7 As 89/2011 — Nejvyšší správní soud

7 As 89/2011- 72 - text  č. j. 7 As 89/2011 - 77 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: A. H., zastoupený Mgr. Martinem Huškem, advokátem se sídlem Krkonošská 90, Tanvald, proti žalovanému: Energetický regulační úřad, se sídlem Masarykovo nám. 91/5, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci ze dne 4. 1. 2011, č. j. 59 A 4/2011 – 9, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Ustanovenému zástupci žalobce, advokátovi Mgr. Martinovi Huškovi, s e p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 2400 Kč, která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Ústí nad Labem - pobočka v Liberci usnesením ze dne 4. 1. 2011, č. j. 59 A 4/2011 – 9, odmítl jako nepřípustnou žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal přezkumu vyjádření Státní energetické inspekce, Územního inspektorátu pro Liberecký kraj (dále jen „SEI“), ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. 1768/10/51.100/St, označeného jako „Prošetření postupu společnosti ČEZ Prodej, s. r. o. při přerušení dodávky elektrické energie“ (dále jen „vyjádření“). V odůvodnění svého usnesení krajský soud uvedl, že vyjádření postrádá, pokud lze opomenout formální náležitosti správního rozhodnutí ve smyslu ust. § 68 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „správní řád“) to, co je zákonným smyslem vydání správního rozhodnutí, tedy autoritativní určení rozsahu konkrétních práv a povinností či osvědčení existence konkrétních práv. SEI podle krajského soudu pouze reagovala na podnět stěžovatele k prošetření postupu společnosti ČEZ Prodej, spol. s r. o. (dále jen „dodavatel“), přičemž vyjádřením nebylo rozhodováno o subjektivních právech a povinnostech stěžovatele. Existenci rozhodnutí vymezil krajský soud jako jednu ze základních, a tudíž neopomenutelných, podmínek řízení, proto žalobu podle ust. § 46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. odmítl, aniž vyjádření věcně zkoumal. Proti tomuto usnesení krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů uvedených v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a e) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že vyjádření podle jeho názoru představuje přezkoumatelné rozhodnutí, neboť ve svém podnětu SEI nárokoval náhradu podle vyhlášky č. 540/2005 Sb., o kvalitě dodávek elektřiny a souvisejících služeb v elektroenergetice (dále jen „energetická vyhláška“). SEI však dospěla k mylnému závěru, že dodavatel nepochybil a tento závěr si stěžovatel vykládá tak, že na náhradu nemá nárok. V tomto ohledu SEI o jeho právech rozhodovala, a proto je její vyjádření soudně přezkoumatelné. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. SEI ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázala na to, že její kompetence jsou vymezeny v ust. § 93 a § 94 zákona č. 458/2000 Sb., o podmínkách podnikání a o výkonu státní správy v energetických odvětvích a o změně některých zákonů (dále jen „energetický zákon“). Je proto přesvědčena, že v žádném případě nemohla rozhodnout o stěžovatelem požadované finanční náhradě podle energetické vyhlášky a navrhla zamítnutí kasační stížnosti. Na základě čl. I (zejména jeho bodu 33.) zákona č. 211/2011 Sb., kterým se mění energetický zákon, vstoupil v souladu s ust. § 69 s. ř. s. dnem 18. 8. 2011 (po podání kasační stížnosti) do práv a povinností účastníka řízení na straně SEI Energetický regulační úřad. Nejvyšší správní soud přezkoumal na základě kasační stížnosti napadené usnesení v souladu s ustanovením § 109 odst. 2 a 3 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnili stěžovatelé v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 3, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti. Protože žaloba stěžovatele byla krajským soudem odmítnuta pro její nepřípustnost, přichází v úvahu pouze posouzení naplnění kasačního důvodu podle ust. § 103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., který je ve smyslu ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu důvod speciální v případě, je-li žaloba odmítnuta (viz např. rozsudky ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 - 49, publ. pod č. 427/2005 Sb. NSS, ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publ. pod. č. 625/2005 Sb. NSS, či ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 - 65, všechny dostupné z www.nssoud.cz). Nejvyšší správní soud se proto omezil pouze na posouzení, zda krajský soud postupoval správně, pokud žalobu odmítl, a tím vyloučil meritorní projednání věci. V první řadě tedy musel posoudit, zda je předmětné vyjádření rozhodnutím, za které jej označil stěžovatel. Pojem „rozhodnutí“ představuje legislativní zkratku obsaženou v ust. § 65 odst. 1 s. ř. s., podle něhož je rozhodnutím úkon správního orgánu, jímž se zakládají, mění, ruší nebo závazně určují práva nebo povinnosti osob. V tomto ustanovení užitý pojem „práva“ je nutno v kontextu ust. § 2 s. ř. s. vyložit jako veřejná subjektivní práva. Proto je třeba posoudit, zda napadené vyjádření zakládá, mění, ruší či závazně určuje veřejná subjektivní práva stěžovatele. Jak již uvedl Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 5. 2006, č. j. 1 Afs 147/2005 - 107, publ. pod č. 923/2006 Sb. NSS, www.nssoud.cz, pojem „rozhodnutí“ ve smyslu § 65 odst. 1 s. ř. s. „je třeba chápat v materiálním smyslu jako jakýkoliv individuální právní akt vydaný orgánem veřejné moci z pozice jeho vrchnostenského postavení.“ Úkon správního orgánu je nutno posuzovat podle jeho obsahu, nikoli podle formy, neboť i neformální přípis může být rozhodnutím v materiálním smyslu (viz např. rozsudek Nejvyššího správního senátu ze dne 2. 7. 2008, č. j. 1 Ans 5/2008 - 104, www.nssoud.cz). Shodný je i doktrinální náhled (Bureš/Drápal/Mazanec, Občanský soudní řád, komentář, 5. vydání, C. H. Beck, Praha 2001, str. 1041 - 1042), podle něhož pojem „rozhodnutí“ je označením technickým a je nutno k němu vždy přistupovat z hlediska jeho obsahu a nikoliv formy: „Nevadí, že správní orgán popřípadě vyřídil věc toliko neformálním přípisem (či formálně nedokonalým rozhodnutím bez odůvodnění či poučení o opravném prostředku) v domnění, že není jeho povinností vydat rozhodnutí v určité procesní formě. Stejně tak může být akt podroben soudnímu přezkumu, i když jeho tvorba případně vůbec neproběhla předpokládanou zákonnou procedurou.“ Z obsahu spisu vyplynulo, že stěžovatel se dne 19. 7. 2010 obrátil na SEI se stížností na postup dodavatele, ve které brojí proti přerušení dodávky elektrické energie, neposkytnutí informací o osobách, které toto přerušení zavinily a rovněž proti nezajištění převzetí platby peněžním ústavem, u něhož má dodavatel účet. Současně stěžovatel požádal s odkazem na energetickou vyhlášku o náhradu škody, která mu byla dodavatelem způsobena, a to 1200 Kč za každý den bez dodávky elektrické energie, maximálně 30 000 Kč. V souladu s ust. § 37 správního řádu vyhodnotila SEI podání stěžovatele jako podnět k zahájení správního řízení podle ust. § 42 správního řádu a poté zahájila u dodavatele podle ust. § 93 odst. 1 písm. a) a odst. 3 energetického zákona kontrolu. Předmětem kontroly bylo dodržování povinností a nepřekročení práv držitele licence na prodej elektřiny uvedených v ust. § 30 odst. 1 písm. d) a odst. 2 písm. d) a f) energetického zákona. Vyjádřením bylo stěžovateli sděleno, že nebylo zjištěno porušení kontrolovaných ustanovení energetického zákona dodavatelem, a proto bylo podle SEI stěžovatelova stížnost neoprávněná. Ke stěžovatelem nárokované náhradě škody se SEI nevyjádřila. Energetická vyhláška upravuje v ust. § 4 celkem čtyři způsoby uplatnění náhrady. V prvém případě uplatňuje náhradu zákazník za nedodržení standardu distribuce elektřiny u provozovatele distribuční soustavy, ve druhém případě za nedodržení standardu dodávek elektřiny u dodavatele nebo dodavatele sdružené služby, ve třetím případě uplatňuje náhradu žadatel podle ust. § 11 energetické vyhlášky za nedodržení standardu přenosu nebo distribuce elektřiny u provozovatele přenosové nebo distribuční soustavy a ve čtvrtém případě uplatňuje náhradu dodavatel nebo dodavatel sdružené služby za nedodržení standardu distribuce elektřiny u provozovatele přenosové nebo distribuční soustavy. Podle energetické vyhlášky je tedy náhrada uplatňována přímo u poskytovatele náhrady, tj. subjektu, který dodávky energie zajišťuje (držitel licence). Ten je povinen dodržovat stanovené parametry kvality dodávek a služeb a v případě jejich nedodržení poskytovat náhradu podle ust. § 11 odst. 1 písm. h) energetického zákona. O nároku na náhradu nerozhoduje žádný správní orgán. Právo na poskytnutí náhrady nemá povahu veřejného subjektivního práva, nýbrž povahu