5 Afs 4/2010 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 4/2010- 254 - text č. j. 5 Afs 4/2010 - 269 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: Telefónica O2 Czech Republic, a. s., se sídlem v Praze 4, Michle, Za Brumlovkou 266/2, zastoupeného JUDr. Pavlem Dejlem, LL.M., Ph.D., advokátem AK Kocián, Šolc, Balaštík se sídlem v Praze 1, Jungmannova 24, proti žalovanému: Úřad pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem v Brně, třída Kpt. Jaroše 7, zastoupenému JUDr. Kristinou Škampovou, advokátkou, se sídlem AK v Brně, Pellicova 8, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Vodafone Czech Republic a. s., se sídlem v Praze 10, Vinohradská 167, v řízení o kasační stížnosti žalovaného jako stěžovatele 1. a osoby zúčastněné na řízení jako stěžovatele 2. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 62 Ca 35/2007 - 153, takto: Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 21. 7. 2009, č. j. 62 Ca 35/2007 – 153, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Předmětem sporu v posuzované věci je zejména zodpovězení otázky, zda projednání a rozhodnutí věci Úřadem pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „ÚOHS“) bránila překážka věci pravomocně rozhodnuté (res iudicata). ÚOHS v prvním stupni správního řízení v rozhodnutí ze dne 29. 3. 2002, č. j. S 20/02559/02-VO1, určil, že Smlouva o propojení telekomunikačních zařízení a sítí uzavřená dne 22. 3. 2001 mezi osobou zúčastněnou na řízení a žalobcem (dále jen „Smlouva o propojení“) obsahuje v čl. 3.1. v návaznosti na Přílohu A, včetně dílčích příloh, v čl. 6.6 a v čl. 8.1., v návaznosti na Přílohu C, včetně dílčích příloh, ustanovení, která jsou dohodami podléhajícími zákazu dohod narušujících hospodářskou soutěž podle ustanovení § 3 až 6 zákona č. 143/2001 Sb., o ochraně hospodářské soutěže a o změně některých zákonů, v rozhodném znění (dále jen „ZOHS“), neboť v čl. 3.1 v návaznosti na Přílohu A, včetně dílčích příloh, neumožňuje propojení sítí osoby zúčastněné na řízení a žalobce jiným způsobem než přímým propojením, s výjimkou případů uvedených v čl. 6.6, který umožňuje propojení sítí prostřednictvím sítě třetí strany pouze za předpokladu neexistence přímého propojení sítí osoby zúčastněné na řízení a žalobce, nebo v případě nedostatečné kapacity propojení. Výhradnost, která má protisoutěžní charakter, byla shledána v závazku umožňujícím tranzit prostřednictvím sítě třetí strany pouze po dobu neexistence přímého propojení mezi sítěmi účastníků posuzované smlouvy nebo v případě nedostatečné kapacity přímého propojení. Rozhodnutím předsedy ÚOHS ze dne 7. 8. 2003, č. j. R 18/2002, bylo prvostupňové rozhodnutí změněno tak, že se určuje, že dohody obsažené ve Smlouvě o propojení v čl. 3.1 a na něj navazující Přílohy A, včetně dílčích příloh, v čl. 6.6 a čl. 8.1. a na něj navazující Přílohy C, včetně dílčích příloh, podléhají zákazu dohod narušujících soutěž podle ustanovení § 3 až 6 ZOHS. Protisoutěžní aspekty zakázaných dohod obsažených ve Smlouvě o propojení předseda ÚOHS shledal ve skutečnosti, že úprava obsažená ve Smlouvě o propojení fakticky do budoucna omezuje svobodnou vůli účastníků dohody rozhodnout se v konečném důsledku pro nejvýhodnější způsob propojení, neboť fakticky se mezi oběma účastníky dohody jedná o výhradní závazek poskytovat propojení sítí pouze formou přímého propojení. K podané žalobě krajský soud v rozsudku č. j. 31 Ca 2/2003 - 149 ze dne 30. 5. 2005 nejprve vyslovil nicotnost obou výše uvedených správních rozhodnutí, kterou shledal v nedostatku pravomoci rozhodujícího správního orgánu (ÚOHS). K posuzování souladu Smlouvy o propojení uzavřené podle ustanovení § 38 a násl. zákona č. 151/2000 Sb., o telekomunikacích a o změně dalších zákonů (dále jen „telekomunikační zákon“) byl podle krajského soudu zmocněn uvedeným zákonem pouze telekomunikační úřad a nikoli orgán obecně příslušný - ÚOHS. Proti tomuto rozsudku podal ÚOHS kasační stížnost. Nejvyšší správní soud rozhodnutím ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 22/2006 - 337, výše uvedený rozsudek krajského soudu zrušil, neboť dospěl k závěru, že ÚOHS byl oprávněn posoudit soulad Smlouvy o propojení se soutěžním právem. V dalším řízení pak krajský soud zrušil rozhodnutí žalovaného (předsedy ÚOHS) a jemu předcházející prvostupňové správní rozhodnutí, když shledal důvodnou žalobní námitku překážky res iudicata. Podle krajského soudu otázku platnosti Smlouvy o propojení před žalovaným již dříve posoudil Český telekomunikační úřad (dále jen „ČTÚ“) v rozhodnutích č. j. 32453/2001-620/VII.vyř ze dne 28. 2. 2002, č. j. 029931/2001-631/Dvo/H3 ze dne 7. 12. 2001 a č. j. 6065/2002-603 ze dne 18. 2. 2008. Zrušující rozsudek krajského soudu napadl opět ÚOHS (dále též „stěžovatel 1.“) včasnou kasační stížností z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) a z důvodu nerespektování závazného právního názoru Nejvyššího správního soudu krajským soudem v posuzované věci. Za nesprávně posouzené právní otázky stěžovatel 1. označil posouzení otázky porušení zásady ne bis in idem, překážky res iudicata a porušení ustanovení § 40 zákona č. 71/1967 Sb., o správním řízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „SpŘ“) upravujícího institut předběžné otázky ve správním řízení. Osoba na řízení zúčastněná jako stěžovatel 2. napadla rozsudek krajského soudu taktéž včasnou kasační stížností, a to výslovně z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky krajským soudem v předcházejícím řízení a z důvodu nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Za nesprávně posouzené právní otázky i stěžovatel 2. označil posouzení otázky porušení zásady ne bis in idem, překážky res iudicata a porušení ustanovení § 40 SpŘ upravujícího institut předběžné otázky ve správním řízení. Nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku stěžovatel 2. zřejmě shledává v námitce, že krajský soud v odůvodnění svého rozhodnutí neuvedl důvody, proč se domnívá, že ČTÚ pravomoc k posuzování otázek spojených s právem hospodářské soutěže měl. Stěžovatelé shodně navrhují, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce ve svém vyjádření ke kasačním stížnostem stěžovatelů 1. a 2. uvedl, že rozsudek krajského soudu netrpí vadami, které jsou mu vytýkány a žaloba byla posouzena správně a v souladu s právními předpisy. Proto navrhuje, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnosti zamítl. Stěžovatel 1. ve svém vyjádření ke kasační stížnosti stěžovatele 2. především souhlasil s argumenty ohledně sdílené kompetence ČTÚ a ÚOHS, kdy se tyto dva správní orgány na úseku komunikačního trhu doplňují a nikoli kolidují. Pokud byla stejná dohoda uzavřená mezi soutěžiteli posuzována z pohledu obou správních orgánů, pak ČTÚ řešil spor vzniklý mezi dvěma stranami dohody v soukromoprávní rovině inter partes, zatímco ÚOHS řešil porušení zákonné povinnosti účastníků této dohody chovat se takovým způsobem, aby nebyla narušena hospodářská soutěž. Přes totožnost objektu posouzení (Smlouva o propojení) jde o odlišný předmět posouzení (právní vztah mezi dvěma subjekty a odpovědnostní vztah z porušení veřejnoprávní povinnosti). Nejvyšší správní soud vázán rozsahem a důvody podaných kasačních stížností (§ 109 odst. 2 a 3 s. ř. s.) přezkoumal napadený rozsudek a dospěl k závěru, že kasační stížnosti stěžovatelů 1. a 2. jsou důvodné. Nerespektování závazného právního názoru krajským soudem Zdejší soud nejprve posoudil kasační námitku stěžovatele 1. o nerespektování závazného právního názoru krajským soudem v předcházejícím řízení. Námitka se konkrétně týká závěru krajského soudu, že ÚOHS nebyl oprávněn posoudit soulad Smlouvy o propojení se zákonem o ochraně hospodářské soutěže a vydat o tom rozhodnutí. Pochybení krajského soudu podle stěžovatele 1. způsobilo jednak nezákonnost napadeného rozsudku pro rozpor s ustanovením § 110 odst. 3 s. ř. s. a jednak jeho nesrozumitelnost. Žalobce je zase názoru, že stěžovatel 1. vyvodil z rozsudku zdejšího soudu ze dne 19. 6. 2007, č. j. 5 As 22/2006-337, závěr, který v něm nebyl učiněn, a sice, že ČTÚ neměl pravomoc posoudit platnost Smlouvy o propojení komplexně, tj. i z pohledu soutěžních právních předpisů. V citovaném rozhodnutí podle něj nebyla nijak zpochybněna pravomoc ČTÚ posuzovat zákonnost chování účastníků telekomunikačního trhu i z pohledu hospodářské soutěže, když bylo posuzováno pouze to, zda je tato pravomoc ČTÚ pravomocí výlučnou, či sdílenou s ÚOHS. Telekomunikační zákon totiž svěřuje ČTÚ pravomoc na poli ochrany hospodářské soutěže jak ex ante, tj. ve vztahu k dosažení konkurenčního prostředí, tak ex post, tj. ve vztahu