8 As 88/2011 — Nejvyšší správní soud

8 As 88/2011- 62 - text 8 As 88/2011 - 62 [OBRÁZEK] ČESKÁ REPUBLIKA R O Z S U D E K J M É N E M R E P U B L I K Y Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: A. S., zastoupeného Mgr. Vratislavem Tauberem, advokátem se sídlem Příkop 6, Brno, proti žalované: Policie ČR, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 3. 3. 2010, čj. CPR-17531-2/ČJ-2009-9CPR-V227, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 8. 2011, čj. 11 A 73/2010 – 43, t a k t o : I. Kasační stížnost s e z a m í t á . II. Žalobce n e m á právo na náhradu nákladů řízení. III. Žalované s e právo na náhradu nákladů řízení n e p ř i z n á v á . O d ů v o d n ě n í : I. [1] Policie České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ostrava, Inspektorát cizinecké policie Mosty u Jablunkova, Skupina cizinecké policie Vyšní Lhoty rozhodnutím ze dne 1. 9. 2009, čj. CPOV-8201/ČJ-2009-00764PV-SV, uložila žalobci správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 a § 119 odst. 1 písm. b) bodu 8 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, stanovila na jeden rok. Dobu k vycestování z území České republiky stanovila na 30 dnů od okamžiku, kdy žalobce pozbude postavení žadatele o mezinárodní ochranu. Současně nebyly v řízení shledány důvody, které by žalobci znemožňovaly vycestování ve smyslu § 120a zákona o pobytu cizinců. [2] Policie České republiky, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie, k odvolání žalobce změnila rozhodnutí správního orgánu prvního stupně tak, že se žalobci ukládá správní vyhoštění podle § 119 odst. 1 písm.) bodu 1 a 2 zákona o pobytu cizinců. Dobu, po kterou žalobci nelze umožnit vstup na území České republiky, stanovila na jeden rok. Tato doba je shodná s dobou vykonatelnosti rozhodnutí. Žalovaná ve zbytku odvolání zamítla a další výroky napadeného rozhodnutí potvrdila. II. [3] Rozhodnutí žalované napadl žalobce žalobou u Městského soudu v Praze, který ji rozsudkem ze dne 10. 8. 2011, čj. 11 A 73/2010 – 43, zamítl jako nedůvodnou. [4] Městský soud předně nepřisvědčil žalobní námitce, dle které správní řízení o vyhoštění nebylo s žalobcem zahájeno v souladu s § 46 správního řádu, neboť správní orgán prvního stupně řádně nevymezil předmět správního řízení. Soud shledal Oznámení o zahájení správního řízení ze dne 29. 6. 2009 dostatečně konkrétní. Je v něm uvedeno, že důvodem pro zahájení řízení je pobyt žalobce na území České republiky bez cestovního dokladu. Uvedený důvod není zaměnitelný s jiným důvodem pro zahájení řízení. Žalobce si byl vědom a nepopíral, že v době zahájení správního řízení pobýval na území České republiky bez cestovního dokladu a bez platného víza. [5] Důvodná není ani námitka, že rozhodnutí žalované je rozporné a zmatečné tím, že žalovaná v něm specifikovala dobu, po kterou se měl žalobce zdržovat na území České republiky bez cestovního dokladu a bez platného víza, zatímco správní orgán prvního stupně tuto dobu neuvedl. Žalovaná tuto dobu sice konkretizovala, či spíše zdůraznila, nicméně již správní orgán prvního stupně uvedl, že žalobce přicestoval na území České republiky dne 16. 6. 2009 a dále, že se dne 17. 6. 2009 dostavil na policii s úmyslem požádat o mezinárodní ochranu. [6] Městský soud se dále neztotožnil s námitkou, podle které správní orgán prvního stupně zneužil práva žalobce vyjádřit se k podkladu rozhodnutí dle § 36 odst. 3 správního řádu. Z protokolu o jednání ze dne 29. 6. 2009 vyplývá, že žalobci bylo umožněno se vyjádřit k předmětu řízení a k důvodu, který by mu bránil v návratu do Iráku. Otázky, které byly žalobci pokládány, nelze považovat za sugestivní a žalobce nepoškodily. Naopak, otázky mu byly kladeny zcela v souladu s § 50 odst. 3 správního řádu. Má-li správní orgán posoudit, zda by vyhoštění mohlo nepřiměřeně zasáhnout do soukromého nebo rodinného života cizince, musí mu být známy rodinné a majetkové poměry cizince na území České republiky. Právě tato otázka je pokládána ve prospěch cizince. [7] Důvodnost žaloby nemůže založit ani tvrzení žalobce, že v době zahájení řízení o vyhoštění pobýval na území České republiky oprávněně, neboť byl žadatelem o mezinárodní ochranu. Soud k tomu uvedl, že status žadatele o mezinárodní ochranu neopravňuje cizince k pobytu na území České republiky bez víza a cestovního pasu a nebrání správním orgánům zahájit správní řízení o vyhoštění cizince. [8] Městský soud konečně neshledal důvodnou ani námitku nepřezkoumatelnosti správního rozhodnutí v části týkající se závazného stanoviska Ministerstva vnitra k vycestování žalobce dle § 120a zákona o pobytu cizinců. Z postupu správních orgánů je patrné, že se zabývaly situací v zemi původu žalobce i důvody, pro které žalobce vycestoval ze země a pro které se do ní nechce vrátit. O tom svědčí i skutečnost, že Ministerstvo vnitra nevydalo závazné stanovisko již dne 26. 6. 2009, a to proto, že dosud nemělo k dispozici podklady, zejména protokol o vyjádření účastníka řízení, který byl přiložen až k další žádosti o poskytnutí závazného stanoviska. III. [9] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů podle § 103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. [10] Stěžovatel namítl, že formulace „pobyt žalobce na území České republiky bez cestovního dokladu“ nemá vypovídací hodnotu o skutkovém stavu. Správní orgán v oznámení specifikoval pouze vybraná zákonná ustanovení. Podle stěžovatele je třeba rozlišovat, a to s ohledem na § 68 odst. 2 větu první správního řádu, „předmět řízení“ na jedné straně a „právní ustanovení“ na straně druhé. „Předmět řízení“ nebude naplněn tím, že správní orgán ocituje zákonné ustanovení. Stěžovatel poukázal na to, že předmět řízení je vymezen petitem a rozhodnými skutkovými okolnostmi. Pokud jde o otázku, čeho mělo být ve správním řízení dosaženo, správní orgán nepochybil. Co ovšem nesplnil, je vymezení rozhodných skutečností. Podle stěžovatele nejde o pouhý formalismus. Tato otázka je zásadní pro nezaměnitelnost s jiným skutkem, a pro to, aby účastník mohl kvalifikovaně chránit svá práva a zájmy ve smyslu § 4 odst. 4 a § 36 správního řádu. [11] Stěžovatel dále poukázal na to, že správní orgán v oznámení ze dne 29. 6. 2009 uvedl obecnou formulaci „pobýváte bez cestovního dokladu a víza“. Podle žalobce nelze opomenout nedokonavý vid slovesa. Z obsahu oznámení se tak podává pouze to, že uvedeného dne měl žalobce pobývat na území České republiky neoprávněně. Zanedbáním otázky podrobného vymezení rozhodných skutečností v oznámení došlo následně k záměně skutku, protože stěžovateli bylo uloženo vyhoštění z důvodu neoprávněného pobytu dne 16., resp. 17. 6. 2009. [12] Stěžovatel nesouhlasí se způsobem, kterým městský soud posoudil žalobní námitku, že správní orgán zneužil institut vyjádření účastníka dle § 36 odst. 3 správního řádu. Správní orgán sice vyslechl žalobce, ale nezaručil mu jeho procesní práva. Městský soud dané námitky odmítl poukazem na § 50 odst. 3 správního řádu. Dané ustanovení sice ukládá správnímu orgánu zjišťovat všechny rozhodné skutečnosti, nicméně tak není možné činit prostřednictvím vyjádření účastníka řízení, ale pomocí tomu časově předcházejících úkonů jako je např. výslech nebo ústní jednání. Vyjádření účastníka řízení je úkonem v jeho dispozici a nelze jej použít k opatření důkazů pokládáním doplňujících otázek. [13] To, že vyjádření dle § 36 odst. 3 správního řádu není institutem, který slouží ke zjištění skutečností ve prospěch, nebo v neprospěch účastníka řízení, je též patrné z toho, že má být provedeno až před vydáním rozhodnutí, tedy po skončení dokazování. Stěžovatel shledává podobnost tohoto institutu se shrnutím návrhů a vyjádřením se k dokazování a k právní stránce věci ve smyslu § 119a odst. 2 o. ř. s., nebo se závěrečnou řečí obžalovaného dle § 216 a § 217 trestního řádu. Proto pokud v rámci těchto závěrečných vyjádření správní orgán spatřuje důležitou okolnost, musí znovu otevřít dokazování a v nezbytném rozsahu dokazování doplnit. Toto vyjádření ovšem nelze použít jako důkazní prostředek, ani jej zaměňovat s výslechem účastníka. [14] Stěžovatel se vymezil i proti způsobu, kterým městský soud posoudil žalobní námitku ohledně závazného stanoviska Ministerstva vnitra k možnosti vycestování. Městský soud vyšel ze skutečností, které nemají oporu ve správním spisu, resp. takové podklady pominul, a tudíž je napadený rozsudek nepřezkoumatelný. Žalobce v žalobě nastínil, že ministerstvo při vydání závazného stanoviska uvedlo, že výpověď stěžovatele je nutno doplnit o upřesnění jeho situace v Iráku. Ačkoliv nebyl následně žádný protokol pořízen, správní orgán dne 28. 8. 2009 opětovně požádal o vydání závazného stanovis