7 As 24/2011 — Nejvyšší správní soud

7 As 24/2011- 116 - text č. j. 7 As 24/2011 - 116 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize, se sídlem Na Hřebenech II, Praha 4 – Kavčí hory, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 Ca 235/2008 – 81, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 Ca 235/2008 – 81, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 4. 2010, č. j. 8 Ca 235/2008 – 81, zrušil rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 11. 3. 2008, sp. zn. 2007/837/fol/ČTV, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta ve výši 100 000 Kč za porušení ust. § 48 odst. 1 písm. g) zákona č. 231/2001 Sb., ve znění účinném do 31. 5. 2010 (dále jen „zákon o vysílání“), jehož se ČT dopustila tím, že dne 16. 2. 2007 od 21:00 h na programu ČT 2 odvysílala pořad Události, komentáře, který obsahoval skrytou reklamu. V odůvodnění městský soud nejprve zopakoval závěry vyslovené Nejvyšším správním soudem v rozsudku ze dne 19. 11. 2009, č. j. 7 As 38/2009 - 58, kterým byl zrušen předchozí rozsudek městského soudu v této věci. Dále uvedl, že definici reklamy obsaženou v ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání je nutno uplatnit i na zákaz reklamy skryté a podprahové, což vyplývá z ust. § 48 odst. 1 písm. g) cit. zákona. Podle městského soudu je v dané věci nutné se zabývat otázkou, zda odvysílaný pořad obsahoval skrytou reklamu definovanou v ust. § 2 odst. 1 písm. q) citovaného zákona. To ovšem implicitně předpokládá, že bude především objasněno, zda předmětné sdělení má či nemá obecně povahu reklamy podle písm. n) citovaného ustanovení. Skrytou reklamou nemůže být něco, co vůbec není reklamou. Z definičních znaků obsažených v ust. § 2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání byla splněna podmínka, že nešlo o reklamní pořad. Pokud záměr má vyplývat z celého kontextu reportáží, pak je nutné, aby tato reportáž byla ze strany Rady zmíněna v rozhodnutí celá, neboť jinak nelze celkový kontext posoudit. Přitom z popisu celé reportáže tak, jak je uvedena v rozsudku Nejvyššího správního soudu, se naznačuje, že předmětem reportáže nebyla problematika informačních právních systémů, ale tvorba zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a zejména tzv. přílepků k zákonům. Dále městský soud uvedl, že byl při svém rozhodování vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, a proto napadené rozhodnutí zrušil podle ust. § 76 odst. 1 písm. a) a odst. 3 s. ř. s. pro nepřezkoumatelnost spočívající v nedostatku důvodů. Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedla, že nelze souhlasit s premisou městského soudu, že pro posouzení toho, zda pořad obsahoval skrytou reklamu, musí být nejprve objasněno, zda předmětné sdělení je či není reklamou ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání. Takovým výkladem by byla de facto smazána hranice mezi skrytou a neoddělenou reklamou. Městský soud naprosto ignoroval to, že tato úvaha je nejenže proti vůli zákonodárce, ale je rovněž nesmyslná. Pokud by tato úvaha byla správná, pak by daná sekvence mohla být současně postihována jako neoddělená reklama podle ust. § 48 odst. 4 písm. a) zákona o vysílání i jako skrytá reklama podle ust. § 48 odst. 1 písm. g) citovaného zákona. Protože zákonodárce zvolil právě slovní spojení reklamní cíl a nikoliv reklama podle ust. § 2 odst. 1 písm. n) zákona o vysílání, není třeba prokazovat, že se jedná o reklamu jako takovou podle citovaného ustanovení, nýbrž se bude pouze posuzovat naplnění reklamního cíle. Jeho naplnění stěžovatelka dostatečně objasnila a vysvětlila v odůvodnění správního rozhodnutí, ale tímto faktem se městský soud vůbec nezabýval. Stěžovatelka dále ocitovala část napadaného rozsudku a označila argumentaci městského soudu za naprosto nesouvislou, vnitřně rozpornou a nesprávnou. V této souvislosti uvedla, že je naprosto irelevantní vysledovávat reklamní cíl v „x“ různých reportážích. Bezpředmětné rovněž je, co bylo obsahem reportáže, zda tvorba zákonů, informační právní systémy či počasí. Základním požadavkem vyplývajícím ze zákona je naplnění reklamního cíle prezentace, a to čehokoliv, i produktu či služby nesouvisejícího primárně s předmětem pořadu, v němž se vyskytuje, v pořadu nereklamního charakteru, mající schopnost uvést diváka v omyl o povaze této prezentace. Městský soud se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval otázkou, zda se jedná o skrytou reklamu, přičemž to, čím se zabýval, neodpovídá jakémukoliv přípustnému výkladu zákona. Celkově se napadený rozsudek jeví jako nepřiměřeně krátký, obsahově nic neříkající, zmatečný a nezákonný, a je proto nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost a nedostatek důvodů. Ze shora uvedených důvodů stěžovatelka navrhla jeho zrušení a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení. ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že stěžovatelka v kasační stížnosti neuvedla, z jakých důvodů ji podává. Kasační stížnost proto nesplňuje zákonem stanovené náležitosti podání. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které stěžovatelka uplatnila v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Nejprve je třeba poukázat na to, že v dané věci rozhoduje Nejvyšší správní soud již podruhé, protože první rozsudek městského soudu byl na základě kasační stížnosti zrušen rozsudkem ze dne 19. 11. 2009, č. j. 7 As 38/2009 - 59 (dostupný na www.nssoud.cz), pro nepřezkoumatelnost, protože městský soud ignoroval dispoziční zásadu a odůvodnění jeho rozsudku bylo nesourodé, logicky nenavazující a nedávající smysl. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v kasační stížnosti namítala nepřezkoumatelnost, Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval tím, zda napadený rozsudek obsahuje přezkoumatelným způsobem odůvodněné argumenty pro zrušující výrok. Městský soud sice v napadeném rozsudku vyslovil právní názor, že skrytá reklama ve smyslu ust. § 2 odst. 1 písm. q) zákona o vysílání musí naplňovat znaky reklamy uvedené v písm. n) citovaného ustanovení, a tento názor stručně odůvodnil, nicméně neuvedl, jak tento závěr souvisí s rozhodnutím v dané věci a zda se jednalo o důvod pro zrušení rozhodnutí stěžovatelky. Ani z další argumentace městského soudu (poslední odstavec na str. 4 napadeného rozsudku) není zřejmé, z jakých důvodů bylo rozhodnutí stěžovatelky zrušeno. Městský soud pouze uvedl, že „[z] definičních znaků ustanovení § 2 odst. 1 písm. q) zákona č. 213/2001 Sb. byla splněna podmínka, že nešlo o reklamní pořad. Pokud záměr má vyplývat z celého kontextu reportáží, pak je nutné, aby tato reportáž byla ze strany žalované zmíněna v rozhodnutí celá, neboť jinak nelze celkový kontext posoudit. Přitom z popisu celé reportáže tak, jak je uvedena v rozsudku nejvyššího správního soudu, se naznačuje, že předmětem reportáže nebyla problematika informačních právních systémů, ale tvorba zákonů v Poslanecké sněmovně Parlamentu České republiky, a zejména tzv. přílepků k zákonům.“ Z takto nesourodě a nesrozumitelně formulovaného odůvodnění není ani při pozorném a opakovaném čtení, a ani v kontextu celého odůvodnění napadeného rozsudku, zřejmé, co je konkrétně stěžovatelce vytýkáno. Není tak patrné, proč městský soud odkazuje na popis reportáže uvedený v předchozím rozsudku Nejvyššího správního soudu, který byl převzat ze správního rozhodnutí, proč zmiňuje téma předmětné reportáže a jakou relevanci těmto skutečnostem přisoudil. V závěru odůvodnění napadeného rozsudku sice městský soud jako důvod pro zrušení správního rozhodnutí uvedl, že byl vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, ale v této souvislosti je nutno zdůraznit, že ve zrušujícím rozsudku se zdejší soud nevyjádřil k zákonnosti či přezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí stěžovatelky, a ani vyjádřit nemohl, protože se zabýval výhradně nepřezkoumatelností rozsudku městského soudu. Ve vztahu ke správnímu rozhodnutí tak Nejvyšší správní soud žádný závazný právní názor nevyslovil. Pokud tedy městský soud na citovaný rozsudek v souvislosti s důvody pro zrušení správního rozhodnutí odkazuje, je tento odkaz zcela nepřípadný. Nejvyšší správní soud nepřehlédl, že závěr o nepřezkoumatelnosti napadeného rozhodnutí městský soud vedle ust. § 76 odst. 1 písm. a) s. ř. s. opřel i o odst. 3 citovaného ustanovení, což znamená, že důvod nepřezkoumatelnosti, který však není z odůvodnění napadeného rozsudku patrný, vyšel najevo při jednání soudu