9 Afs 16/2011 — Nejvyšší správní soud

9 Afs 16/2011- 93 - text 9 Afs 16/2011 - 101 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka, v právní věci žalobkyně: L. F., zastoupená JUDr. Vladimírem Císařem, advokátem se sídlem B. Němcové 33, České Budějovice, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem Mánesova 3a, České Budějovice, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3473/09-1100, ve věci obnovy řízení dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 30. 12. 2010, č. j. 10 Ca 102/2009  60, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 30. 6. 2009, č. j. 3473/09/1100. Napadeným rozhodnutím zamítl žalovaný odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Strakonicích (dále jen „správce daně“) ze dne 30. 3. 2009, č. j. 26326/09/105910303140, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatelky o obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Krajský soud v napadeném rozsudku zdůraznil, že obnova řízení je mimořádný opravný prostředek, který slouží k nápravě takových rozhodnutí, které byly nezaviněně vydány na základě nesprávného či neúplného skutkového stavu. Ve věci povolení obnovy řízení se správní orgán zabývá otázkou, zda vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu či správce daně uplatněny v předcházejícím řízení, a zda tyto najevo vzešlé nové skutečnosti či důkazy mohly mít podstatný vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Tyto najevo vzešlé skutečnosti či důkazy však nemohou být zcela nové, které by neexistovaly v době vydání původního rozhodnutí. Novou skutečností či důkazem představujícím důvod pro povolení obnovy řízení ve smyslu ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění účinném pro posuzované období (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“) může být pouze taková skutečnost, která existovala v době původního řízení a která v souhrnu s dalšími skutečnostmi vytváří skutkový stav, jež zde byl v době původního rozhodování, k němuž se mimořádný opravný prostředek upíná a která vyšla najevo po právní moci rozhodnutí, jímž se ukončilo řízení, které má byt obnoveno. Jako nové skutečnosti svědčící pro obnovu řízení ve věci dodatečného vyměření daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004, které bylo pravomocně ukončeno ke dni 21. 4. 2006, nemohou proto obstát dohody o uznání dluhu ze dne 18. 5. 2008, které stěžovatelka v nyní projednávané věci předložila. Tyto dohody byly uzavřeny cca 2 roky poté, kdy proběhlo řízení, jehož obnovy se stěžovatelka dovolává. Obdobně neuznal soud za důkaz svědčící obnově řízení přiznání stěžovatelky k dani z příjmů za zdaňovací období roku 2008, ve kterém stěžovatelka uvedla příjmy svědčící o jejím odstoupení od smluv o postoupení pohledávek, uzavřených v roce 2004. Smlouvy o postoupení pohledávek byly důvodem pro prvotní dodatečné doměření daně. Soud proto dospěl k závěru, že důvody pro obnovu řízení stěžovatelka nenaplnila a žalobu jako nedůvodnou podle ustanovení § 78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s. „) zamítl. Stěžovatelka ve včas podané kasační stížnosti respektive jejím doplnění uplatňuje kasační námitku ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., a namítá tak nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem a vady řízení, spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán vycházel nemá oporu ve spisech. Výklad ustanovení § 54 písm. a) zákona o správě daní a poplatků, provedený krajským soudem v napadeném rozsudku, neodpovídá zákonné úpravě. Podle uvedeného ustanovení se řízení ukončené pravomocným rozhodnutím obnoví na žádost příjemce rozhodnutí nebo z úřední povinnosti, jestliže vyšly najevo nové skutečnosti nebo důkazy, které nemohly být bez zavinění daňového subjektu nebo správce daně uplatněny již dříve a mohly mít podstatný vliv na výrok rozhodnutí. Každá z alternativ podmínky zavinění se zde váže na alternativní situace zahájení obnovy řízení, tj. zda je obnova řízení zahajována ex offo, nebo zda je povolována na žádost daňového subjektu. Pokud jde o řízení zahajované ex offo, zkoumá se zavinění ve vztahu ke správci daně. Pokud je naopak obnova řízení zahájena, respektive povolena, na základě žádosti daňového subjektu, nebude povolena, pokud předmětné skutečnosti nebyly uplatněny zaviněním daňového subjektu. Dle závěrů krajského soudu však nebude žádost o obnovu řízení povolena ani za situace, kdy nové skutečnosti nemohly být uplatněny zaviněním správce daně. Takový výklad je nelogický a v rozporu s účelem ustanovení § 54 zákona o správě daní a poplatků. Stěžovatelka připouští, že závěr krajského soudu týkající se „novosti“ uplatňovaných důkazů, tj. nutnosti jejich existence již v době původního řízení, odpovídá dosavadní judikatuře Nejvyššího správního soudu. Je však přesvědčena, že se tato dosavadní judikatura vztahuje na zcela jiné skutkové případy. V nyní projednávané věci správce daně na základě posouzení jediné listiny – „dohody o uznání dluhu“, fakticky aplikoval presumpci novace a nepovažoval za nutné vyslechnout ve věci osoby, které za daňový subjekt a třetí osoby v rámci právního vztahu vystupovaly. Řada ujednání přitom byla sjednávána pouze ústně, což bylo ve věci zcela zřejmé. Skutečnost, že důkazní prostředek neexistoval v době původního rozhodnutí, nesvědčí závěru o zavinění daňového subjektu. Neuplatnění tohoto důkazního prostředku bylo prostým důsledkem jeho neexistence, naproti tomu již v době původního rozhodování existovaly jiné důkazní prostředky, které však správce daně neprovedl. Takovými byly např. svědecké výpovědi účastníků dohod o postoupení pohledávek a o jejich kapitalizaci, kteří mohli svědčit o okolnostech důležitých pro posouzení, zda a z jakého důvodu nebyly postoupení a kapitalizace realizovány. Posouzení krajského soudu není správné. Předložené dohody a související tvrzení daňového subjektu v kontextu s listinami obsaženými ve správním spisu vedou k závěru, že daň byla stanovena nesprávně. Správce daně měl v souladu se svoji povinností stanovit daň správně a s požadavky ochrany soukromého vlastnictví (čl. 11 odst. 1 Listiny) hledat možnosti, jak ex officio obnovit nebo přezkoumat vydaný dodatečný platební výměr, kterým má být stěžovatelka zbavena svého majetku. Ze strany krajského soudu došlo k nesprávnému hodnocení důkazu a to daňového přiznání, předloženého za zdaňovací období roku 2008. Sama skutečnost, že daňové přiznání za zdaňovací období roku 2008 neexistovalo v době původního rozhodování, nesvědčí závěru, že by šlo o nepoužitelný důkaz či důkazní prostředek. Ustanovení § 54 odst. 1 písm. a) zákona o správě daní a poplatků je nutno interpretovat tak, že není nutno důkazu, postačujícím je důkazní prostředek, který nasvědčuje tomu, že daň byla stanovena nesprávně. Krajský soud posoudil věc nesprávně i proto, že interpretoval smluvní vztah mezi údajným postupitelem a postupníkem pohledávek, aniž by se jakkoliv zabýval tím, co o obsahu tohoto vztahu tvrdí samy smluvní strany. Interpretace smluvního vztahu však v zásadě náleží jeho účastníkům. Pokud je z daňového hlediska tento vztah posouzen jinak, leží důkazní břemeno na daňovém orgánu, který rekvalifikaci vztahu provádí. Nadto tvrdit, že postupitel postoupil pohledávku potupníkovi, pokud obě strany jsou shodně názoru, že postoupení pohledávky neproběhlo, je rozporné se zásadou autonomie vůle. Vady řízení ve smyslu ustanovení § 103 odst. 1 písmeno b) s. ř. s. spatřuje stěžovatelka v tom, že správní orgány vycházely z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Dílčí závěr žalovaného, že dohoda o uznání dluhu se společností AGRA GROUP, a.s., nedává smysl, měl žalovaného vést ke zjišťování, z jakého důvodu byla uzavřena, jaký je její obsah, zda je dohodou nebo pouze důkazním listinným prostředkem o dohodě ústní. Dle názoru stěžovatelky předložené dohody prokazují, že původně stanovená daň byla stanovena v nesprávné výši. Ze správního spisu je zjevné, že účastníci závazek postoupit pohledávku podmínili realizováním závazku kapitalizace. Postoupení pohledávky bez její kapitalizace by nemělo v dané situaci smysl. Stěžovatelka nesouhlasí se závěrem, dle kterého z předložených dohod plyne pouhá změna ve způsobu úhrady postoupených pohledávek. Přijmout takový závěr by v podstatě znamenalo, že plnění dlužníka nejsou splát