— Nejvyšší správní soud

4 Ans 1/2012- 61 - text 4 Ans 1/2012 - 67 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Dagmar Nygrínové a soudců JUDr. Josefa Baxy a JUDr. Jiřího Pally v právní věci žalobkyně: www.scio.cz, s. r. o., IČ: 27156125, se sídlem Pobřežní 34, Praha 8, zast. JUDr. Miroslavem Syllou, advokátem, se sídlem Přídolská 481, Český Krumlov, proti žalované: Filosofická fakulta Univerzity Karlovy v Praze, se sídlem náměstí Jana Palacha 2, Praha 1, zast. Mgr. Petrou Koutnou, advokátkou, se sídlem Kostelní 875/6, Praha 7, o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44, t a k t o : Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44, s e z r u š u j e a věc s e v r a c í tomuto soudu k dalšímu řízení. O d ů v o d n ě n í : Žádostí o poskytnutí informace ze dne 3. 9. 2007 se žalobkyně domáhala poskytnutí zadání všech testů a úkolů z přijímacích zkoušek na Filozofickou fakultu Univerzity Karlovy v Praze v roce 2006 a 2007 včetně všech základních statistických charakteristik, jak jsou popsány ve vyhlášce č. 343/2002 Sb. Žalovaná v zákonné lhůtě nereagovala způsobem, který žalobkyně požadovala, proto žalobkyně podala stížnost podle § 16a zákona č. 106/1999 Sb., o svobodném přístupu k informacím, ve znění pozdějších předpisů, a následně též žalobu na ochranu proti nečinnosti správního orgánu. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 12. 2011, č. j. 8 Ca 28/2008 - 44, uložil žalované povinnost vyřídit žádost žalobkyně o poskytnutí informace ze dne 3. 9. 2007 do patnácti dnů od právní moci rozsudku. Současně uložil žalované povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. V odůvodnění soud uvedl, že postup žalované byl v rozporu se zákonem č. 106/1999 Sb. a v konečném důsledku znamená nečinnost žalované při vyřizování předmětné žádosti. Soud konstatoval, že žalovaná je povinným subjektem ve smyslu ustanovení § 2 zákona č. 106/1999 Sb., a má tudíž povinnost poskytovat informace vztahující se k její působnosti podle zmíněného zákona. Soud popsal možné postupy povinného subjektu podle § 14 odst. 1 a odst. 5 zákona č. 106/1999 Sb. a připomněl, že pokud žádost směřuje k poskytnutí zveřejněné informace, může povinný subjekt sdělit žadateli údaje umožňující její vyhledání a získání. Pokud však žadatel trvá na přímém poskytnutí zveřejněné informace, povinný subjekt mu ji poskytne (§ 6 zákona č. 106/1999 Sb.). Povinností žalované tedy bylo vyřídit žádost žalobkyně o informace některým z uvedených způsobů, a to v předepsaných lhůtách. Ze spisu je podle soudu zřejmé, že žalovaná žalobkyni nevyhověla, informace jí neposkytla, ani ve lhůtě pro vyřízení žádosti nevydala rozhodnutí o odmítnutí žádosti. Dopisem ze dne 4. 10. 2007 pouze žalobkyni sdělila, že požadované informace jsou zveřejňovány do patnácti dnů po ukončení přijímacího řízení v souladu s vyhláškou č. 343/2002 Sb., přičemž tento termín zatím nenastal. Dále žalovaná uvedla, že statistické údaje zveřejňuje v průběhu každého přijímacího řízení a jejich podoba je zveřejněna ve zprávě o přijímacím řízení na webové stránce Univerzity Karlovy v Praze po ukončení přijímacího řízení konkrétního akademického roku. V dopise ze dne 15. 10. 2007 informovala žalovaná žalobkyni, že úplné znění testů přijímacího řízení 2007/2008 bylo zveřejněno v souladu s vyhláškou č. 343/2002 Sb. na její webové stránce. Ze spisu je podle soudu rovněž zřejmé, že žalobkyně trvala na přímém poskytnutí zveřejněné informace. Městský soud v Praze uzavřel, že žalovaná nerealizovala žádný z možných způsobů vyřízení žádosti žalobkyně ze dne 3. 9. 2007 o poskytnutí informace, tedy je ohledně této žádosti nečinná. Proti tomuto rozsudku podala žalovaná (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížnost z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) až d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Namítala, že v tomto sporu nemá ve smyslu ustanovení § 33 odst. 2 s. ř. s. způsobilost být účastníkem řízení, neboť podle zákona č. 111/1998 Sb., o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů (zákon o vysokých školách), ve znění pozdějších předpisů, nemá v této věci právní subjektivitu. Fakulta jako součást veřejné vysoké školy je sice ve věcech stanovených v § 24 zákona o vysokých školách oprávněna jednat jménem veřejné vysoké školy, předmět tohoto řízení však do oblasti tohoto zákonného zmocnění nespadá. S touto skutečností se Městský soud v Praze v napadeném rozsudku vůbec nevypořádal, ačkoliv stěžovatelka tuto námitku řádně vznesla; soud pouze uvedl, že stěžovatelka je povinným subjektem ve smyslu zákona č. 106/1999 Sb. Oblast, z níž žalobkyně požadovala poskytnutí informace, není výkonem státní správy a stěžovatelka v této oblasti nejedná v působnosti správního orgánu, tudíž nemůže být k tomuto sporu pasivně legitimována. Stěžovatelka doplnila, že žalobkyně požadovala poskytnutí informace z oblasti, ve které je se stěžovatelkou v horizontálním soukromoprávním vztahu (potenciální zákazník a konkurent). Stěžovatelka proto navrhovala odmítnutí žaloby; s těmito námitkami se však Městský soud v Praze nijak nevypořádal. Stěžovatelka při subsidiárním užití zákona č. 106/1999 Sb. žalobkyni sdělila, v jakých lhůtách, kde a jakou formou jsou požadované údaje ve smyslu vyhlášky č. 343/2002 Sb. zveřejněny a veřejně dostupné. Tyto informace následně doplnila o přesnou a podrobnou specifikaci důvodů, proč jsou některé informace zveřejněny pouze částečně, a údaj o místech, kde je publikováno zdůvodnění tohoto postupu. Stěžovatelka podotkla, že některé z požadovaných testů splňovaly znaky autorského díla ve smyslu zákona č. 121/2000 Sb. a podléhají zvláštnímu režimu ochrany, o čemž byla žalobkyně vyrozuměna. Stěžovatelka namítala, že požadované informace nejsou zveřejňovány v režimu zákona č. 106/1999 Sb., ale v režimu zákona o vysokých školách a jeho prováděcích předpisů, neboť se nejedná o informace týkající se výkonu veřejné správy vysokou školou, resp. rozhodovací činnosti v oblasti veřejné správy. Stěžovatelka shrnula, že nemůže být povinným subjektem. Zveřejňování průběhu přijímacího řízení je řešeno prováděcím předpisem k § 50 odst. 8 zákona o vysokých školách, a to vyhláškou č. 343/2002 Sb., která stanoví přesnou strukturu a rozsah údajů, které je vysoká škola nebo fakulta povinna zveřejnit, a určí způsob a lhůty k jejich zveřejnění. Stěžovatelka poznamenala, že napadený rozsudek byl vydán bez jednání po téměř čtyřech letech od posledního úkonu soudu. Generální aplikace napadeného rozsudku by vedla k tomu, že povinnosti vysoké školy k poskytování informací by se daly vyžadovat od jejích jednotlivých součástí a subjektivita těchto součástí by se nepřípustně a bez opory v zákoně rozšířila. Každá fyzická a právnická osoba by měla nárok získat zadání všech testů, což by zvýhodňovalo osoby konající přijímací zkoušky v náhradních termínech. Vysoká škola navíc nemůže mít personální, technický a finanční aparát na poskytování veškerých informací týkajících se činnosti vysoké školy a jejích součástí. Poskytnuté materiály obsahující know-how příslušné vysoké školy by také mohly být použity komerčními subjekty za účelem zisku. Ani k těmto otázkám se Městský soud v Praze nijak nevyjádřil a z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, jak soud ke svému rozhodnutí dospěl, jakými úvahami byl veden, z jakých právních předpisů vycházel a o jaké důkazy své rozhodnutí opírá. Stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a žalobu odmítl, případně aby věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení. Na návrh stěžovatelky přiznal Nejvyšší správní soud usnesením ze dne 8. 3. 2012, č. j. 4 Ans 1/2012 - 35, kasační stížnosti odkladný účinek. Žalobkyně ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že podle § 49 zákona o vysokých školách je v působnosti právě a jen fakulty, aby stanovila další podmínky přijetí ke studiu; toto oprávnění zákon o vysokých školách svěřuje právě fakultě, tedy stěžovatelce. Tuto působnost nemá vysoká škola, ani děkan fakulty, ani nikdo jiný. Podle žalobkyně má stěžovatelka v tomto rozsahu způsobilost mít práva a povinnosti a může být účastníkem řízení. Žalobkyně vyslovila domněnku, že děkanem fakulty či vysokou školou by byla odmítnuta s poukazem na působnost, která ze zákona náleží fakultě. Připomněla, že za povinné subjekty jsou považovány i státní podniky či akciové společnosti s akciemi ve veřejném vlastnictví. Prvky veřejné instituce jsou u fakulty vysoké školy přítomny v daleko větší intenzitě a bylo by absurdní, pokud by mezi povinné subjekty patřily čistě obchodní subjekty a fakulta vysoké školy, jejímž prostřednictvím se realizuje právo na vzdělání, nikoliv. Žalobkyně nepochybovala o tom, že veřejná vysoká škola je veřejnou institucí zřízenou za veřejným účelem; kritérium veřejného účelu tak splňuje i stěžovatelka, která podléhá státnímu dohledu a je zřízena jinou veřejnou ins