9 As 72/2010 — Nejvyšší správní soud

9 As 72/2010- 152 - text 9 As 72/2010 - 152 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: H. Z. C. J. a.s., se sídlem Karlovarská 106, Jeneč, zastoupená JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem se sídlem V Jirchářích 148/4, Praha 1, proti žalovanému: Krajský úřad Středočeského kraje, se sídlem Zborovská 11, Praha 5, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 24. 1. 2007, č. j. 176209/2006/KÚSK/OŽP/Št, za účasti osoby zúčastněné na řízení: Obec Čečelice, se sídlem Všetatská 41, Čečelice, zastoupená Mgr. Radkem Motzke, advokátem se sídlem Dvořákova 13, Brno, ve věci zákazu činnosti z důvodu ochrany zvláště chráněných druhů živočichů, o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2010, č. j. 5 Ca 97/2007 – 83, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á. II. Žádný z účastníků n e m á právo na náhradu nákladů řízení. O d ů v o d n ě n í : Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále též „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále též „městský soud“), kterým tento soud zamítl její žalobu podanou proti rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje, odboru životního prostředí a zemědělství (dále též „správní orgán“), ze dne 24. 1. 2007, č. j. 176209/2006/KÚSK/OŽP/Št. Uvedeným rozhodnutím správní orgán rozhodl o odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Městského úřadu Mělník, odboru životního prostředí a zemědělství (dále též „prvostupňový správní orgán“ či „MěÚ Mělník“) ze dne 23. 10. 2006, č. j. 475/ZP/06/DIMA, a to tak, že je podle ust. § 90 odst. 5 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), zamítl a napadené rozhodnutí MěÚ Mělník potvrdil. Rozhodnutím prvostupňového správního orgánu byl stěžovatelce uložen podle ust. § 66 zákona č. 114/1992 Sb., o ochraně přírody a krajiny, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o ochraně přírody“ či „zákon č. 114/1992 Sb.“), zákaz činnosti – zákaz navážení zeminy a dalších materiálů a jejich rozhrnování na pozemky parc. č. 1244, 1234 a 1235 v k. ú. Čečelice z důvodu možné nedovolené změny obecně a zvláště chráněné části přírody, nebo až zániku biotopu skokana skřehotavého (Rana ridibunda), ropuchy obecné (Bufo bufo) a ještěrky obecné (Lacerta agilis), jejichž výskyt byl v dobývacím prostoru Čečelice, včetně pozemků parc. č. 1244, 1234 a 1235 v k. ú. Čečelice, prokázán. Specifikovaná činnost byla rozhodnutím zakázána do doby nabytí právní moci případného pozitivního rozhodnutí ve věci výjimky ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů živočichů, vydaným příslušným orgánem ochrany přírody. Shora označené rozhodnutí MěÚ Mělník přitom bylo vydáno znovu poté, co bylo jeho předchozí rozhodnutí ze dne 22. 3. 2006, č. j. 475/ZP/06/DIMA, k odvolání stěžovatelky zrušeno rozhodnutím žalovaného ze dne 24. 7. 2006, č. j. 60821/2006/KÚSK/OŽP/Št, a to pro procesní pochybení, a věc vrácena prvostupňovému správnímu orgánu k dalšímu řízení. Jako právní důvody kasační stížnosti stěžovatelka uvedla důvody uvedené v ust. § 103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Stěžovatelka předně zdůraznila, že se v žádném případě nemůže ztotožnit s právními závěry správního soudu, považuje je za diskriminační, schematické, nevyvážené, nepodložené a stranící nepřístojnému ekologickému tlaku, jehož pravou podstatou je politická objednávka za účelem jejího zničení ze strany zúčastněné osoby, žalovaného a jiných, jež nemá žádnou podstatu ve skutečném stavu. V konkrétnostech se stěžovatelka neztotožňuje s argumentací městského soudu ohledně skutečnosti, zda bylo zahájeno správní řízení ve věci před vydáním napadeného rozhodnutí, přičemž tuto okolnost má za nejzásadnější z hlediska míry porušení svých procesních práv. Pokud žalovaný své rozhodnutí odůvodnil tak, že uvedl, že před vydáním nového rozhodnutí v téže věci všichni účastníci řízení věděli, že je správní řízení vedeno a prvoinstanční orgán dal účastníkům řízení možnost se ke všem podkladům rozhodnutí vyjádřit, zaměňuje institut vedeného správního řízení s institutem správních úkonů, vedoucích k vydání správního rozhodnutí. Pokud městský soud k tomu dodal, že žalobní námitka, že správní řízení nebylo řádně zahájeno, neobstojí, ve věci bylo vydáno rozhodnutí již dne 22. 3. 2006, přičemž toto rozhodnutí bylo stěžovatelce doručeno a tato byla se skutečnostmi, které musí obsahovat oznámení o zahájení řízení, seznámena, a že skutečnost, že správní orgán formálně nezahájil správní řízení, nelze mít za vadu, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí, nerozhodl podle stěžovatelky v souladu se zákonem. V dané věci k žádnému úkonu, jaký má na mysli ust. § 46 odst. 1 správního řádu, nedošlo, MěÚ Mělník neoznámil zahájení řízení účastníkům ani doručením oznámení ani ústním prohlášením, ačkoliv na tuto skutečnost stěžovatelka několikrát upozorňovala. S uvedeným pochybením souvisí i to, že správní orgán nikdy v tomto řízení neprokázal výskyt předmětných druhů živočichů, ani odchytem na předmětných pozemcích. Zákaz činnosti stěžovatelku překvapil, nemohla na něj reagovat adekvátním způsobem, podané odvolání sice bylo úspěšné, nicméně řízení proběhlé po jeho aplikaci bylo schematické, presumovalo výskyt předmětných druhů a omezilo stěžovatelku v námitkách ohledně prokázání takové skutečnosti. V dané věci neexistoval navíc ani jiný úkon MěÚ Mělník, se kterým by mohl tento spojit ve smyslu ust. § 46 odst. 3 správního řádu oznámení o zahájení řízení, když předchozí rozhodnutí MěÚ Mělník ze dne 22. 3. 2006, č. j. 475/ZP/06/DIMA, bylo žalovaným zrušeno. Pokud by stěžovatelce bylo řízení oznámeno, zdůrazňuje, že by se vymezila proti „nehoráznému tvrzení, že v dané lokalitě ke dni zahájení řízení, resp. vydání rozhodnutí o zákazu činnosti, nějací živočichové ze zvláště chráněných druhů žijí.“ Správní orgán však tuto zásadní věc nezkoumal a zkoumat měl od samého počátku, tj. od zahájení, chybí-li úkon o zahájení, chybí i správný postup vedoucí ke spravedlivému rozhodnutí správního orgánu. Stěžovatelka dále uvedla, že žalovaný svým rozhodnutím aproboval okruh účastníků sestávající se ze stěžovatelky a obce Čečelice. S ohledem na ust. § 66 zákona o ochraně přírody a ust. § 32 odst. 3 zákona č. 44/1988 Sb., o ochraně a využití nerostného bohatství (horní zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „horní zákon“), je však podle jejího názoru třeba považovat za účastníky řízení ve smyslu ust. § 27 odst. 3 správního řádu všechny vlastníky dotčených pozemků (konkrétně pozemků parc. č. 1234 – J. K. a P. K. a parc. č. 1235 – J. Š.), neboť jejich právní postavení se může napadeným rozhodnutím změnit. S ohledem na tuto skutečnost považuje stěžovatelka žalobou napadené rozhodnutí za nepravomocné, neboť nebylo řádně oznámeno všem účastníkům řízení. Stěžovatelka přitom nesouhlasí s právním názorem městského soudu uvedeným v této souvislosti, neboť situace je taková, že vlastníci pozemků mají uzavřené nájemní smlouvy se stěžovatelkou, výše plnění je závislá na činnosti stěžovatelky v dané lokalitě, resp. na jejich pozemcích. Pokud se mají vlastníci pozemků podle ust. § 33 horního zákona vyjadřovat k případnému střetu zájmů v rámci plánované činnosti, měli by se argumentum a minori ad maius vyjadřovat i k případnému zákazu činnosti. Tuto úvahu, resp. tento právní argument městský soud neaplikoval, pouze poukázal na ustanovení zákona o ochraně přírody, který danou problematiku neřeší, resp. řeší ji pouze zkratkovitě, což implikuje povinnost soudu překlenout takový stav výkladem práva. Stěžovatelka stále trvá na tom, že rozhodnutí správního orgánu je nepřezkoumatelné, neboť doba, na kterou byl zákaz činnosti uložen, tj. do doby nabytí právní moci případného pozitivního rozhodnutí ve věci výjimky ze základních podmínek ochrany zvláště chráněných druhů živočichů, není specifikována určitě. Poukazuje přitom na to, že neexistuje ustanovení zákona o ochraně přírody, které by jí ukládalo takovou výjimku opatřit, a současně zdůraznila, že její činnost je v dobývacím prostoru vykonávána na základě dřívějších rozhodnutí, jež byla vydána v souladu s platnými právními předpisy, včetně zákona č. 40/1956 Sb., o státní ochraně přírody, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 40/1956 Sb.“). V této souvislosti si podle stěžovatelky městský soud odporuje v tom, že tvrdí, že v době vydání dřívějších rozhodnutí nebyl zjištěn výskyt předmětných druhů živočichů, avšak na druhé straně uvádí, že účinností zákona o ochraně přírody byla založena povinnost každého nechat přezkoumat, zda povolená činnost nezasahuje do práva na ochranu takových druhů. Závěrem městského soudu o tom, že zákon o ochraně přírody vnesl do vydaných rozhodnutí nejistotu, by však byla paralyzována veškerá či