4 Ads 13/2012 — Nejvyšší správní soud

4 Ads 13/2012- 31 - text 4 Ads 13/2012 - 46 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Jaroslava Vlašína a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: M. V., zast. Mgr. Robertem Cholenským, advokátem, se sídlem Bolzanova 5, Brno, proti žalovanému: Ministerstvo zdravotnictví, se sídlem Palackého nám. 375/4, Praha 2, o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 12. 2011, č. j. 10 Ad 24/2011 – 142, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze č. j. 10 Ad 24/2011 – 142, ze dne 7. 12. 2011 s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Rozhodnutím žalovaného ze dne 12. 1. 2009, č. j. 318/2009, bylo zamítnuto odvolání žalobkyně proti výroku č. 2 rozhodnutí Krajského úřadu Středočeského kraje (dále též „správní orgán prvního stupně“) ze dne 14. 11. 2008, č. j. 169211/2008/KUSK, a rozhodnutí správního orgánu prvního stupně bylo v části výroku č. 2 potvrzeno. Rozhodnutím správního orgánu prvního stupně o registraci v omezeném rozsahu bylo ve smyslu § 8 odst. 1 zákona č. 160/1992 Sb., o zdravotní péči v nestátních zdravotnických zařízeních, ve znění účinném ke dni vydání rozhodnutí [dále jen „zákon č. 160/1992 Sb.“, s účinností od 1. 4. 2012 zrušen zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách a podmínkách jejich poskytování (zákon o zdravotních službách)], bylo poskytování zdravotní péče v nestátním zdravotnickém zařízení, jehož provozovatelem je žalobkyně, výrokem č. 1 povoleno v rozsahu „porodní asistentka: poskytování zdravotní péče v porodní asistenci, tj. zajištění nezbytného dohledu, poskytování péče a rady ženám během těhotenství (psychoprofylaxe, edukace, laktační poradenství), ve spolupráci s lékařem se podílí na preventivní, léčebné, diagnostické, rehabilitační, neodkladné nebo dispenzární péči.“ Současně byla žádost žalobkyně jako provozovatele o registraci a oprávnění k poskytování zdravotní péče v nestátním zdravotnickém zařízení výrokem č. 2 zamítnuta v rozsahu, v němž porodní asistentka: - sleduje stav plodu v děloze všemi vhodnými klinickými i technickými prostředky, rozpoznává u matky, plodu nebo novorozence příznaky patologií, které vyžadují zásah lékaře, a pomáhá mu v případě zásahu; při nepřítomnosti lékaře provádí neodkladná opatření; - připravuje rodičky k porodu, pečuje o ně ve všech dobách porodních a vede fyziologické porody, včetně případného nástřihu hráze; v neodkladných případech vede i porody v poloze koncem pánevním; neodkladným případem se rozumí vyšetřovací nebo léčebný výkon nezbytný k záchraně života nebo zdraví; - ošetřuje porodní a poporodní poranění a pečuje o šestinedělky; - zajišťuje přejímání, kontrolu a uložení léčivých přípravků, manipulaci s nimi a jejich dostatečnou zásobu; - zajišťuje přejímání, kontrolu a uložení zdravotnických prostředků a prádla, manipulaci s nimi, jejich dezinfekci a sterilizaci a jejich dostatečnou zásobu; - poskytuje bez odborného dohledu a bez indikace ošetřovatelskou péči fyziologickým novorozencům prostřednictvím ošetřovatelského procesu a provádí jejich první ošetření, včetně případného zahájení okamžité resuscitace; - pod přímým vedením lékaře se specializovanou způsobilostí v oboru gynekologie a porodnictví; a) asistuje při komplikovaném porodu b) asistuje při gynekologických výkonech c) instrumentuje na operačním sále při porodu císařským řezem. V odůvodnění rozhodnutí žalovaný poukázal na ustanovení § 4 zákona č. 160/1992 Sb. a úpravu prováděcí vyhlášky 49/1993 Sb., o technických a věcných požadavcích na vybavení zdravotnických zařízení, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 49/1993 Sb.“, s účinností od 1. 9. 2010 nahrazena vyhláškou č. 221/2010 Sb., o požadavcích na věcné a technické vybavení zdravotnických zařízení, která byla s účinností od 1. 4. 2012 zrušena zákonem č. 372/2011 Sb., o zdravotních službách), a konstatoval, že žalobkyně v žádosti nedoložila vyjma své osoby žádné personální ani věcné vybavení. Ztotožnil se se závěrem správního orgánu prvního stupně, že žalobkyně nenavrhuje a ani fakticky nedisponuje žádným vybavením odpovídajícím požadovanému druhu a rozsahu péče, a to přestože se jedná o jednu ze základních podmínek provozu zdravotnického zařízení. Správní orgán prvního stupně řádně aplikoval správní uvážení při stanovení minimálních požadavků na personální a věcné vybavení pracoviště pro poskytování porodní péče, přičemž nic nebránilo tomu, aby při něm odkázal na metodiku žalovaného Vybavení porodnického pracoviště a vedení porodů v ČR, publikovanou ve věstníku žalovaného č. 2/2007 (dále též „metodika žalovaného“), která vychází z doporučení odborných společností, dlouhodobých zkušeností a odborných názorů. Tato metodika je správními orgány v rozhodovací praxi pravidelně aplikována, což odpovídá i zásadě předvídatelnosti rozhodování. Žalovaný zdůraznil, že povinnost dostát požadavkům zákona č. 160/1992 Sb. nelze obejít odkazem na § 5 vyhlášky č. 424/2004 Sb., kterou se stanoví činnosti zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „vyhláška č. 424/2004 Sb.“, s účinností od 14. 3. 2011 nahrazena vyhláškou č. 55/2011 Sb., o činnostech zdravotnických pracovníků a jiných odborných pracovníků). Aplikaci správního uvážení za účelem ochrany veřejného pořádku není na překážku, že vyhláška č. 49/1993 Sb. neobsahuje výslovnou úpravu požadavků na vybavení pracovišť porodních asistentek. Žalovaný uzavřel, že žalobkyni nejsou při výkonu jejího povolání svévolně kladeny administrativní překážky, neboť správní orgány jsou povinny postupovat v souladu s právními předpisy. Proti rozhodnutí žalovaného se žalobkyně bránila žalobou ze dne 13. 3. 2009, ve které navrhla, aby soud napadené rozhodnutí zrušil a současně uložil žalovanému povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Uvedla, že je porodní asistentkou, které bylo žalovaným vydáno osvědčení o odborné způsobilosti k výkonu povolání porodní asistentky podle § 6 zákona č. 96/2004 Sb., o podmínkách získávání a uznávání způsobilosti k výkonu nelékařských zdravotnických povolání a k výkonu činností souvisejících s poskytováním zdravotní péče a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o nelékařských zdravotnických povoláních), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 96/2004 Sb.“). Poukázala na to, že pokud je porodní asistentka zaměstnána v jiném zdravotnickém zařízení, nemusí pro výkon své profese splňovat žádné další požadavky, pokud má však porodní asistentka zájem své povolání vykonávat samostatně, musí být zaregistrována jako nestátní zdravotnické zařízení podle zákona č. 160/1992 Sb. Namítala, že rozhodnutí správních orgánů obou stupňů jsou nepřezkoumatelná, že správní orgány po žalobkyni vyžadovaly splnění podmínek registrace jejího zdravotnického zařízení, které nemají oporu v obecně závazných právních předpisech, a překročily tak meze zákona. Zdůraznila, že vyhláška č. 49/1993 Sb. nestanoví požadavky na vybavení pracoviště porodní asistentky. Vzhledem k tomu, že žalobkyně chce vykonávat svoji praxi v domácím prostředí žen  rodiček (v jejich obydlí) a její kancelář má sloužit jen jako kontaktní místo či pro poskytování konzultací, je přesvědčena, že by v jejím případě měly být aplikovány technické a věcné požadavky typu „P – „pracoviště sestry“, druh „kontaktní pracoviště sestry při poskytování domácí péče“, jak jsou tyto vymezeny v příloze k vyhlášce č. 49/1993 Sb. Tyto požadavky přitom žalobkyně splňuje, což potvrdil i správní orgán prvního stupně. Správní orgány podle názoru žalobkyně řádně neodůvodnily, podle jakých kritérií její žádosti o registraci částečně vyhověly a částečně ji zamítly. Trvat na splnění požadavků podle metodiky žalovaného je pak nejen nezákonné, ale i nepřiměřené a v rozporu s mezinárodními standardy; tato metodika nemůže stanovovat povinnosti nad rámec obecně závazných právních předpisů. Žalobkyně je mimoto toho názoru, že pokud jsou kladeny administrativní překážky výkonu povolání porodní asistentky v domácím prostředí, je ohrožována bezpečnost žen, které se rozhodnou pro porod doma; není-li totiž k dispozici porodní asistentka, tyto ženy rodí pouze za asistentce partnera, přítelkyně či jiné nekvalifikované osoby. Žalobkyně poukázala na čl. 4 směrnice Rady 80/155/EHS ze dne 21. 1. 1980 o koordinaci právních a správních předpisů týkajících se přístupu k činnosti porodních asistentek a jejího výkonu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „směrnice 80/155/EHS“, s platností od 20. 10. 2007 nahrazena směrnicí Evropského parlamentu a Rady 2005/36/ES ze dne 7. 9. 2005 o uznávání odborných kvalifikací). Upozornila na odlišný status porodních sester oproti lékařům – porodníkům a zdůraznila své přesvědčení, že nelze trvat na tom, aby její porodnické pracoviště splňovalo standardy požadované žalovaným, neboť v případě nepředpokládaných komplikací je povinna zajistit transfer rodičky