7 As 25/2011 — Nejvyšší správní soud

7 As 25/2011- 82 - text č. j. 7 As 25/2011 - 87 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Ing. C. F., zastoupen JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem Panská 6, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 81/11, Praha 5, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 11 Ca 110/2009 – 41, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 11 Ca 110/2009 – 41, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobce Ing. C. F. domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2010, č. j. 11 Ca 110/2009 - 41, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení. Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem ze dne 14. 7. 2010, č. j. 11 Ca 110/2009 – 41, zamítl žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství, ze dne 16. 2. 2009, č. j. 012298/2009/KÚSK/OŽP/2/Mi, kterým byl potvrzen výrok II. rozhodnutí Městského úřadu Černošce, odboru životního prostředí, ze dne 5. 12. 2008, č. j. ŽP/MEUC-064017/2008/L/Mi, a změněn výrok I. tohoto rozhodnutí tak, že žalobci byla podle § 55 odst. 1 písm. b) zákona č. 289/1995 Sb., o lesích a o změně a doplnění některých zákonů (lesní zákon), ve znění ke dni rozhodování správního orgánu (dále jen „lesní zákon“) uložena pokuta 20.000,- Kč. Městský soud při rozhodování vyšel z toho, že charakter stavby – masivní železobetonová deska o ploše 68 m2 – nasvědčuje opatření z hlediska statiky nově budovaného objektu zděné chaty. Takové opatření nemá charakter opatření k odvrácení hrozícího nebezpečí a škody podle ust. § 22 odst. 1 lesního zákona. Předmětem posouzení deliktní odpovědnosti žalobce není původní stav lesního pozemku. Rozhodující je skutečnost, že vybudováním stavby došlo k odnětí pozemku určeného k plnění funkce lesa v rozporu s lesním zákonem. Neobstojí ani námitka, že správní úřad není oprávněn k vlastní interpretaci důkazů, pokud se jedná o odborné znalecké posudky. Změna závazného stanoviska orgánu ochrany přírody nemá sama o sobě žádný význam pro posouzení, zda byla naplněna skutková podstata správního deliktu. Žalobce měl možnost seznámit se před vydáním rozhodnutí ve věci s podklady, mohl navrhovat důkazy, přičemž změnu závazného stanoviska orgánu ochrany přírody jako důkaz nenavrhoval. Znalecký posudek Ing. Jany Horové nebyl podkladem pro rozhodnutí, žalobce jej předložil až k žalobě. Posudky předložené ve správním řízení se netýkaly předmětu řízení, tj. správního deliktu. Městský soud neshledal důvod pro zrušení rozhodnutí žalovaného, a žalobu proto jako nedůvodnou zamítl. Proti tomuto rozsudku městského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen „stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Stěžovatel s odkazem na ustanovení § 55 odst. 1 písm. c) lesního zákona a § 27 písm. a) katastrálního zákona vyslovil závěr, že k poškození nebo neoprávněnému užívání pozemků musí dojít ve značném rozsahu, o čemž v daném případě nelze hovořit (předmětná plocha tvoří cca 0,5% pozemku parc. č. 376/36, k.ú. Masečín). V souladu s ust. § 20 odst. 1 písm. b) lesního zákona je v lesích mj. zakázáno stavět jiné objekty. Podle odst. 4 tohoto ustanovení však vlastník lesa může povolit výjimku z tohoto zákazu (stěžovatel je vlastníkem lesa). Proto také jakožto vlastník předmětného pozemku, jednal v intencích ust. § 22 odst. 1 lesního zákona tak, aby odvrátil hrozící nebezpečí a škodu a provedl nutná technická opatření, a to zcela v souladu s příslušnými posudky a vyjádřeními, které dokládají ohrožení předmětného pozemku a sousedních pozemků sesuvy půdy. Svým jednáním plnil i prevenční povinnosti podle ust. § 415 a § 417 odst. 1 občanského zákoníku, aby odvrátil hrozící škodu. Odvolacím správním orgánem nebyly zohledněny předložené znalecké posudky (z oboru statiky a geologie) a vyjádření odborného lesního hospodáře. Nebyl tudíž zjištěn stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti. Protiprávní jednání vlastníka pozemku tak nebylo prokázáno. Žalovaný v průběhu procesu nevzal v potaz reálný stav a genezi podmínek v předmětné lokalitě, kdy pozemek po několik desetiletí již fakticky neplní funkci lesa. Argumentace městského soudu neobstojí, neboť podle znaleckého posudku Ing. Jany Horové se v daném případě jedná o zabezpečení pozemku. Uložení pokuty je nedůvodné, protože spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Stěžovatel proto navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek městského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Žalovaný uvedl, že trvá na všech svých písemných vyjádřeních doručených k žalobě, a navrhl zamítnutí kasační stížnosti jako nedůvodné. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu i řízení jemu předcházející a sám dospěl k závěru, že je dán důvod kasační stížnosti podle § 103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., spočívající v jiné vadě řízení před soudem, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. K tomuto zjištění byl Nejvyšší správní soud oprávněn podle § 109 odst. 3 s. ř. s., podle něhož kasační soud není vázán důvody kasační stížnosti mj. tehdy, bylo-li řízení před krajským soudem zatíženo vadou, jež mohla mít vliv na zákonnost rozhodnutí. Vadu řízení spatřuje Nejvyšší správní soud především ve skutečnosti, že městský soud rozhodl ve věci samé bez nařízení jednání, aniž by pro to byly splněny zákonné podmínky (stěžovatel v řízení o žalobě výslovně požadoval nařízení ústního jednání). Podle ustanovení § 51 odst. 1 s. ř. s. soud může rozhodnout o věci samé bez jednání, jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Podle ustanovení § 76 odst. 3 s. ř. s. nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2 (zrušení přezkoumávaného rozhodnutí bez jednání, popřípadě vyslovení jeho nicotnosti) nebo podle § 51 (souhlas s rozhodnutím bez jednání), nařídí předseda senátu, resp. samosoudce, jednání. Pravidlem je, že k projednání a rozhodnutí věci nařídí soud ústní jednání, aby byla zachována zásada ústnosti a veřejnosti soudního jednání (srov. též čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, čl. 96 odst. 2 Ústavy). Výjimkou z této zásady je možnost soudu projednat věc bez nařízení jednání, tato výjimka však musí být vykládána s ohledem na zájmy účastníka řízení restriktivně, neboť je to účastník řízení, o jehož právech se rozhoduje, a tento účastník také s řízením disponuje. Základním vodítkem pro soud jsou tedy v tomto směru ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 96 odst. 2 Ústavy, podle nichž má každý právo, aby jeho věc byla projednána veřejně, bez zbytečných průtahů a v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem provedeným důkazům. Veřejnost může být vyloučena jen v případech stanovených zákonem. Účastníkům řízení tudíž svědčí základní právo, dané jim Listinou základních práv a svobod a Ústavou, kterým je právo se ve své věci takového řízení (jednání před soudem) osobně účastnit, zpravidla bez ohledu na to, zda by jejich přítomnost měla vliv na výsledné rozhodnutí. Jestliže proto soud neumožní účastníkům řízení účast u jednání, lze v jeho postupu spatřovat porušení ústavního práva zaručeného Listinou základních práv a svobod a Ústavou (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. 4. 2005, sp. zn. I. ÚS 560/03, a ze dne 19. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 3114/07, oba dostupné na http://nalus.usoud.cz, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 6. 2009, č. j. 9 Afs 92/2008 - 110, dostupný na www.nssoud.cz.). V řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu je charakteristická dispoziční zásada, v níž se zrcadlí ústavně garantovaný princip autonomie vůle. Jsou to tedy především účastníci řízení, kteří svými dispozičními úkony realizují zásadní vliv na průběh řízení před správním soudem, jakož i na vymezení jeho předmětu. Touto úvahou se řídil i Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 22. 10. 2007, sp. zn. I. ÚS 819/07 (dostupný na http://nalus.usoud.cz), ve kterém konstatoval, že otázka, zda správní soud o žalobě rozhodne bez jednání anebo s jednáním (§ 51 odst. 1 s. ř. s.), závisí na procesních stranách. Procesní situace a vyhlídky účastníka řízení či možnosti jeho fyzické účasti u krajského soudu se pochopitelně mohou po dobu řízení výrazně měnit, a proto také účastník, který původně netrval na nařízení jednání, na něm později může mít výrazný zájem. Proto musí být nařízen