8 Afs 29/2011 — Nejvyšší správní soud

8 Afs 29/2011- 78 - text 8 Afs 29/2011 - 85 U S N E S E N Í Nejvyšší správní soud rozhodl v rozšířeném senátu složeném z předsedy JUDr. Josefa Baxy a soudců JUDr. Jakuba Camrdy, JUDr. Miluše Doškové, JUDr. Jaroslava Hubáčka, JUDr. Michala Mazance, JUDr. Dagmar Nygrínové a JUDr. Jaroslava Vlašína v právní věci žalobce: OBAL CENTRUM, s. r. o., se sídlem Veská 35, Sezemice, zastoupeného JUDr. Františkem Hanákem, advokátem se sídlem Adámkova 149, Hlinsko v Čechách, proti žalovanému: Finanční ředitelství v Hradci Králové, se sídlem Horova 824/17, Hradec Králové, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 5. 2010, čj. 3154/10-1200-602944, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 2. 2011, čj. 31 Af 83/2010  44, t a k t o : I. Lhůty stanovené pro zánik práva vyměřit či doměřit daň podle § 47 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, neběží před soudem ani po dobu řízení o kasační stížnosti (§ 41, § 120 s. ř. s.). II. Věc s e v r a c í k projednání a rozhodnutí osmému senátu. Odůvodnění: I. Vymezení věci a dosavadní průběh řízení [1] Žalovaný rozhodnutím ze 4. 5. 2010 změnil dodatečný platební výměr Finančního úřadu v Pardubicích z 19. 10. 2005 a snížil žalobci původně stanovený základ daně z příjmů právnických osob za zdaňovací období roku 2000, a tím i dodatečně vyměřenou daň z 648.210 Kč na 561.410 Kč. [2] Žalovaný přitom rozhodoval ve věci znovu poté, co jeho předchozí rozhodnutí bylo zrušeno v pořadí již třetím rozsudkem vydaným v dané věci Krajským soudem v Hradci Králové. Předchozí dvě zrušující rozhodnutí krajského soudu byla na základě kasačních stížností podaných žalovaným zrušena Nejvyšším správním soudem. [3] I rozhodnutí žalovaného ze 4. 5. 2010 napadl žalobce žalobou u Krajského soudu v Hradci Králové, který ji v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Krajský soud nepřisvědčil názoru žalobce, podle kterého již uběhla prekluzivní lhůta podle § 47 starého daňového řádu (zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků) a žalovaný tak neměl právo daň doměřit. Soud zejména nesouhlasil s tvrzením žalobce, že prekluzivní lhůta běžela i v průběhu řízení o kasačních stížnostech žalovaného podaných proti předešlým dvěma rozhodnutím krajského soudu. [4] Na svém názoru žalobce (dále též „stěžovatel“) setrval i v kasační stížnosti, kterou brojil proti rozsudku krajského soudu. Stejně jako v žalobě, i v kasační stížnosti upozornil na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu vydané ve věci sp. zn. 2 Ans 3/2006, podle něhož bylo povinností žalovaného dále v řízení konat i přesto, že žalovaný podal kasační stížnost. Máli pak žalovaný uloženou povinnost pokračovat v řízení, musí se tak dít pouze při běhu lhůt podle § 47 starého daňového řádu. II. Důvody předložení věci rozšířenému senátu a dosavadní judikatura [5] Osmý senát při předběžném posouzení kasační stížnosti dospěl k závěru, že dosavadní výklad § 41 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., k jakému dospěly rozsudky Nejvyššího správního soudu ze 14. 5. 2009, čj. 9 Afs 75/2008-46, a z 12. 5. 2010, čj. 8 Afs 58/2009-65, je v rozporu jednak s právním názorem vyjádřeným v rozsudku Nejvyššího správního soudu z 15. 8. 2008, čj. 5 Afs 4/2008-108, jednak s usnesením rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu z 24. 4. 2007, čj. 2 Ans 3/2006-49, č. 1255/2007 Sb. NSS. [6] Zároveň osmý senát snesl další argumenty, proč se domnívá, že je nesprávný názor prezentovaný v rozsudcích čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65, podle nichž § 41 s. ř. s. dopadá také na řízení o kasační stížnosti žalovaného podané proti zrušujícím rozsudku krajského soudu. [7] Protože § 120 s. ř. s. uvádí, že se části třetí hlavy I. užije pro řízení o kasační stížnosti „přiměřeně“, má osmý senát za to, že by se určitého ustanovení této části s. ř. s., a tedy i § 41, mělo v řízení o kasační stížnosti užít tehdy, pokud dané ustanovení dopadá na konkrétní procesní situaci, jeho použití je v řízení před Nejvyšším správním soudem možné a zároveň jeho aplikace odpovídá smyslu, resp. účelu odkazované normy. Obdobně Nejvyšší správní soud rozsudkem z 15. 8. 2008, čj. 5 Afs 4/2008-108, odmítl možné použití § 41 s. ř. s. u řízení o žalobě na ochranu před nezákonným zákonem, neboť to vylučuje právě účel tohoto ustanovení. [8] Osmý senát se ztotožnil s argumentem stěžovatele, který s odkazem na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu čj. 2 Ans 3/2006-49 tvrdí, že zrušil-li krajský soud rozhodnutí správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se závazným právním názorem vyjádřeným v rozhodnutí krajského soudu bez ohledu na to, zda byla ve věci podána kasační stížnost. Je-li tedy správní orgán povinen pokračovat v řízení, není dán důvod pro stavění běhu lhůty. III. Posouzení věci rozšířeným senátem IV. 1. Pravomoc rozšířeného senátu [9] Před samotným posouzením předložené právní otázky nejprve rozšířený senát zkoumal, zda je dána jeho pravomoc a zda může v předmětné věci rozhodovat. Podle § 17 odst. 1 s. ř. s. platí, že senát Nejvyššího správního soudu postoupí věc k rozhodnutí rozšířenému senátu, pokud dospěje při svém rozhodování k právnímu názoru, který je odlišný od právního názoru již vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího správního soudu. [10] Osmý senát nesouhlasí se závěry rozsudků Nejvyššího správního soudu čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65 ohledně použití § 41 s. ř. s. pro řízení o kasační stížnosti v případě, že kasační stížností brojí žalovaný proti zrušujícímu rozsudku krajského soudu. Přestože se rozšířený senát, z důvodů, které budou rozebrány dále v textu, neztotožňuje s osmým senátem v tom, že právní argumentace obsažená v uvedených rozsudcích je popřena rozsudkem čj. 5 Afs 4/2008-108 a usnesením rozšířeného senátu čj. 2 Ans 3/2006-49, k aktivaci rozšířeného senátu zcela postačuje, že osmý senát uplatňuje právní názor, jenž směřuje proti doposud v judikatuře Nejvyššího správního soudu zastávanému výkladu, obsaženému právě v rozsudcích čj. 9 Afs 75/2008-4 a čj. 8 Afs 58/2009-65. IV. 2. Sporná právní otázka [11] Rozšířenému senátu přísluší posoudit, zda se po dobu řízení o kasační stížnosti podané proti zrušujícímu rozhodnutí krajského soudu staví běh prekluzivní lhůty podle § 47 starého daňového řádu, resp. zda se i v tomto případě uplatní § 41 s. ř. s. [12] Zásadní je v této věci výklad § 41 s. ř. s. ve spojení s § 120 s. ř. s., neboť lhůta podle § 47 starého daňového řádu je pouze jeden z možných příkladů prekluzivní lhůty, s nimiž § 41 s. ř. s. počítá. Podle § 41 s. ř. s. se po dobu soudního řízení staví prekluzivní lhůty ve věcech správních deliktů, daní a jiných poplatků a odvodů. Od 1. 1. 2012 totéž platí pro prekluzivní lhůty ve věcech cel a promlčecí lhůty ve věcech náhrady škody nebo nemajetkové újmy způsobené při výkonu veřejné moci. Pro posouzení nyní předkládané právní otázky přitom není podstatné, čeho věcně se dané řízení týká, zda daní, cel či přestupků. Jak upozornil postupující senát, zbytečné je zabývat se případně i tím, jaký dopad by (ne)použití § 41 s. ř. s. mělo na právní sféru účastníků řízení a jak by dále ovlivnilo konkrétní správní řízení, neboť to se případ od případu může různit. Tak právě např. u § 47 starého daňového řádu si lze představit situace, kdy stavění prekluzivní lhůty může být jak ve prospěch, tak neprospěch daňového subjektu, a to i pokud kasační stížnost podá žalovaný, jak ostatně zaznělo již v usnesení o postoupení věci rozšířenému senátu. [13] Za zásadní naopak osmý senát považuje právě znění § 120 s. ř. s., jenž uvádí, že se v řízení o kasační stížnosti uplatní část třetí hlavy I. s. ř. s. jen „přiměřeně“. Osmý senát tedy dovozuje, že se musí vždy přihlížet k tomu, zda použití toho kterého ustanovení z této části s. ř. s. v kontextu daného řízení „dává smysl“. Podle osmého senátu by pak byl rozdíl mezi řízením o kasační stížnosti směřující proti zamítavému rozhodnutí krajského soudu a řízením o kasační stížnosti, kterou by bylo napadáno rozhodnutí krajského soudu, kterým bylo zrušeno rozhodnutí správního orgánu. Zatímco v prvém případě by se § 41 s. ř. s. uplatnit měl a prekluzivní lhůta by se měla stavět, aby ze strany žalobců nebyly účelově podávány kasační stížnosti a aby správnímu orgánu neuběhla lhůta např. pro stanovení povinnosti, v případě druhém by naopak podle osmého senátu bylo stavění prekluzivní lhůty v rozporu s účelem právní úpravy. Po zrušení správního rozhodnutí krajským soudem totiž správní orgán nejen může, ale v souladu s usnesením rozšířeného senátu čj. 2 Ans 3/2006-49 je dokonce povinen pokračovat ve správním řízení. S tím je navíc spojen další problém. Podle osmého senátu právě v této situaci může ztratit na významu následné rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, neboť správní orgán může mezitím vydat nové rozhodnutí, byť na základě nesprávného právního názoru krajského soudu. [14] S popsanými úvahami se však rozšířený senát neztotožňuje a takovéto de facto arbitrární užití § 41 s. ř. s. musí zásadně odmítnout. Ve výkladu, podle něhož by se