylo zrušeno jeho rozhodnutí ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006 - 2, č. e. 145734/2006, jímž bylo zamítnuto odvolání žalobce a potvrzeno rozhodnutí Magistrátu města Mostu (dále jen „správní orgán prvního stupně”) ze dne 15. 9. 2006, č. j. OSV/555/06/NV/9567/06, kterým byla stěžovateli podle § 8a zákona č. 482/1991 Sb., o sociální potřebnosti a zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu přiznána jednorázová dávka sociální péče ve výši 900 Kč formou poukázek k nákupu potravinového zboží. Žalovaný rozhodnutí správního orgánu prvního stupně potvrdil s odůvodněním, že rodině žalobce je poskytována měsíčně se opakující dávka sociální péče a otázka společného posuzování rodiny, jejíž jeden člen neplní podmínky pro poskytování dávky, již byla několikrát řešena; naposledy se jí zabývalo Ministerstvo práce a sociálních věcí. Žalovaný poukázal na ustanovení § 8a zákona č. 482/1991 Sb., podle něhož občanu, který nesplňuje podmínky pro poskytování dávek sociální péče podle tohoto zákona a jemuž hrozí vážná újma na zdraví, může být poskytnuta v nezbytném rozsahu pomoc, a to formou věcné nebo peněžité dávky, popřípadě služby sociální péče a konstatoval, že se nejedná o dávku nárokovou, ale fakultativní, která zajišťuje pomoc v nezbytném rozsahu a proto je také zcela v kompetenci správního orgánu, který ji přiznal, rozhodnout, jakým způsobem bude poskytnuta. Žalovaný uzavřel, že správní orgán prvního stupně postupoval v souladu s právními předpisy. Žalovaný rozhodnutím ze dne 8. 11. 2006, č. j. 3729/SZ/2006, č. e. 145736/2006, potvrdil rovněž rozhodnutí vedoucí správního orgánu prvního stupně ze dne 6. 9. 2006, jímž rozhodla o námitce podjatosti vznesené žalobcem proti Bc. Z. N., pracovnici Odboru sociálních věcí Magistrátu města Mostu tak, že tato není vyloučena z projednávání a rozhodování této věci. V odůvodnění uvedl, že v systému, kdy správnost rozhodnutí stvrzuje svým podpisem vedoucí odboru, lze mít důvodně za to, že Bc. Z. N. nemůže výsledek řízení skutečně ovlivnit. Dále konstatoval, že při přezkoumání několika rozhodnutí nezjistil, že by Bc. Z. N. měla zájem na zamítnutí žádostí o dávky, či jakýkoli jiný osobní vztah k věci. Žalobce podal proti oběma výše uvedeným rozhodnutím žalovaného žalobu u Krajského soudu v Ústí nad Labem, v níž namítal nezákonnost rozhodnutí žalovaného, protože odporuje čl. 1 odst. 1, Ústavy České republiky, čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1, Listiny základních práv a svobod, čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Postup správních orgánů obou stupňů byl podle jeho názoru v hrubém rozporu s čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1, Listiny základních práv a svobod, řízení před správními orgány obou stupňů bylo zatíženo nezhojitelnými procesními vadami, které měly vliv na výsledek celého řízení a činí rozhodnutí žalovaného nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů. Žalobce dále namítal, že povinností správního orgánu prvního stupně bylo přesvědčivě prokázat, že jeho pracovnice není vůči žalobci podjatá a označil za vyloučené, aby k závěru o její nepodjatosti dospěl pouze na základě toho, že samotná pracovnice svou podjatost popírá. Podle žalobce nemusí být podjatost prokázaná, proto k vyloučení pracovníka správního orgánu z řízení postačuje pouhé důvodné podezření, že na výsledcích řízení má osobní zájem. Žalobce v této souvislosti poukázal na rozhodnutí Krajského soudu v Brně a Krajského soudu v Ostravě a konstatoval, že povinností žalovaného bylo rozhodnutí správního orgánu prvního stupně zrušit a vrátit mu věc k dalšímu řízení. Pokud tak žalovaný neučinil, je jeho rozhodnutí nezákonné, neboť je v hrubém rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Žalobce poukázal též na čl. 30 odst. 2 a čl. 32 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a § 1 zákona č. 463/1991 Sb., o životním minimu, ze kterých dovodil, že dorovnání příjmů jednotlivce do hranice životního minima je nezbytnou pomocí. Žalobce má za to, že prokázal, že nemůže své příjmy zvýšit vlastním přičiněním a žalovaný v napadeném rozhodnutí tato tvrzení žalobce nijak nezpochybnil, avšak i přesto podpořil rozhodnutí správního orgánu prvního stupně o poskytnutí pouhých 900 Kč namísto zákonem stanovených 4140 Kč, které žalobce požadoval. Podle žalobce je zřejmé, že možnost správního uvážení je omezená zákonem a neopravňuje správní orgán k svévolnému jednání. Proto pokud životní minimum žalobce je zákonem stanoveno na částku 4140 Kč, tak mu dávka sociální péče musí být vždy poskytnuta v takové výši, aby jeho příjem do této částky dorovnala, protože v opačném případě žalobce i nadále zůstane v hmotné nouzi a ve hladu, což by odporovalo čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 větě druhé Listiny základních práv a svobod ve spojení s čl. 9 až 11 Mezinárodního paktu o hospodářských, sociálních a kulturních právech. Žalobce dále poukázal na skutečnost, že má od 10. 1. 2005 odborným lékařem předepsanou dietu, proto částka životního minima ve smyslu § 3 odst. 2 písm. e) zákona č. 463/1991 Sb., k zajištění jeho výživy a ostatních základních osobních potřeb se zvyšuje o 900 Kč a činí tak 3300 Kč měsíčně, nezbytné náklady žalobce na domácnost pak činí 840 Kč. Žalobce označil správní rozhodnutí obou stupňů za diskriminační a šikanozní, neboť je zjevné že pracovníci správních orgánů se jej snaží úmyslně poškodit na jeho právech. Není mu jasné, z jakého právního důvodu rozhodl správní orgán prvního stupně o poskytnutí peněžité dávky sociální péče nikoliv způsobem stanoveným v § 102 odst. 1 zákona č. 100/1988 Sb., o sociálním zabezpečení, nýbrž formou poukázek k nákupu potravin, což zákon neumožňuje. Rovněž není vůbec jasné, z jakého právního důvodu žalovaný tvrdí, že žalobci byla poskytnuta věcná dávka sociální péče, když žalobce jednak o takovou nežádal a jednak je zřejmé, že se jedná o dávku peněžní ve výši 900 Kč (podle žalobce měla být ve výši 4140 Kč). Podle názoru žalobce orgány sociálního zabezpečení nesmějí dávky sociální péče podle zákona č. 482/1991 Sb., poskytovat ve věcné formě namísto peněžní, pokud účastník řízení o to výslovně nepožádá, protože sociální dávky poskytované podle tohoto zákona nejsou účelové, jsou nárokové a jejich cílem je dorovnat příjem jednotlivce do stanovené hranice sociální potřebnosti bez ohledu na to, jakým způsobem jednotlivec poskytnutou dávku využije a na co ji utratí, protože jinak by se jednalo mimo jiné rovněž o zásah do soukromého života jednotlivce (žalobce má za to, že nikdo nesmí nikomu nařizovat, co a kde musí za své peníze koupit). Z toho pak vyplývá, že pokud správní orgán prvního stupně rozhodl o výplatě poskytnuté dávky jiným způsobem než stanoví zákon, tak jednal zcela svévolně a ta část napadeného rozhodnutí, kde je stanoven způsob její výplaty odlišně od zákonem stanoveného způsobu je zcela nulitní, protože o jiném způsobu výplaty dávky než stanoví zákon, správní orgán prvního stupně rozhodl bez dostatku pravomoci. Žalovaný svévolné uplatnění práva správním orgánem prvního stupně podpořil a jednal tedy nezákonným způsobem. S ohledem na shora uvedené žalobce požádal, aby krajský soud „určil ve věci ústní jednání” , obě rozhodnutí žalovaného zrušil a věc žalovanému vrátil k dalšímu řízení. Krajský soud v Ústí nad Labem již jednou ve věci rozhodoval, přičemž usnesením ze dne 26. 1. 2007, č. j. 42 Cad 11/2007 - 13, žalobu žalobce proti rozhodnutí žalovaného odmítl podle § 46 odst. 1 písm. d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.”) jako nepřípustnou ve smyslu § 68 písm. e) s. ř. s., s tím, že na předmětnou věc dopadá § 56c písm. a) zákona č. 114/1998 Sb., o působnosti orgánů České republiky v sociálním zabezpečení, podle kterého jsou ze soudního přezkumu vyloučena správní rozhodnutí o dávkách sociální péče. Ke kasační stížnosti žalobce Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2008, č. j. 4 Ads 88/2007 – 62, napadené usnesení zrušil a věc vrátil krajském