6 Ads 149/2010 — Nejvyšší správní soud

6 Ads 149/2010- 93 - text 6 Ads 149/2010 - 99 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila a soudkyň JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Milady Tomkové v právní věci žalobce: J. V., zastoupeného Mgr. Janem Urbanem, advokátem, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti žalované: Česká správa sociálního zabezpečení, se sídlem Křížová 25, Praha 5, proti rozhodnutí žalované ze dne 21. 9. 2009, č. j. 46091/010 - 6311 - 20.3.2009 - 14873 - 13 - TL, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 27. 10. 2010, č. j. 30 Ca 118/2009 - 47, takto: I. Kasační stížnost se zamítá. II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci k rukám jeho zástupce Mgr. Jana Urbana, advokáta, se sídlem Heyrovského 1178, Hradec Králové, do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku na náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti částku 800 Kč. Odůvodnění: Řízení před správními orgány Okresní správa sociálního zabezpečení Jíčín (dále jen „OSSZ“) rozhodla dne 18. 2. 2009 (č. j. 46003/110 - 6311 - 18.2.2009 - 15115 - 01 - FI - NM) na základě návrhu žalobce podle § 15 zákona č. 54/1956 Sb., o nemocenském pojištění zaměstnanců, platném do 31. 12. 2008, (dále jen „zákon č. 54/1956 Sb.“), tak, že žalobci náleží nemocenské při pracovní neschopnosti od 19. 2. 2007 do 27. 5. 2007 ve výši 3328 Kč, od 5. 10. 2007 do 29. 2. 2008 ve výši 2313 Kč a od 3. 3. 2008 do 31. 3. 2008 ve výši 312 Kč. Ve svém odvolání proti tomuto rozhodnutí žalobce nesouhlasil s postupem OSSZ, která nezahrnula do rozhodného období pro výpočet nemocenského náhradu mzdy ve výši 97 438 Kč, na níž žalobci vznikl nárok v souvislosti s neplatným rozvázáním pracovního poměru ze strany zaměstnavatele za období od listopadu 2006 do října 2007. Žalovaná pak k odvolání žalobce ve svém rozhodnutí ze dne 21. 9. 2009, č. j. 46091/010 - 6311 - 20.3.2009 - 14873 - 13 - TL, konstatovala, že náhrada mzdy ve shora uvedené výši byla žalobci zúčtována v měsíci březnu 2008, a proto je v tomto měsíci i jeho vyměřovacím základem, bez ohledu na to, za jaké období mu byla náhrada mzdy přiznána. Tato částka tedy nespadá do rozhodného období pro účely určení výše nemocenského podle § 18 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. Přestože tento konkrétní postup OSSZ žalovaná aprobovala, rozhodnutí OSSZ změnila tak, že v případě pracovních neschopností od 5. 10. 2007 do 29. 2. 2008 a od 3. 3. 2008 do 31. 3. 2008, nemocenské snížila (neboť OSSZ nesprávně určila rozhodné období) a v případě neschopnosti od 19. 2. 2007 do 27. 5. 2007 rozhodla tak, že žalobci nemocenské nenáleží, neboť mu za toto období náleží započitatelný příjem (tuto skutečnost OSSZ nemohla posoudit správně, neboť potřebné doklady byly předloženy až v průběhu odvolacího řízení). Řízení před krajským soudem Proti tomuto rozhodnutí podal žalobce ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu, v níž tvrdí, že určujícím pro stanovení vyměřovacího základu není v daném případě okamžik, kdy byla náhrada mzdy zúčtována, nýbrž to, že byla zúčtována za jednotlivé kalendářní měsíce po dobu neplatného rozvázání pracovního poměru, které do rozhodného období spadají. Žalobce tuto svou argumentaci podpořil odkazem na nález Ústavního soudu ČR ze dne 9. 6. 2005, sp. zn. II. ÚS 348/04, a rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 6. 2006, č. j. 6 Ads 34/2004 - 53, a ze dne 17. 8. 2005, č. j. 5 Ads 60/2003 - 89. Ústavní soud v citovaném nálezu dospěl k závěru, že náhrada mzdy podle § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoníku práce, vyplacená zaměstnanci v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru, je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu podle § 5 zákona č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, (dále jen „zákon č. 589/1992 Sb.“), bez ohledu na to, zda byla zúčtována a vyplacena v rozhodném období či nikoli. Žalobce měl za to, že přestože Ústavní soud tento výklad zaujal ve vztahu k důchodovému pojištění, je třeba jej bez dalšího aplikovat i v nyní posuzované věci, neboť uvedený nález Ústavního soudu řeší především otázku výkladu ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb., které upravuje způsob určení vyměřovacího základu, z něhož se vychází rovněž při určení denního vyměřovacího základu pro účely výplaty nemocenského. Krajský soud konstatoval, že ustanovení § 5 zákona č. 589/1992 Sb. je určující i při stanovení denního vyměřovacího základu pro účely výplaty nemocenského, nejen starobního důchodu, a že tedy shora citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu jsou aplikovatelná i v nyní posuzované věci. Na tom nic nemění ani skutečnost, že § 16 zákona č. 155/1995 Sb., o důchodovém pojištění, (dále jen „zákon o důchodovém pojištění“), byl novelizován zákonem č. 24/2006 Sb. a že tak bylo výslovně upraveno, že se do vyměřovacího základu pojištěnce zahrnuje kromě jiného i náhrada mzdy v kalendářních měsících, za které náležela. Tato úprava byla podle krajského soudu do zákona o důchodovém pojištění doplněna v návaznosti na výše uvedenou judikaturu Ústavního soudu. Krajský soud současně odkázal na četné závěry Ústavního soudu, podle nichž „obecný soud není absolutně vázán doslovným zněním zákona, nýbrž se od něj smí a musí odchýlit, vyžaduje-li to účel zákona“ (srov. např. nález ze dne 4. 2. 1997, sp. zn. Pl. ÚS 21/96, publikovaný pod č. 63/1997 Sb.). Krajský soud v této souvislosti zdůraznil, že poskytnutí náhrady mzdy je důsledkem nesplnění povinnosti zaměstnavatele přidělovat zaměstnanci práci podle pracovní smlouvy a má charakter ekvivalentu mzdy. Z těchto důvodů dospěl krajský soud k závěru, že náhrada mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru zúčtovaná žalobci až v souvislosti s rozhodnutím soudu o určení neplatnosti výpovědi z pracovního poměru je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu (§ 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb.) pro výpočet nemocenského v kalendářních měsících, za které nemocenské náleželo, a nikoli jen vyměřovacím základem v tom měsíci, v němž mu byla zúčtována. Z těchto důvodů tedy krajský soud napadené rozhodnutí žalované i OSSZ zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Kasační stížnost a její posouzení Proti tomuto rozhodnutí podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost, v níž především poukazuje na to, že citovaná rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu nelze vztáhnout na projednávaný případ, neboť se týkají důchodového pojištění. Stěžovatelka nezpochybňuje, že náhrada mzdy je příjmem započitatelným do vyměřovacího základu podle § 5 odst. 1 zákona č. 589/1992 Sb., ale poukazuje na to, že příjmy zúčtované v měsíci březnu 2008 nelze zpětně zúčtovávat do kalendářních měsíců roku 2006 a 2007. Podle tohoto ustanovení je vyměřovacím základem úhrn příjmů, které jsou předmětem daně z příjmů fyzických osob podle zákona o daních z příjmů, které nejsou od této daně osvobozeny a které zaměstnavatel zúčtoval v souvislosti se zaměstnáním, které zakládá účast na nemocenském nebo důchodovém pojištění. Podle § 4 až § 7 tohoto zákona je vyměřovacím základem zaměstnance vždy úhrn příjmů „zúčtovaných“ malou organizací, přičemž výše pojistného se stanoví procentní sazbou z vyměřovacího základu zjištěného za rozhodné období, tzn. z úhrnu „zúčtovaných příjmů za kalendářní měsíc, za který se platí pojistné“. Podle stěžovatelky je výklad krajského soudu v rozporu se zákonem, neboť podle § 18 odst. 2 zákona č. 54/1956 Sb. do rozhodného období spadá 12 měsíců před vznikem dočasné pracovní neschopnosti, nikoli měsíc, za který nemocenské náleží. Zahrnutí náhrady mzdy do vyměřovacího základu pojištěnce v kalendářních měsících, za které náležela, je možné pouze pro účely důchodového pojištění, což je dáno ustanovením § 16 odst. 3 zákona o důchodovém pojištění, ve znění novely provedené zákonem č. 24/2006 Sb. Na závěr stěžovatelka uvádí, že pokud žalobci vznikla škoda v souvislosti s nesprávným postupem zaměstnavatele, může ji uplatnit jako soukromoprávní nárok v řízení před civilními soudy. Poté, co Nejvyšší správní soud zhodnotil, že kasační stížnost splňuje všechny formální požadavky, přistoupil k posouzení její důvodnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžejní otázkou v nyní posuzované věci je, jakým způsobem se náhrada mzdy z titulu neplatného rozvázání pracovního poměru ze strany zaměstnavatele započítává pro účely stanovení výše dávek nemocenského. V této souvislosti se Nejvyšší správní soud nejprve zabýval tím, zda vůbec je náhrada mzdy příjmem započitatelným do vyměřovacího základu pro nemocenské. Náhradu mzdy je zaměstnanci povinen poskytnout zaměstnavatel v případě, že mu dal neplatnou výpověď či s ním neplatně zrušil pracovní poměr okamžitě nebo ve zkušební době a zaměstnanec zaměstnavateli oznámil, že trvá na tom, aby ho zaměstnavatel i nadále zaměstnával (§ 69 odst. 1 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, § 61 odst. 1 zákona č. 65/1965 Sb., zákoník pr