5 Afs 67/2011 — Nejvyšší správní soud

5 Afs 67/2011- 55 - text 5 Afs 67/2011 - 55 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ludmily Valentové a soudců JUDr. Lenky Matyášové, Ph.D. a JUDr. Jakuba Camrdy, Ph.D. v právní věci žalobce: L. M. H., proti žalovanému: Magistrát města Brna, Malinovského náměstí 3, 601 67 Brno, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2010, č. j. MMB/427928/2010, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 27. 7. 2011, č. j. 31 A 110/2010 – 40, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobci s e n e p ř i z n á v á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti. O d ů v o d n ě n í : Krajský soud v Brně (dále jen „krajský soud“) zrušil výše uvedeným rozsudkem rozhodnutí žalovaného ze dne 15. 11. 2010, č. j. MMB/427928/2010, kterým žalovaný rozhodl o odvolání žalobce proti rozhodnutí Úřadu městské části města Brna, Brno – střed, odboru obchodu, dopravy a služeb (dále jen „správní orgán I. stupně“) ze dne 18. 8. 2010, č. j. 100059436/VANJ/SDK/003 ve věci uložení pokuty ve výši 10 000 Kč za nesplnění povinnosti nepeněžité povahy stanovené obecně závaznou vyhláškou Statutárního města Brna č. 8/2008 o místních poplatcích. Proti rozsudku podal žalovaný (dále jen „stěžovatel“) kasační stížnost. V této ve smyslu § 103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“) brojí proti závěru krajského soudu, dle kterého je třeba v případě uložení pokuty dle § 37 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků (dále jen „ZSDP“), zahájit „zvláštním sdělením“ samostatné daňové řízení postupem dle § 21 odst. 1 ZSDP. Krajský soud opřel své rozhodnutí o judikaturu Nejvyššího správního soudu, která na projednávanou věc nedopadá. Stěžovatel poukazuje na rozsudek ze dne 31. 7. 2008, č. j. 8 Afs 40/2007 - 49, dle kterého se ohledně uložení pořádkové pokuty podle § 37 ZSDP nezahajuje zvláštní řízení. Cílem uvedeného ustanovení bylo vynutit řádnou součinnost při plnění povinností v daňovém řízení. Pokutou se trestalo porušování povinností vyplývajících z práva formálního, procesního, nikoli porušování hmotného práva. K ukládání pořádkových pokut proto nedochází ve vlastním samostatném řízení, ale v rámci řízení o uložení povinnosti uhradit místní poplatek. Krajský soud však dospěl k závěru zcela opačnému. Stěžovatel navrhuje rozsudek zrušit a věc vrátit krajskému soudu k dalšímu řízení. Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že dne 4. 5. 2010 bylo provedeno pracovníky správního orgánu I. stupně místní šetření, při kterém bylo zjištěno, že před stánkem žalobce byl umístěn „předsunutý prodej“ textilu, aniž by žalobce podal přihlášku k místnímu poplatku. Dne 29. 6. 2010 byl žalobce vyzván, aby se v uložené lhůtě k místnímu poplatku za zvláštní užívání veřejného prostranství přihlásil. Ve výzvě byl žalobce poučen v tom smyslu, že pokud výzvě nevyhoví, bude správce místního poplatku oprávněn zjistit základ poplatku a stanovit poplatek podle pomůcek a dále bude oprávněn uložit pokutu za neohlášení poplatkové povinnosti až do výše 2 000 000 Kč. Žalobce výzvě nevyhověl a svoji povinnost nesplnil. Proto mu byla dne 18. 8. 2010 rozhodnutím č. j. 100059436/VANJ/SDK/003 dle § 37 ZSDP uložena pokuta ve výši 10 000 Kč. Proti pokutě se žalobce odvolal. Odvolání stěžovatel žalobou napadeným rozhodnutím dne 15. 11. 2010 zamítl. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání žalobce napadl žalobou u krajského soudu. V žalobě namítal porušení čl. 11 odst. 5 Listiny základních práv a svobod žalovaným, který uložil žalobci pokutu dle § 37 ZSDP, aniž by proto byly splněny předpoklady, resp. povinnost žalobci uloženou obecně závaznou vyhláškou nelze považovat za povinnost uloženou zvláštním daňovým zákonem. Žalobce zdůrazňoval, že v projednávané věci mu nebyl místní poplatek vyměřen, neboť dle obecně závazné vyhlášky jej nebyl povinen platit. Pokud mu nebyla poplatková povinnost vyměřena, nelze nepodání přihlášky k poplatku sankcionovat. Správní orgán namísto vyměření poplatku platebním výměrem přistoupil k uložení pokuty, což je nepřípustné. Žalobce odkazoval na § 37odst. 4 ZSDP, dle kterého se pokuta neuloží, lze-li použít sankci podle § 68 nebo lze-li použít pokutu tuto sankci nahrazující. Krajský soud rozhodnutí žalované k podané žalobě zrušil. Stěžovateli přisvědčil, že ohlašovací oznamovací povinnost lze vynutit uložením pokuty dle zákona o správě daní a poplatků. Krajský soud shledal nezákonným postup stěžovatele, který v projednávané věci s žalobcem nezahájil správní řízení, čímž byl žalobce zkrácen na svém právu na spravedlivý proces. Krajský soud svůj závěr opřel o judikaturu správních soudů ohledně správního trestání, přičemž zdůraznil, že v případech správního trestání dle ZSDP je nutné vycházet především z obecných principů spravedlivého procesu. Mají-li účastníci řízení ústavně zaručená práva na to, aby se stanoveným postupem domáhali svého práva a aby se vyjádřili k věci a provedeným důkazům, musí mít rovněž právo na to, aby se o zahájení řízení vůbec dozvěděli. Současně krajský soud konstatoval, že ačkoliv ZSDP nestanoví náležitosti oznámení o zahájení řízení o správním deliktu, musí být daňovému subjektu sděleno, za co je stíhán a co mu hrozí. Napadené rozhodnutí je podle názoru krajského soudu rovněž nepřezkoumatelné, neboť z něj není patrný popis skutku, místo, čas ani způsob jeho spáchání. Nejvyšší správní soud přezkoumal napadaný rozsudek krajského soudu a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná. Stěžovatel v kasační stížnosti nesouhlasí se závěrem krajského soudu o tom, že k uložení pokuty dle § 37 ZSDP je třeba zahájit samostatné daňové řízení postupem dle § 21 odst. 1 ZSDP. Dle stěžovatele krajským soudem citovaná judikatura správního trestání na projednávanou věc nedopadá. Stěžovatel poukazuje na závěry rozsudku zdejšího soudu ze dne 31. 7. 2008, č. j. 8 Afs 40/2007 – 49. Námitky stěžovatele nejsou důvodné. Dle § 37 odst. 1 ZSDP ve znění rozhodném pro posuzovanou věc „tomu, kdo nesplní ve stanovené lhůtě povinnost nepeněžité povahy vyplývající z tohoto nebo zvláštního daňového zákona nebo uloženou rozhodnutím podle tohoto zákona, může správce daně opakovaně uložit pokutu až do celkové výše 2 000 000 Kčs. Opakovaně lze pokutu uložit, nevedlo-li dosavadní uložení pokuty k nápravě a protiprávní stav trvá. Při ukládání pokut se přihlíží zejména k závažnosti, době trvání a následkům protiprávního jednání. (odst. 2) Tohoto opatření se nepoužije, přichází-li v úvahu použití § 68. (odst. 4) V řízení o uložení pokuty se postupuje podle tohoto zákona. (odst. 5)“ Podle čl. 13 odst. 1 vyhlášky Statutárního města Brna č. 8/2008 o místních poplatcích „je poplatník povinen před započetím užívání veřejného prostranství učinit u správce poplatku, v jehož působnosti se veřejné prostranství nachází, písemnou přihlášku, která musí obsahovat vyjmenované náležitosti.“ Povahou a možnostmi aplikace § 37 ZSDP se podrobně zabýval zdejší soud ve stěžovatelem odkazovaném rozsudku ze dne 31. 7. 2008, č. j. 8 Afs 40/2007 – 49. Nejvyšší správní soud v tomto rozhodnutí zdůraznil, že je třeba rozlišovat delikty pořádkové a tzv. jiné správní delikty. Ustanovení § 37 zákona o správě daní a poplatků v této souvislosti vytkl jistou koncepční neujasněnost, pokud nelogicky mísí různé druhy deliktů, které z hlediska procesního režimu nelze zaměňovat, ale je nutno je rozlišovat. V § 37 odst. 5 d. ř. jsou zahrnuty jak pokuty za pořádkový delikt („uložené podle odstavce 1“), tak jsou stejnému režimu podrobeny pokuty uložené podle § 25 za porušení povinnosti mlčenlivosti, u kterých musí být řízení o uložení pokuty řádně zahájeno, protože tu jde o jiný správní delikt, nikoli o delikt pořádkový. „To bude platit i pro třetí skupinu pokut, zmíněných v § 37 odst. 5, totiž pokut „ukládaných podle jiných daňových zákonů“. Zde měl zákonodárce na mysli nejspíše pokuty ukládané za přestupky a jiné správní delikty, například podle § 135 a násl. zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, či ustanovení o správních deliktech v částech čtyřicáté šesté, čtyřicáté sedmé a čtyřicáté osmé zákona č. 261/2007 Sb., o stabilizaci veřejných rozpočtů. Ostatně výslovným odkazem v dalších zákonech se užije daňového řádu i pro řízení o sankci za jiné správní delikty podle jiných než daňových předpisů z oboru finančního práva (srov. např. § 37 zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví).“ Dále je v projednávané věci třeba vycházet ze závěrů rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 8 Afs 51/2011 – 61 ze dne 18. června 2012, jež řešil skutkově obdobnou věc a který dovodil shodně s napadeným závěrem krajského soudu, že pokutu uloženou za nesplnění ohlašovací povinnosti u místního poplatku nelze považovat za pořádkový delikt a je nutné u něj zahájit daňové řízení. Zdejší soud v citovaném rozsudku dospěl k níže uvedenému: „Právní předpisy tedy upravují povinnost uhradit místní poplatek za předpokládaných